Gorbačovův odchod
aldomariavalli.it
Gorbačovův pohřeb a nedokončené Rusko - Aldo Maria Valli
Aldo Maria Valli
3. září
Otevření náboženské svobody nebylo součástí původního reformního programu. Teprve události po černobylské havárii přiměly tajemníka-prezidenta ke změně postoje, až k souznění, které navázal s Janem Pavlem II. Rusové mu však kladou za vinu, že se zřekl své role světové velmoci a zavinil zánik SSSR.
***
Zprávy z Asie
V Moskvě se dnes koná pohřeb Michaila Gorbačova, prvního a posledního prezidenta Sovětského svazu, který zemřel v roce 1991, kdy zemřel i jeho politický vůdce. Posledních 31 let už Gorbačev v Rusku neexistuje: jeho nadace, která byla velmi aktivní na poli charity, neměla žádný politický ani kulturní vliv ani během neklidného Jelcinova desetiletí, ani během stále bombastičtějších Putinových dvou dekád.
Sám Putin se narychlo poklonil mrtvole, položil květiny a spěchal do Kaliningradu a později i na další místa, aby předsedal závěrečným etapám olympiády mládeže "Hovory o důležitých věcech", propagandistickým akcím, jejichž cílem bylo vysvětlit důvody zvláštní vojenské operace na Ukrajině a nově interpretovat celou ruskou historii v hrdinském smyslu. Pohřeb se koná s "určitými prvky oficiálního pohřbu", jak vysvětlil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov, s čestnou stráží a přítomností vysokých státních představitelů. Prezident, který uznal Gorbačovovu "velkou roli v dějinách vesmíru", tam nebude, spíše aby uctil Rusko a jeho moc, než aby vyzdvihl postavu neúspěšného reformátora.
Naproti tomu chválou na Gorbačova nešetřili mimo jeho vlast Macron, Scholz, Biden, Johnson, Walesa, Guterres, Draghi, von der Leyden a mnozí další. Jako druhý sovětský vůdce (spolu s Chruščovem), který dokončil své funkční období ještě za svého života, byl rozhodně mnohem populárnější v zahraničí než v Rusku. Důvody jsou dobře známé: v ideologické rovině mu Rusové vyčítali konec SSSR jako zřeknutí se role světové velmoci a přílišnou shovívavost k zájmovým službám Západu, jehož byl považován za hlavního historického "zahraničního agenta", což je dnes módní termín pro zrádce.
Obyvatelstvo, které je citlivější na materiální stránku společenského života, s chvěním vzpomíná na ono proklínané pětileté období mezi lety 1986 a 1991, kdy bylo zastaveno ekonomické plánování, aniž by se skutečně podařilo zavést jiný systém, o němž v proklamované perestrojce neexistovala žádná pozitivní koncepce. Ve skutečnosti vedl obrat k nebývalé krizi: obrovské supermarkety, v nichž bylo za Brežněva málo, ale bezpečných výrobků, zely tragicky prázdnotou a pro maso a zeleninu se muselo jezdit na kavkazské trhy za astronomické ceny nebo do obchodů pro cizince pro ty, kteří měli to štěstí a vlastnili talony, speciální nákupní poukázky vyhrazené jen pro pár vyvolených. A především většinu Rusů rozčiluje vzpomínka na "suchý zákon" (sukhoj zakon) z roku 1987, který omezoval výrobu alkoholických nápojů: za Gorbačova se pily parfémy a směsi včetně brzdové kapaliny nebo se celý den stálo ve frontě na láhev vodky.
Oficiální odsouzení gorbačovismu pronesl Putin ve svém poselství Federálnímu shromáždění v roce 2004, když prohlásil, že "rozpad Sovětského svazu byl hlavní geopolitickou katastrofou 20. století", katastrofou, která se nyní napravuje znovuzískáním bývalých sovětských zemí, počínaje Ukrajinou. Za "kolaps" je obviňována neschopnost tehdejšího prezidenta, ačkoli byl ve skutečnosti schválen 8. prosince 1991 Belovežskou dohodou mezi Jelcinem, Kravčukem a Šuškevičem, prezidenty sovětských republik Ruska, Ukrajiny a Běloruska, které se staly nezávislými státy, bez jakékoli účasti Gorbačeva, do té doby marginalizovaného po srpnovém převratu.
Ve skutečnosti se také snažil zabránit rozpadu impéria, což mělo tragické následky, jako byla "noc sapérských pádel" v Tbilisi v roce 1989, krvavé potlačení pokojných protisovětských demonstrací, "černý leden" v Baku v roce 1990 a především vojenské převzetí televizního centra ve Vilniusu v roce 1991, které vyvolalo povstání Litvy, prvního státu, který se oddělil od SSSR. Tyto události jen prohloubily nenávist a opovržení vůči osobě, již všichni považovali za nešťastnou, nesmazatelně poznamenanou od roku 1986 výbuchem černobylské elektrárny, který si vynutil nahrazení perestrojky glasností, svobodou informací a otevřením SSSR oné "invazi Západu", kterou dnes Putin a patriarcha Kirill tak odsuzují.
Patriarcha je symbolickou postavou sledu fází přechodu mezi SSSR a neoimperiálním Ruskem. Jako mladý brežněvovský biskup Kirill hájil sovětskou politiku na všech mezinárodních ekumenických shromážděních, ale byl mezi prvními hierarchy pravoslavné církve, kteří se po Gorbačovově zvolení v roce 1985 vezli na vlně reforem a aktivně se účastnili velkých oslav milénia Křtu Rusi v roce 1988, které znamenaly začátek "náboženské renesance" po sedmdesáti letech státního ateismu. V roce 1990 se mu podařilo prosadit zvolení leningradského metropolity Alexije (Ridigera) patriarchou, kterého mohl kontrolovat, a s pomocí sovětských představitelů zabránit vítězství kyjevského kandidáta Filareta (Denisenka), dnes 95letého inspirátora ukrajinského povstání proti Rusku a proti samotnému Kirillovi, kterého Filaret v roce 1976 vysvětil na biskupa. Za Jelcina si Kirill jako zahraniční metropolita patriarchátu vysloužil pověst "církevního oligarchy" a poté se stal hlavním ideologem putinovské obnovy státní církve Velkého Ruska. Právě v náboženské oblasti se projevují rozpory gorbačovismu, které nakonec vedly k nové "symfonii mocností".
Otevření náboženské svobody ve skutečnosti nebylo součástí Gorbačovova původního reformního programu. Nový generální tajemník Ústředního výboru KSČ, zvolený v březnu 1985, a jeho tým patřili ke generaci 60. let. Byli to lidé, na jejichž formování měl rozhodující vliv 20. sjezd KSČ (1956) a protináboženská kampaň v letech 1958-1964. Stejně jako většina z nich byl Gorbačov k náboženským otázkám "hluchý". O tom, že "vůdci perestrojky", jak je nazývali Gorbačovovi spolupracovníci, nehodlali na vztazích s církví nic měnit, svědčí několik nedávno zveřejněných dokumentů. Jak napsal bývalý spolupracovník ÚV Komsomolu Valerij Aleksejev, který měl na starosti úsek propagandy, "Gorbačov a Lichačev zařídili, aby byl na léta 1985-1990 vypracován a schválen balík tajných rozhodnutí o posílení boje proti aktivismu náboženského sektářství, reakčnímu vlivu islámského duchovenstva, omezení vlivu katolicismu na obyvatelstvo, opatření proti vlivu pravoslaví atd.". Věrnost marxistickým dogmatům v oblasti náboženství byla potvrzena v novém znění programu KSČ, schváleném na XXVII. sjezdu strany v roce 1986.
Dokonce i oslavy ruského tisíciletí, plánované od roku 1983, se měly konat pouze uvnitř kostelů s pokynem "neupozorňovat na tuto zvláštní událost". Vnější události po Černobylu přiměly tajemníka-prezidenta ke změně postoje, zejména po prvních kontaktech s Reaganem a dalšími západními vůdci, kteří si pochvalovali novost elegantního a dialogického sovětského tajemníka, který cestoval po světě se svou půvabnou ženou Raisou a byl snad dokonce ochoten dát prostor svobodě projevu a náboženského vyznání. Pak Gorbačov objevil svět spirituality a naladil se na nejúspěšnějšího světového vůdce, papeže Jana Pavla II., který svými "novými evangelizačními" poselstvími terorizoval sovětské byrokraty. Nově reformovaný prezident SSSR se 1. prosince 1989 setkal v Římě s papežem, navázal diplomatické vztahy se Svatým stolcem a dohodl se na vizi křesťanské Evropy "od Atlantiku po Ural".
Gorbačevův náboženský obrat uvrhl v paniku nejen státní úředníky, ale i pravoslavné církevní hierarchy, kteří si nevěděli rady s náboženským obrozením zcela mimo ruské konfesní tradice. Soulad mezi Gorbačovem a Janem Pavlem II. je snad nejzávažnějším hříchem, který Rusové připisují vůdci, jenž je dnes pohřben v Novoděvičím klášteře vedle mnoha dalších historických postav ruské politiky a kultury, včetně filozofa Vladimíra Solovjeva, který chtěl, aby se pravoslavní spojili s katolíky a společně vybudovali univerzální církev. Dnes však Kirill a Putin podporují ideál svatého Ruska, které se rozprostírá "od Lisabonu po Vladivostok", imperiální a mystický sen, který je rovněž odsouzen k tomu, aby zůstal nenaplněn, stejně jako všechny velké obrazy starověkého a moderního Ruska, dokonce i ten, o kterém snil pouze Michail Gorbačov.
Zdroj: asianews.it
_____________________
blogducinaltum@gmail.com
