Karl Rahner jako učitel koncilu, Martiniho a relativního svědomí
Jméno Karla Rahnera je nezbytnou cestou pro každého, kdo chce vstoupit do centra debaty o vnitrocírkevní situaci dnešních dnů. Jako koncilní expert (peritus) kardinála Königa sehrál německý jezuita v zákulisí II. vatikánském koncilu vedoucí roli, až se podle slov děkana Gregoriány Juana Alfaro stal největším inspirátorem koncilu.
Rozhodně ovlivňoval také pokoncilní dobu jako věhlasný mluvčí a autor záplavy publikací ochotný zasahovat pohotově do všech aktuálních problémů: jeho titulů je na čtyři tisíce, jeho díla jsou přeložena a rozšířena po všech končinách a nadále mají velký vliv v současném katolickém světě.
„Duch koncilu“, na který se odvolávají zastánci „diskontinuity“, mají svůj zdroj v Duchu světa, což je titul nejvýznamnější jeho knihy vydané v roce 1939.
Zatímco v tomto díle líčí Rahner svoji fiolozofickou koncepci poznání, v dalším díle Posluchači slova vydaném v roce 1941 vykládá svou vlastní teologickou vizi.
Téze těchto dvou a dalších jeho knih, které jasně zhodnotil P. Cornelio Fabro (Antropologická tvář Karla Rahnera, 1974), jsou také předmětem důležité knihy P. Serafina M. Lanzetty, který shrnuje příspěvky z konference, která se konala ve Florencii v listopadu 2007 (Karl Rahner. Kritická analýza. Osoby, díla a recenze. Teologie Karla Rahnera 1904 – 1981. Cantagalli).
Předmětem teologické vědy není pro Rahnera Bůh, jehož existenci podle něho není možno dokázat, ale člověk, který představuje jedinou zkušenost, jakou máme s bezprostřední jistotou.
Není proto možno mluvit o Bohu mimo kognitivní proces člověka. Přesněji řečeno, Bůh existuje tak, že se „sám sděluje člověku“, který ho interpretuje.
Rahner tvrdí, že žádná odpověď nepřekračuje horizont, který otázka již předem vymezila.
Boží horizont se měří podle člověka, který tím, že delimituje ve své otázce Boží odpověď, stává se mírou samotného Božího Zjevení.
Rahner neříká, že Bůh potřebuje člověka, aby mohl existovat, ale bez člověka nemůže být poznáván, lidské poznání se stává klíčem, podle kterého se definuje „antropologický obrat“ teologie.
Rahner se často odvolává na svatého Tomáše Akvinského, ale ve skutečnosti redukuje metafyziku na antropologii a antropologii na gnoseologii a gnoseologii na hermeneutiku.
Rahnerova „transcendentální teologie“ se jeví z této perpektivy jako nezaujatý pokus osvobodit se od metafyzické tomistické tradice ve jménu samotného svatého Tomáše. To je možné jen za předpokladu, že se překroutí myšlení sv. Tomáše. Fabro proto bez váhání nazývá Rahnera „deformator thomisticus radicalis“ na všech úrovních: v textech, kontextech i v principech.
Výsledkem je „přesun“ Tomášova metafyzického realismu do Kantova a Hegelova a především Heideggerova imanentismu. Heideggera nazývá německý jezuita svým „jediným učitelem“.
Rahner přijímá výchozí karteziánský bod „já“ jako vědomí sebe sama. Člověk zbavený své tělesnosti, je především vědomí, čistý duch ponořený do světa.
Jako pro Descarta a pro Hegela je i pro Rahnera sebevědomí základem bytí, ale sebevědomí má svůj základ ve svobodě, protože „v míře, v jaké je bytost svobodná, v té míře je si také vědoma sama sebe“.
Sebeuvědomění splývá s lidskou vůlí a lidská vůle se uskutečňuje v Já.
Toto Já není podřízeno ničemu, co by je mohlo podmiňovat, protože jeho základem je nepodmíněnost, tedy absence jakéhokoliv vnějšího objektivního omezení.
Důsledkem redukce člověka na sebeuvědomění je zrušení morálky. Svoboda převažuje nad sebeuvědoměním, protože, jak tvrdí Heidegger, dovnitř cogito vstupuje svoboda. Člověk je sebeuvědomění, které poznává sebe, a svoboda, která se sama realizuje.
Pro Rahnera člověk poznává a prožívá pravé sebeuvědomění.
Morální hodnota jednání nemá objektivní kořeny, ale zakládá se na svobodě subjektu.
S odvoláním na bod 16 Lumen Gentium, ve kterém je řeč o možnosti spásy těch, kteří „nedospěli k výslovnému poznání Boha“ , Rahner tvrdí, že spása není problém, protože je zajištěna pro všechny bez ohledu na prostor, čas a kulturu.
Církev je společenství tak široké jako svět, zahrnuje i „anonymní křesťany“ , kteří, i když to mohou být nekatolíci nebo dokonce ateisté, mají implicitní víru.
Kdo tedy přijímá své vlastní lidství, pak i když o tom třeba neví, říká Kristu ano, protože v něm přijal člověka. Tedy všichnii, i ateisté jakožto ateisté dojdou spásy, jestliže následují své vlastní svědomí.
Jakýkoliv člověk, když poznává sám sebe, i ve zlu, kterého se dopouští, jestliže přijímá sám sebe, dosahuje samospásy a má víru. A čím více přijímá vlastní „transcendentální zkušenost“, tím více má víry.
Jak správně poznamenává P. Andereggen, to znamená, že individuum, které provedlo během deseti let svou freudovskou psychoanalýzu, má více víry než řeholník, který se modlí.
Kadinál Franz König, významný představitel koncilního progresivismu, byl velkým tlumočníkem Rahnera v duchu jeho hereze až do 60. let.
K významným žákům tohoto jezuity třeba přičíst i někdejšího předsedu německé biskupské konference kardinála Karla Lehmana a v Itálii kardinála Carlo Maria Martiniho. Ten založil v Miláně „katedru nevěřících“, aby tak pozorně naslouchal jejich přínosu ke spáse světa. Nástupce svatého Karla Boromejského tak rezignoval na úkol přinášet Krista těm, kteří nevěří, a svěřil vysloveným ateistům, jakým byl např. Umberto Eco, poslání „evangelizovat“ věřící ambroziánské diecéze.
Není nic přehnaného označit Rahnera za otce současného teologického relativismu.
Nejpozoruhodnějším příkladem výsledků zhoubného relativismu je zkušenost z praktického života, o které píše Rahnerova důvěrnice a milenka Luise Rinserová,(1) která mu 11. května 1965 naspala: „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit." O několik let později se Rinserová solidarizovala s anarchistickými teroristy Andreasem Baaderem a Gudrun Ennslinovou a propadla východnímu okultismu.
Rahner krátce před svou smrtí napsal dopis na obranu teologie osvobození, která volala do zbraně katolíky v Latinské Americe.
Četba knihy, kterou napsal P. Lanzetta, potvrzuje, že Rahner přeceňoval své nesporné intelektuální kapacity a stal se především velkým teologickým dobrodruhem. Mladý Ratzinger podlehl kouzlu jeho osobnosti, ale když prohlédl ničivé důsledky jeho myšlení, zaměřil svou další intelektuální činnost na potírání jeho tezí.
Dnes se pod teologickým praporem Rahnerovým kupí ti, kteří vystupují proti Benediktovi – Ratzigerovi a jeho kritice relativismu.
Roberto de Mattei in Foglio Quotidiano
(1) Poznámka:
Rahner jako „učitel moderních bludů“ byl předmětem obdivu a úcty mnoha biskupů, kněží a teologů především na II. vatikánském koncilu. Pověst „zbožňovaného učitele koncilu“ byla otřesena, když se v nakladatelství Kosel v Mnichově objevila knížka Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi.
Autorkou je spisovatelka Luise Rinserová, bývalá manželka skladatele Karla Orffa, „Simone de Beauvoir“ německé kultury.
Tato kniha obsahuje několik z četných dopisů, adresovaných známému teologovi Karlu Rahnerovi, kterého poznala, když byl docentem na univerzitě v Innsbrucku.
Od února 1962 začala výměna dopisů stále více vzrušenějších a vášnivějších a bylo jich až pět denně. Luise nazývala svého Karla „moje rybičko“, „moje drahá rybko“ (narodil se ve znamení Ryb). „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ To bylo v době, když už byla duší i tělem svázána s jinou významnou osobností, s bavorským benediktinským opatem M. A.
Rahner jí napsal 1800 dopisů, nejvíce během koncilu, ve kterých nazýval svou milenku „coccolina“, „ricciolina“ (mazlíčku, kudrlinko).
Luise Rinserová tehdy žila v Rocca di Papa u Castel Gandolfo, a jak píše ve svých pamětech jeho důvěrný přítel a spolupracovník Herbert Vorgrimler, Rahner Luisu během koncilu také osobně navštěvoval (H. Vorgrimler, Theologie ist Biographie, s. 240).
Karl Rahner a Luise Rinserová
K Rahnerově teologii viz také
