Interview Cristiny Siccardi pro portugalský portál Dies Irae
Cristina Siccardi
Kdy a jak jste se rozhodla psát životopisy svatých a jiné knihy a vynikající články? Jak se vám daří spojit náročný život matky rodiny se spisovatelskou činností, hledáním a četbou pramenů?
V naší rodině se od počátku četly životopisy svatých a to byl vždy nejkrásnější způsob informace a návod pokračovat v této četbě. Mojí zálibou byly vždy dějiny, což mě přivedlo ke studiu literatury a filozofie se zaměřením na historii, se záměrem věnovat se studiu dějin křesťanství a církve. Moje doktorská práce byla věnována Giulii Colbertové, markýze Barolo, dnes ctihodné; byla vydána v roce 1992, a od té doby se tato moje vášeň změnila na povolání a to dalo vznik mnoha životopisům, obrazům z církevních dějin a sakrálního umění, které byly také přeloženy do různých jazyků. Když se narodil můj první syn, přerušila jsem práci v redakci, protože rodina měla přednost; ale díky současným informačním nástrojům během posledních třiceti let jsem mohla pokračovat ve studiu a ediční a novinářské činnosti. Rozhodující byly samozřejmě záměry Prozřetelnosti.
Především za pontifikátu Jana Pavla II. počet blahořečených a kanonizovaných nesmírně vzrostl a některé procesy vyvolávaly pochybnosti, např. Mons. Oscara Romero, kterého pak kanonizoval papež František, nebo sporná beatifikace Heldea Pessoa Câmary z Brazílie známého jako šiřitele modernismu a teologie osvobození. Jak se na to díváte?
Toto všechno zapadá do kontextu, který můžeme označit jako »fenomenologie modernismu«, což je projev patologie církve počínající devatenáctým stoletím, kterou odsoudil papež Pius X. v encyklice Dominici Gregis, souhrnu všech bludů, které usilovaly přizpůsobit církev moderním relativistickým poměrům a sekularizovanému myšlení; ale papežské odsouzení nebylo schopno tomu zabránit a ejhle, setkáváme s tím po padesáti letech na druhém vatikánském koncilu a tato část církevních dějin se stala revoluční ve všech formách, v naukové, katechetické i hagiografické a v nejednom případě se objevilo úsilí přivádět na oltář postavy politicky zajímavé, při čemž se zcela přehlíží otázka ctností dosahující hrdinského stupně, což byla vždy podstatná otázka procesů blahořečení a svatořečení.
Jsme v roce, na který připadlo výročí úmrtí svaté Hyacinty Marto, sestry Františka Marto a sestřenice sestry Lucie, fatimských vizionářů; co bychom se měli naučit z jejich příkladu?
Zatímco svět svádí politicko-sanitární ekonomickou válku, vyvolanou Covid-19, slavíme sté výročí úmrtí a desáté výročí svatořečení Hyacinty Marto. Její smrt způsobila španělská chřipka (H1N1), které podlehl také její bratr František. Její nevinná vůle odevzdat se po fatimských zjeveních jako oběť spolu s modlitbou růžence a pokáním naplnila její dobrovolnou oběť za »ubohé hříšníky«, církev a papeže. Až do zjevení Anděla v roce 1916 a Naší Paní 1917 bylo to veselé děvčátko, které milovalo zpěv a tanec; po zjeveních ve Fatimě, jak dosvědčují fotografie, se zcela změnila, zvážněla a myslela jen na obrácení hříšníků a záchranu duší před peklem. Svatá Hyacinta nás učila mít pohled změřený k nadpřirozenu, nevázaný na tento svět, aby naše pozornost byla vertikální a nikoliv jen horizontální. Její svatost se neorientovala salónně na světské bratrství, ale na společenství se všemi Božími světci, usilovala o obrácení vlastní duše a vlastního života ve jménu Kristovy lásky, jediného dárce Pravdy a věčné spásy. Profil Lucie, který se jasně zračí v malé sestřenici, je mimořádný: je to profil čistého srdce. Při pomyšlení na lidi tohoto světa často opakovala: Kdyby věděli, že skutky tohoto pozemského života mají hodnotu věčnou! To je velký problém dnešních lidí, nevědí, o co jde a co je třeba dělat na tomto světě, hledají usilovně smysl věcí, ale nikdy nejsou schopni ho nalézt, napsal v knížce Hyacinta mnich Serafino Tognetti z řádu Božích synů.
V jednom článku v dubnu 2020 jste se zmínila, že v období Covid -19 se zvýšil počet kněží, kteří udržují kontakt s gregoriánskou mší a se vší liturgií z období před 2VK. Vychovává naopak aktuální liturgie, která se sblížila s protestantskými kulty, kněze ke svatosti?
Novus Ordo, jak dokazují studie teologů a historiků - jako dílo monsignora Anibale Bunigniho - se jasně opírá o protestantskou revoluci, a tak se přibližuje k protestantskému duchu: výsledek je tragický: v kostelech je stále méně věřících, rostou zmatky, vytrácí se víra. Sensus fidei, jak pokud jde o kněžská či řeholní povolání či o laiky přivádí přirozeným způsobem i svou fyziologií ke mši svaté podle tradice: stačí zúčastnit se jedné mše svaté ve Vetus ordo, aby se člověk jasně přesvědčil o podstatném rozdílu (jak přehlédnout rozdíl, pokud jde o soustředěnost kněze a věřících na podstatu Eucharistického tajemství). Dokonce i malé děti jsou pozorné a chovají se tiše: je to vliv posvátnosti, kterou je prostor naplněn. Je to vliv liturgického zaměření, které zachovává autentickou víru, kde slova, gesta a symboly společně vytvářejí nábožnou harmonickou symfonii v plné kráse a integritě, počínaje tváří obrácenou k Bohu a ke svatostánku a nikoliv ke shromáždění (abych použila protestantský termín, který zdomácněl u protestantizovaných katolíků). V tradiční mši svaté je stále pozornost soustředěna na Nejsvětější Oběť na oltáři a nic nepodporuje antropocentrické roztržitosti.
Za Bergogliova pontifikátu dochází k překrucování života a skutků sv. Františka z Assisi. V encyklice Fratelli Tutti řadí „chudáčka z Assisi“ do stejné roviny jako Martina Luthera Kinga, Desmonda Tutu a Mahátma Ghándího. Co tím podle vás sleduje?
Pro svatého Františka neexistovalo jiné bratrství než v Ježíši Kristu. Svatý František hovořil, psal a kázal v duchu misie pro obrácení: jediným smyslem jeho života bylo přivádět lidi ke Kristu a vyvolal velkou žeň duší. Sv. František vůbec nemůže být srovnáván ani s Martinem Lutherem Kingem, ani s Desmondem Tuttu ani s Ghándím... Ti, co dnes hovoří ve jménu sv. Františka, neusilují o nová obrácení, ale o sbratření v globalistickém a relativistickém duchu, kde všechna náboženství stojí na stejné úrovni, a nevědí nic o cestě, kterou vytyčil Boží Syn, který je Cesta, Pravda a Život. Zcela evidentně máme co do činění s mystifikací jedné z největších osobností dějin a církve, jak jsem to uvedla s Františkánskými prameny v rukou a bez dalšího komentáře v historicko-duchovním životopisu Svatý František. Jedna z nejvíce deformovaných postav dějin. (Nakladatelství Sugarco).
Připomínám, že titul encykliky papeže Františka je vytažen z přesné citace v jeho Ammonicioni: Dívejte se se pozorně, vy všichni bratři, na dobrého pastýře, který pro spásu svých ovcí vytrpěl muka kříže. Pánovy ovce ho následovaly v soužení a pronásledování, v potupě, hladu, v nemoci a pokušení a jiných podobných věcech, a za to přijaly od Pána život věčný. Proto je velkou hanbou pro nás, Boží služebníky, že svatí naplňovali ony skutky, a my chceme přijímat slávu a čest tím, že je vyprávíme a kážeme (VI, 13, FF 155). Svatý František se označil za katolíka, (aby se odlišil od herezí své doby, zvláště od katarů a valdenských), mluvil o Nejsvětější Trojici, (nezaváděl vztahy s Bohem židů a Alláhem muslimů), byl prvním, kdo nesl na svém těle rány našeho Pána, stal se Alter Christus, který přišel na svět, aby obracel duše, platil osobně cenu za hříšníky a obnovil Kristovu církev.
Rád bych Vás na závěr požádal o poselství pro naše portugalské čtenáře.
S velkou radostí, děkuji. Váš národ mě přivádí k historickým událostem, kterou jsou mi velmi drahé: k vašim velikánům, odvážným katolíkům a prvním vladařům - Alfonsu I. a Mafaldě Savojské, o kterých jsem provedla velká bádání a odhalila, že Savojská dynastie (já jsem z Turína) je dvojím uzlem spojena s Portugalskem, a to také zjeveními ve Fatimě, jak jsem o tom vyprávěla v knize Fatima a utrpení církve (Nakladatelství Sugarco).
V listopadu tohoto roku vyjde kniha Savojsko a církev. Velká tisíciletá evropská historie s dosud nevydanými dokumenty a rozhovorem s krále Simonem II. Bulharským (Nakladatelství Sugarco), kde jsem v této souvislosti dlouho hovořila o poutech mezi Portugalskem a Savojským rodem. Pán chtěl, aby se zrodil privilegovaný národ: zde katolicismus zvítězil nad islámem a zjevila se Naše Paní ve Fatimě a tam, jak Madona vysvětlila, „bude zachováno dogma církve...“.
Právě z těchto božských důvodů jsem si jista, že Portugalci zůstanou věrnými katolíky Královny nebes a přispějí k podpoře bojující církve a Tradice, ve které není zmatku ani odpadlictví, ale pouze jistoty Pravdy, oné Pravdy, která vede k pravému míru duší, rodin a národů, přesně jak to učil Ježíš, jeho apoštolové a jeho světci, mezi nimi František z Assisi.
Diogo Ribeiro de Campos
diribeirodecampos@gmail.com
