Stalo se před 100 lety
1918 - 2018
Všechno se hroutí, centrum již nevládne
V prosinci 1918 slavila Evropa prvé Vánoce po čtyřech letech ustavičného prolévání krve. Svět, který se rodil, nebyl již ten, jaký byl včera. 3. listopadu rakousko-uherský císař podepsal v Padově s armádou spojenců klid zbraní.
Dne 7. listopadu předali němečtí socialisté kancléři Maxu von Badenovi ultimátum, a žádali do 12 hod. dne 8. listopadu abdikaci císaře Viléma. Velkovévoda von Baden sdělil vladaři, že vojsko již nezaručuje bezpečnost a že hrozí občanská válka. Vladař projevil vůli obnovit pořádek.
Ale v noci z 8. na 9. listopadu se všechno zhroutilo. Vojenští a civilní poradci naléhali, aby císař abdikoval a odejel do Holandska. 9. listopadu císař Vilém oznámil, že abdikuje jako německý císař, nikoliv jako pruský král, a předal velení armády Hindenburgovi s úkolem, aby sjednal příměří. Tentýž den císař opustil Německo, kam se již nikdy nevrátil.
8. listopadu vedení rakouské socialistické strany se veřejně vyslovilo pro Rakouskou německou demokratickou a socialistickou republiku. O půlnoci povolal císař Karel I. do paláce Schönbrunnu své nejdůvěrnější poradce, hraběte Hunyadiho a barona Werkmanna a prohlásil klidně: »Také Rakousko se zhroutí podle příkladu německé revoluce. Vyhlásí republiku a nebude již nikoho, kdo by hájil monarchii... Nehodlám abdikovat ani uprchnout ze země...«
Následovaly zmatené chvíle, kdy v císařově okolí měl každý jiné návrhy, jak čelit dramatické situaci. Admirál Miklós Horthy, který dorazil z Jadranu, aby diskutoval o předání flotily Chorvatům, se postavil před vladařem do pozoru, zvedl pravici a přísahal, aniž by ho někdo k tomu vyzval: »Nedopřeji si oddechu, dokud nevrátím Váš Majestát na trůn ve Vídni a Budapešti.«
Za tři roky to bude právě generál Horthy, regent maďarského království, který se chopí zbraní proti svému vladaři na periferii Maďarska, uvězní ho a deportuje, aby se udržel v Maďarsku u moci.
V 11 hodin dopoledne 11. listopadu se dostavili do Schönbrunnu předseda vlády Heinrich Lammasch a ministr vnitra Edmund von Gayer, a s sebou přinesli abdikační text pro Karla schválený lidmi starého i nového režimu.
Dokument schválil vídeňský kardinál arcibiskup Friedrich Gustav Piffl, který přesně před týdnem 4. listopadu celebroval o jmeninách Karlových slavnostní mši v katedrále Svatého Štěpána. Jeden z jeho kněží sestavil kompromisní formuli, podle které se císař zříká trůnu, aniž by pronesl slovo „abdikace“.
Jestliže císař nepodepíše, dnes odpoledne uvidíme masy dělníků před Schönbrunnem... a těch několik málo, kteří odmítají opustit Váš Majestát, při pokusu o obranu přijdou o život stejně jako Váš Majestát a vaše vznešená rodina.
Ministři naléhali, aby k podpisu došlo okamžitě bez jakékoliv hodiny k 
úvaze. Císař váhal. Byl to člověk velmi ušlechtilého charakteru, ale neměl energii své manželky Zity, která v té chvíli byla jediná, kdo protestoval ze všech sil a obrátila se na Karla se slovy: Vladař nesmí abdikovat, může být sesazen a jeho práva mohou být zneplatněna. Ale abdikovat nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy! Dala bych přednost smrti vedle tebe. Protože pak by zůstal Otto, a i kdyby jeho zabili, všichni ostatní by byli druzí Habsburkové.
V poledne 11. listopadu 1919 vladař podepsal akt o odevzdání moci, kterým anticipovaně uznával »rozhodnutí, že německé Rakousko přijímá svou budoucí konstituční formu«.
Odpoledne se císař se svou rodinou po modlitbě v královské kapli pozdravil s posledními hodnostáři a nastoupil do auta, které je odvezlo na lovecký zámek Eckartsau. »Kolem podloubí stáli ve dvou řadách naši kadeti z vojenské akademie - šestnácti a sedmnácti letí, kteří se dívali jasným zrakem za císařem, hodni ve všem a provždy mota, které přijali v minulosti od Marie Terezie: Navždy věrni!«.
12. listopadu bylo Rakousko oficiálně prohlášeno republikou. Den předtím v železničním vagonu v lese blízko Compiègne bylo podepsáno příměří mezi Německem a spojenci. Tento akt znamenal konec první světové války.
4. prosince 1918 vyplula z přístavu v New Yorku loď George Washington do Francie a na její palubě byl prezident Woodrow Wilson a americká delegace na mírovou konferenci. Wilson v rozporu s mezinárodním právem intervenoval osobně u provizorních vlád Rakouska a Německa, aby je přiměl ke změně ústavy.
14. prosince se americký prezident setkal v Paříži s předsedou vlády Georgesem Clemenceau. Tito dva politikové byli hlavními strůjci republikánské proměny Evropy, která následovala po první světové válce. Clemenceau, mystik jakobinismu, viděl ve vítězství naplnění ideálů Francouzské revoluce. Wilson chtěl změnit globus na konfederaci striktně stejných republik po vzoru Spojených států amerických.
Hlavní překážkou bylo Rakousko-Uhersko, poslední odlesk středověké Christianitas. Charles Symour, jeden z amerických vyjednavačů Versailleské smlouvy, vzpomíná: »Mírová konference se ocitla v pozici autentického likvidátora habsburského státu. (…) V síle principu sebeurčení národů čekal podunajské národy úkol určit svůj vlastní osud«.
Mírová konference v Paříži začala 18. ledna 1919. V těch dnech strašná epidemie španělské chřipky dosáhla svého vrcholu. Jen v Itálii si vyžádala 600 000 obětí, stejný počet jako obětí tří let války. I dvě z fatimských dětí, Hyacinta a František byli touto epidemií postiženi. František zemřel 4. dubna 1919 a Hyacinta zemřela v lisabonské nemocnici 20. února 1920.
22. prosince papež Benedikt XV. vyjádřil naději, že s rozhodnutím nebude váhat areopag míru, ke kterému směřují vzdechy všech srdcí... L´Illustrazione Italiana napsala, že 22. prosinec 1918 bude datem přeměny světa. Iluze bouřlivých dvacátých let byly záhy smeteny novým válečným uragánem, který měl svou předehru právě v Mírových traktátech uzavřených v Paříži 1919 – 1920.
Století, které následovalo, je pokládáno za nejstrašnější v dějinách Západu. Je možno na ně aplikovat slova Williama B. Yatse: Všechno se hroutí, střed již neřídí; nad světem zavládla anarchie. Svaté římské impérium bylo oficiálně zrušeno Napoleonem v roce 1806, ale Rakousko- Uhersko dále plnilo své poslání až do roku 1918 a představovalo opěrný bod rovnováhy a stability v Evropě.
Pak se otevřela propast nestability, která z politické sféry přešla dnes do sféry náboženské a provokuje zmaření milionů duší. Církev však přežije zánik impérií a Božské Dítě nás o každých Vánocích zve, abychom se svěřili s nesmírnou důvěrou Jemu jako děti, které usínají v mateřské náruči.
Roberto de Matei, Corrispondenza Romana
