Pandořina skříňka
Článek Cristiny Campo o liturgické reformě
30. listopadu 1969 vstoupil v platnost nový "římský" misál Pavla VI
. Mezi odpůrce zničení obřadů římské církve první hodiny je třeba nutně počítat i spisovatelku Vittorii Guerrini, známou jako Cristina Campo. Zdá se nám správné, abychom na památku této významné obhájkyně římské mše citovali některé pasáže z jejího - velmi aktuálního - článku "Pandořina skříňka", který vyšel v časopise Vigilia Romana 6. června 1974 pod pseudonymem Michael.
Tato liturgická 'reforma' je ve skutečnosti hlavní příčinou "sebezničení církve", tedy řečeno synonymními pokoncilními výrazy, tohoto "letničního jara" neboli "vniknutí satana do Boží církve"; byla vnucena ve jménu koncilu, zatímco ve skutečnosti koncilní otcové nebyli vyzváni, aby ji přezkoumali, a synodní otcové novou mini mši, která jim byla předložena v podobě Missa normativa, odmítli. Faktická příčina však není uvedena v činnost jinak než s ohledem na cíl. Za jakým účelem byl stroj liturgické reformy kousek po kousku sestaven a uveden do pohybu? ... [1]
Pán naznačil arcta cestu a úzkou bránu jako jedinou pravou cestu k dosažení zmíněné jednoty celého stáda: obrácení všech nekatolíků ke katolické, apoštolské a římské církvi prostřednictvím zavržení všech bludů a přijetí všech teologických a morálních dogmat zmíněné jediné pravé církve Páně. Když však viděli a vzali v úvahu, že je málo těch, kdo se vydali cestou naznačenou Pánem, chtěli věci urychlit, aby triumfálně dosáhli sjednocení všech křesťanů během snad jediného pontifikátu, a vydláždili etapy na pohodlné cestě a široké bráně k ekumenismu; jako by Pán místo: "Ite et docete..." řekl: "Jděte vpřed, ale nic nevyučtujte". Respektujte všechna náboženství, protože ve všech je dobro, a spojujte všechny ve společenských aktivitách a ekumenické liturgii".
Místo aby požadovali obrácení heretiků hlásáním katolického učení, jediného pravého, úplného a dokonalého, a zřeknutí m se jejich bludů, začali jim lichotit, chválit je a tvrdit jim, že mají pravdy, které katolické církvi chybí; pověřili své odborníky úkolem očistit katolickou liturgii od všeho, co pohoršovalo jejich hereze, aby se pro ně stala přijatelnou, tj. ekumenickou. Jakmile by bylo dosaženo praktického, mystického sjednocení ve společné liturgii, utěšené co nejužším sjednocením i v činnostech nařízených k pozemskému pokroku národů, všichni by zapomněli na své rozdílné víry, zcela zbytečné zdroje rozdělení, a plně by se vytvořil jeden ovčinec pod jedním pastýřem národů, které už nevěří v žádnou víru a které už po žádné netouží.
Proto byly ekleziologické a liturgické dokumenty 2. vatikánského koncilu opatřeny oněmi nástroji, které se tvářily pečlivě anodicky a díky nimž měla být postavena ekumenická loď, aby nahradila onu příliš pomalou a nepohodlnou loď svatého Petra; a pak zbývalo ji jen spustit na vodu prostřednictvím ekumenické liturgie, která nahradí tu, kterou budovali po staletí díky pomoci Ducha svatého všichni papežové před oním současným...
Při zahájení liturgické reformy se očekávalo, že smete mnoho tradičních pokladů, které mají neocenitelnou hodnotu, a tak dále a tak dále [2] ...a přitom se říkalo, že tváří v tvář cíli, k němuž liturgická reforma směřuje, je vcelku nutné jí zmíněné poklady obětovat. Jaký byl zmíněný konec? Bylo to vyhlášeno a prohlášeno: aby lidé pochopili! Díky liturgické reformě by lid konečně liturgii rozuměl, neboť dosud trvala liturgie nesrozumitelná, skrytá za neproniknutelnou membránou, a svatá Boží církev zůstávala učitelkou, která se nedokáže srozumitelně vyjádřit. Dokonce se zdálo, že zmíněná liturgie, preformace, řečeno anglikánsky, slavená za touto bránou, byla do té doby přinejmenším zbytečná, ne-li přímo škodlivá. S reformací, se konečně začalo projevovat porozumění, temnota ustupovala a svítalo: to nebylo romantické osvícenství, ale církevní dějiny!
Vzhledem k pokoncilnímu dialogu s Božím lidem; vzhledem k zásadě, že autorita je službou a musí naslouchat Božímu lidu, učit se od něj, co Duch vnuká věřícím, vnímat jejich touhy, vyhovět jim; a tak vzhledem k tomu všemu, aniž by se Božího lidu ptali, byla reforma provedena proti všem jeho očekáváním. Chtěli mu dát najevo, že byla provedena tak, aby to pochopil: vzhledem k tomu, že byla prováděna ve skutečnosti pro potřeby a potřebu protestantů s jejich souhlasem, podle jejich záměrů a s jejich nihil obstat.
Liturgie pro duši katolíka je jeho vzduchem. Pokud mu tento vzduch vezmete, udusí se. Dalo se očekávat, ženastane oživení katolicismu, zavlažování diecézí, farností, misií, řeholních institutů, dokonce i těch kontemplativních, proudy reformované liturgie v protestantském smyslu? ...
A přesto se mluví o pluralismu i v liturgické oblasti, o pluralismu, na jehož základě jsou australští domorodci nuceni tančit liturgicky nazí před papežským delegátem a jsou nuceni vystupovat při mši svaté, sloužené v jejich krásném jazyce, podle obřadů, které jim donedávna sloužily ke uctívání ďábla: pluralismus, na jehož základě však katolický kněz nesmí sloužit mši svého kněžského svěcení, mši všech dosud kanonizovaných svatých, ani se jí katolík nesmí zúčastnit, leda v katakombách. Hurá obrazoborcům, kteří alespoň při ničení svatých obrazů neříkali: "Obnovujeme je!" a při uřezávání hlav ikonodulů neříkali: "Myslete si, co chcete, jsme v době pluralismu"....
Srovnejte mše Missale Romanum a mše nového římského misálu, pokud nebyly zrušeny, protože byly neúnosné, a uvidíte, jak byly neúprosně „očištěny“ v protestantském a modernisticko-teilhardovském smyslu, což je ta nejhorší možná skutečnost.
Viz např. v novém misálu mši na na svátek Krista Krále a mši za Evangelizaci národů. Jedná se o stopu po starobylé Missa pro fidei propagatione, ale s textem očištěným od věty et omnes cognoscant te solum Deum verum, et quem misisti, Jesum Christum Dominum Nostrum. Aby všichni poznali tebe, jediného a pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal , Ježíše Krista, našeho Pána.
Nyní je třeba evangelizovat národy nikoliv o Božím Synu, ale o pokroku! Je správné, aby se nový lex orandi přizpůsobil novému lex credendi. Mše ke Kristu Králi, odstraňuje z kolekty větu ut cunctae familiae gentium, peccati vulnere disgregatae, eius suavissimo subdantur imperio;aby všechny rodiny národů rozdvojené ranou hříchů, poddaly se jeho něžné vládě) a nahrazuje ji větou ut tota creatura, a servitute liberata, tuae maiestati deserviat, ac te sine fine (aby všechno tvorstvo zbavené otroctví, bylo podrobeno tvé svrchované vládě) : nejprve bylo třeba vykoupit hřích, nyní je třeba dát proletářům plnou volnost...
Liturgická reforma byla prezentována jako revoluce vynucená koncilem a neslučitelná s předkoncilními liturgickými zásadami. Sami apologeti a fabulátoři reformy ji pak představili o něco umírněněji jako dílo obnovy, započaté nesměle, na nějakém detailu, aniž by věděli, co se pod prvními nánosy najde; a pak postupně, odstraňováním jednoho „nánosu“ za druhým, až to přineslo výsledek, který každý zná. To vše jsou lži a rozpory!
Neo-mini-Missa, která už není specificky katolická, ale ´ekumenická´, přesněji řečeno poloekumenická, protože je snesitelná pro protestanty, ale pohoršující pro pravoslavné, byla vymyšlena hned na začátku a byl stanoven časový plán jejího úplného prosazení v celé katolické sféře, a to bez toho, aby byly nejdříve prozkoumány všechny důsledky této operace, nesené romanticky optimistickou horlivostí; uplatňuje však všechny možné prostředky psychologického nátlaku vymývání mozků, které jsou odborníkům na lidstvo dobře známé a marxistickými zkušenostmi záměrně vytříbené...
Je třeba se jim postavit na odpor, jak to učinily větry a povodeň, o nichž náš Pán Ježíš Kristus mluví v závěru horského kázání.
Cristina Campo -Fonte
_____________________________
[1] Srov. Stručné kritické zkoumání Novus Ordo Missae.
[2] Odkazuje se na projev Pavla VI. z 26. listopadu 1969.
Chiesa e post Concilio
