Náboženská válka ve IV. století a naše doba
8. 5. 2018
sv. Atanáš
Církev prochází dějinami stále jako vítěz vedena nepředvídatelnými Božími záměry. Pronásledování prvních tři staletí dosáhla svého vrcholu za císaře Diokleciána (284-305).
Zdálo se, že je všechno ztraceno. Ztráta odvahy představovala pro mnoho křesťanů pokušení a málo scházelo také ke ztrátě víry. Ale kdo vytrval, zažil po několika letech velkou radost, když spatřil Kristův kříž na standartě Konstantinově v bitvě u Saxa Rubra (312). Milánský edikt z roku 313 uzákonil svobodu křesťanů a zrušil výrok Neronova senátu, který prohlásil křesťanství za „superstitio illicita“ (nezákonnou pověru).
Veřejná kristianizace společnosti měla počátek v klimatu nadšení a horlivosti. V roce 325 koncil nicejský díky rozhodnému přínosu jáhna Atanáše (295-373), později biskupa v Alexandrii, definoval nauku o jediné podstatě tří osob Nejsvětější Trojice.
V následujících letech se mezi pravověrným postojem a postojem heretiků vytvořila třetí cesta „poloariánů“ rozdělených dále na různé proudy, které uznávaly určitou analogii mezi Otcem a Synem, ale popíraly, že Syn byl zplozen a je stejné podstaty s Otcem, jak to tvrdilo nicejské Krédo. Nahradili výraz omoousios „soupodstatný“výrazem omoiousios „podobné podstaty“.
Tito heretici,ariáni a poloariáni, pochopili, že jejich úspěch závisí na dvou faktorech: první byl setrvat uvnitř církve, druhý - opírat se o politickou moc, tedy o Konstantina a pak o jeho nástupce. A tak se skutečně stalo. Vnitřní dosud nepoznaná krize církve se protáhla na více než 60 let.
Nikdo ji nepopsal lépe než kardinál Newman ve své knize Aráni IV. století (1833), kde popsal všechny naukové odstíny této otázky.
(Italský vědec prof. Claudio Pierantoni napsal výtečnou paralelní studii o aktuální exhortaci Amoris laetitia - http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1351421.html).
Ale již roku 1973 řezenský biskup Rudolf Graber (1903-1992) znovu oživil postavu sv. Atanáše u příležitosti výročí jeho smrti a přirovnal krizi ze IV. století k druhému vatikánskému koncilu. (Atanáš a dnešní církev, MCM Olomouc 1998).
Atanáš byl pro svou pravověrnou vytrvalost tvrdě pronásledován svými vlastními spolubratry, byl nucen mezi roky 336 – 366 pětkrát odejít do vyhnanství a strávil dlouhá léta v exilu. Dvě biskupská shromáždění v Caesarei a Tyru ho odsoudila za vzpouru a fanatismus.
V roce 341, zatímco koncil padesáti biskupů v Římě prohlásil Atanáše za nevinného, v Antiochii devadesát biskupů ratifikovalo akt ze synody v Caesarei a Tyru a na Atanášův stolec posadili ariána.
Další koncil v Sardice v roce 343 skočil rozkolem: západní otcové prohlásili Atanášovo sesazení za nezákonné a znovu potvrdili koncil v Niceji, zatímco východní otcové odsoudili nejen Atanáše, ale také papeže Julia I., který ho podporoval. Koncil v Sirmii v roce 351 hledal novou střední cestu mezi katolickou pravověrností a arianismem.
Po dvou letech koncil v Miláně (355) s více než 30 západními biskupy podepsal odsouzení Atanáše spolu se sv. Hilariem z Poitieres, který byl vyhnán do Frygie za svou ortodoxní věrnost.
V roce 357 papež Liberius zmožený utrpením exilu a naléháním přátel, ale také puzen „láskou po míru“ podepsal v Sirmii poloariánské prohlášení a přerušil spojení se sv. Atanášem, prohlásil ho za vyloučena z římské církve pro používání termínu soupodstatný, jak o tom svědčí čtyři dopisy sv. Hilaria (Manlio Simonetti, La crisi ariana del IV secolo, Institutum Patristicum Augustinianum, Roma 1975, pp. 235-236).
Za pontifikátu téhož Liberia na koncilech v Rimini (359) a v Seleukii (359) byl opuštěn termín „soupodstatný“ a nahrazen „střední cestou“ mezi ariány a sv. Atanášem. Zdálo se, že v církvi zvítězila hereze.
Koncily v Seleukii a v Rimini nejsou dnes zařazovány mezi osm ekumenických koncilů starověku, ale účastnilo se jich až 560 biskupů, to je takřka celé křesťanstvo a současníci je pokládali za ekumenické. Svatý Jeroným použil výrazu, podle kterého »celý svět sténal a žasl nad tím, že se stal arianským« (Dialogus adversus Luciferianos, n. 19, in PL, 23, col. 171).
Důležité je zdůraznit, že se nejednalo o teologickou disputaci mezi nějakými teology ani o spor mezi biskupy, ve kterém měl být papež rozhodčím. Byla to náboženská válka, do které byli zapojeni všichni křesťané od papeže až po posledního věřícího, nikdo se neuzavíral do vlastní duchovní pevnosti, nikdo nepřihlížel z okna jako němý divák.
Všichni sestoupili a bojovali v zákopech jedné nebo druhé formace. V oné době nebylo snadné pochopit, zda vlastní biskup je pravověrný nebo ne, ale orientačním kompasem byl sensus fidei. Kardinál Brandmüller hovořil 7. dubna 2018 v Římě, jak sensus fidei působí jako určitý druh duchovního imunitního systému, který umožňuje věřícím instinktivně poznávat a zamítat jakýkoliv blud. Na tomto sensu fidei spočívá tedy Boží zaslíbení o pasivní neomylnosti církve, tedy o jistotě, že církev jako celek nemůže uváznout v bludu.
Svatý Hilarius napsal během ariánské krize, že uši věřících, kteří interpretovali v pravověrném smyslu tvrzení teologů poloariánských, byly světější než srdce kněží. Křestané kteří po tři staletí vzdorovali císařům, nyní odporovali vlastním pastýřům, ba dokonce i papeži, že pokud se neproviňují zjevnou herezí, pak se proviňují těžkou nedbalostí.
Mons. Graber připomíná slova Atanášova v podání Josepha Görrese (1776-1848). napsaná v době, kdy tento biskup byl vězněn, slova, která mají i dnes mimořádnou aktuálnost:
Země se nám bortí pod nohama, nástroje, s nimiž jsme počítali, vypovídají službu. Nastupuje nějaká katastrofa, kterou nikdo nečekal, celá budova, už dlouho podemílaná, se hroutí. Že z takového pádu Církev nevyjde beze škody, dá se s jistotou předvídat; ale co jinak ještě přetrvá, nikdo nemůže vědět ani změřit. Tedy nabádat, varovat, dávat pokyny, bránit, dovolávat se všech znamení; vždyť i ta zvířata, na nichž jedou kupředu falešní proroci, se vzpírají, obracejí se zpět a zlostně mluví lidskou řečí ke svým poháněčům, kteří nevidí plamenný meč stojící v cestě. Proto pracujte, dokud je den, protože v noci nemůže nikdo pracovat. Vyčkávat také nelze, protože všechno vyčkávání dosud sloužilo jen k rychlejšímu zhoršování věcí.(Atanáš a dnešní církev, MCM 1998).
Existují momenty, ve kterých je katolík povinen volit mezi zbabělostí a hrdinstvím, mezi odpadlictvím a svatostí. Tak tomu bylo ve IV. století, a tak tomu bude také dnes.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
