Menu


Svatý José Vaz a islámská barbarská strategie

                                                   24. 4. 2019

Svatý  José Vaz

Barbarské masové útoky islámských teroristů a sebevrahů na katolíky - účastníky svátečních bohoslužeb otřásly celým světem, jen ne současnými bergogliovskými intereligionisty. Zatímco Srí Lanka a katolíci oplakávají prolitou krev mučedníků zabitých v několika kostelích při velikonoční mši svaté, krev předznamenanou požárem v Notre Dame v Paříži, funkcionáři souačasné módní „mezináboženské církve“, jak církevní, tak i laičtí spěchají, aby i nás ujistili (jako  nař. Andrea Riccardi), že kostel Svatého Antonína v Colombo není jen svatyně drahá zbožnosti katolíků celého ostrova (…) Je zde také úcta ze strany muslimů, hinduistů a buddhistů, neboť toto svaté místo přechovává památku na zázračnou událost. Kostel je podle nich svatyně mezinárodní, místo mezináboženského soužití. (Corriere della sera 21. 4. 2019!).

Všichni společně, křesťané, muslimové, hinduisté a buddhisté údajně uctívají sv. Antonína, ale pak nastoupí teroristé, ale ti nekonají úkony náboženské, ale jen politické, (jakoby pro praktikující muslimy nebyla politika a jejich náboženství totéž); a protože není možno tvrdit, že se v tomto případě jedná jen o osamocené vlky, napíše se: Skutečností, že křesťanské kostely se staly terčem teroristů, zasévají rozdělení a přitahují pozornost veřejnosti. A tak onen „spodní džihád“ nerušeně pokračuje ve své cestě.

San José Vaz (1651-1711), apoštol Srí Lanky, jistě neměl na mysli onu dnešní církev mezináboženskou, a to nikoliv proto, že žil v 17. století, nýbrž jedině z toho důvodu, že víra v Ježíše Krista je stále stejná v sobě samé, ve svých principech a nauce, a nepodléhá ‚genetickým mutacím‘, neboť má svůj původ v Kristu, který je Α a Ω.

Oratorián Vaz byl jako první indický kněz pozdvižen na oltář 21. ledna 1995 Janem Pavlem II. a kanonizován 14. ledna 2015 Františkem, který během své ‚mezináboženské cesty‘ právě na Srí Lance  neopomenul upřesnil, že jeho misijní působení nebylo agresivní, nýbrž sloužilo chudým (jakoby v církvi existovala i nějaká misijní činnost válečná) a dodal, že církev ve Srí Lance nepožaduje nic jiného než svobodu, aby mohla dále konat své poslání a přispívat tak ještě více k míru, spravedlnosti a smíření společnosti. A to by mělo stačit k  oficiálně uznané svatosti tehdejšího apoštola?

Kým byl opravdu onen svatý José Vaz, funkcionářem státu Vatikán, nebo misionářem naplněným svatým zápalem? Pocházel z Benaulimu v Indii, vstoupil na jezuitskou univerzitu v Goa, aby zde získal humanitní vzdělání, a pak se v dominikánské koleji sv. Tomáše se vzdělával ve filozofii a teologii. Kněžské svěcení přijal roku 1676. Věnoval se apoštolátu v Goa, přičemž stále toužil nastoupit řeholní život.

Dokument zachovaný v archivu Oratoriánů v Římě, potvrzený otci Giovanni da Guarda a Antonio de Attaide z Oratoře v Lisabonu potvrzuje, že ve Východní Indii v Goa byla královským i řádovým ustanovením zřízena Oratoř sv. Filipa Neri, potvrzená papežem  Klementem XI. Svatý José byl velkolepou duší této oratoře, obrátil mnoho Indů, ačkoliv v té době, kdy usiloval o naplnění své touhy být misionářem v tehdejší Srí Lance, bylo toto území pod správou kalvínské holandské vlády, která katolíky krutě pronásledovala.

José sdělil otci Pasoalovi svou touhu, aby ho pověřil úkolem: zanést Dobrou Novinu tam, kde byla deptána nekompromisně a bez milosti přímo již ve svých výhoncích; přinášet Krista všem národům, jak to dělal sv. Pavel a sv. František Xaverský, a křtít je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, bez Buddhy a Mohameda.

Z důvodu pronásledování katolíků vstoupil na ostrov tajně. Byl oděn jako otrok a žebrák, bohatý pouze svou službou Kristu. Nenašel zde žádné kněze, protože všichni byli buď umučeni nebo vyhnáni. Kostely byly zprofanovány nebo zbořeny, zatímco věřící ohrožováni na životech byli často zabiti, nebo se rozutekli, aby se zachránili před smrtí. Ačkoliv i on mohl být odhalen, ihned začal vyhledávat věřící, z nichž velká část přijala kalvinismus, aby vyvázla z nebezpečí.

Strategie, jakou použil otec José, byla riskantní: pověsil si na krk svatý růženec a bušil ode dveří ke dveřím s prosbou o almužnu. Buddhisté a hinduisté ho odbyli, ale sem tam si někdo všiml znamení katolické zbožnosti, a tak pokračovala  evangelizace Ceylonu. Horlivý misionář se zdržoval s dva roky v nejbezpečnější obci Jaffna, kde vykonával kněžskou službu, v noci slavil mši svatou, zpovídal a poskytoval vedení duším. Nicméně nový rozkvět katolicity v zemi začal budit podezření holanských úřadů, které vypsaly peněžitou odměnu tomu, kdo jim prozradí misionáře.

Žádný takový Jidáš se však nenašel a mezitím se otec José uchýlil do malého království Kandy, kde zůstal nezávislý. Nicméně holandská vláda mnoho věřících týrala a věznila do konce jejich života. V Kandě vládl buddhista Vilamadhara Surya, který byl od kalvinistů informován o P. José Vazovi, označovali jej za nebezpečného portugalského špióna. Nedlouho poté, co  se misionář oratorián objevil na jeho území, poslal ho král do vězení.

Když se však král s vězněm seznámil, byl uchvácen jeho spiritualitou a kněžskou svatostí a stali přáteli. Stejný obdiv a úctu mu projevoval jeho syn Narendrasinha, který se stal nástupcem trůnu. A tak svatý misionář přeložil do dvou místních jazyků katolické modlitby a katechismus a podařilo se mu uskutečňovat mimořádný apoštolát, njdříve sák, posléze s pomocí spolubratří, kteří přišli v roce 1697.

Když nadešel pro něho den zrození pro nebe, zanechával po sobě na 70 000 horlivých katolíků, deset misionářů, 15 kostelů a 400 kaplí. Tento muž Boží svou odvahou a zápalem upevnil na Ceylonu pochodeň církve. V noci 15. ledna 1711 přijal viatikum a řekl spolubratřím: Pamatujte si, že není možné naplnit v hodině smrti to, co bylo zanedbáváno po celý život.

Se jménem Ježíšovým na rtech vydechl misionář alter Christus naposled. Katolíci, naši bratři v Kristu (nikoliv v Mohamedovi), kteří prolili svou krev v den letošního Božího hodu velikonočního, jsou synové oněch otců zaškolených do apoštolátu v duchu svatého José Vaza.



Corrispondenza Romana, Cristina Siccardi