Kdo byl Dom Helder Câmara?
Jediné informace, které se zatím objevily v médiích o Mons. Câmarovi, pocházejí z propagačních zdrojů, které zacházejí tak daleko, že působí až komicky.
Když Dom Helder Câmara v srpnu v roce 1999 zemřel, zvedly se v evropských médiích přímo vlny chvály a oslav. Byl označován za „proroka chudých“ a „světce favel“, „hlas třetího světa“, „hrdinu Ameriky“ atd.
Sympatizant militantního nacionalismu
Jen málo je těch, kteří vědí, že Câmara začal svůj veřejný život jako příslušník a vedoucí funkcionář Ação Integralista Brasileira (AIB), brazilského národně socialistického krajně pravicového hnutí, které založil Plinio Saldago.
1934, tři roky po svém kněžském svěcení, se stal členem nejvyššího grémia AIB. Účastnil se četných paramilitantních akcí, které měly za vzor německé NSDAP. Byly to NS-milice známé jako „zelené košile“.
V roce 1946 navrhovalo arcibiskupství v Rio de Janeiro jeho jmenování světícím biskupem, ale Svatý stolec toto jmenování odmítl právě pro jeho politickou aktivitu. Ke jmenování došlo o šest let později, kdy Câmara změnil svůj extremismus a z krajní pravice přestoupil ke krajní levici jako velký sympatizant marxismu.
Od JUC ke komunistické straně
V roce 1947 se Câmara stal duchovním asistentem Ação Católica Brasileira - Katolické akce Brazílie, kterou orientoval pod vlivem marxistické levice. Toto jeho světonázorové vandrování ovlivňovalo mládež JUC ( Katolická univerzitní mládež). Jak napsal Luiz Alberto Gomez de Souza, „aktivita příslušníků JUC krok za krokem ústila do socialistického křídla“.
JUC s nadšením uvítalo komunistickou revoluci na Kubě (1959). Haroldo Lima a Aldo Arantes psali, jak „růst socialistických konfliktů a vítězství kubánské revoluce inspirovaly funkcionáře JUC k idei brazilské revoluce. Levicový revoluční trend posilovala vazba na União Nacional de Estudantes ovlivňované přímo komunistickou stranou Brazílie.
Charakter tohoto studentského hnutí vedl k tomu, že se JUC stalo politickou základnou pro militantní křesťany a v roce 1960 schválilo dokument, který požadoval spolu s demokratickým socialismem vyhlášení brazilské revoluce.
V období levicové vlády prezidenta João Goularta (1961-1964) ovládla JUC radikální frakce, která se nazývala „Velká skupina“ a v roce 1962 usilovala o marxismus v teorii i v praxi. V roce 1968, kdy změnila svůj název na Ação Popular Marxista-Leninista (APML) nelišila se již ničím od komunistické strany. Připojilo se k ní mnoho členů katolické akce a účasnili se ozbrojených revolučních akcí.
Câmara patřil k nadšeným a přesvědčeným zastáncům této politické angažovanosti i proti názoru mnoha brazilských biskupů.
Proti Pavlu VI.
Když se Pavel VI. chystal v roce 1968 vydat encykliku Humanae vitae, vystupoval Mons. Helder Câmara veřejně proti papeži a označoval jeho nauku za chybnou. Napsal tehdy báseň, ve které hlásal, že ženy jsou nuceny plodit „ohavné malé zrůdy, které mají nohy jako párátka a hlavu jako fotbalový míč“.
Helder Câmara byl zastáncem rozvodů a nových sňatků. Stejně tak hlasitě požadoval kněžské svěcení žen. Podle jeho názorů je třeba jít až za koncilní dokumenty.(viz)
V rámci koncilu se Câmara jakožto obzvláště nadaný agitátor chytrácky držel v pozadí, zatímco zástupci Rýnské aliance vystupovali na veřejnosti. Již dva dni po zahájení koncilu předložil Câmara Janu XXIII. připravený text Duch koncilu. Na konci koncilu udělal totéž, tentokrát proti koncilním dokumentům.
V pozadí stálo jeho zvláštní nadání, které využíval, aby prostřednictvím informační služby International Dokumentation on the catholic Church (IDOC) ovlivňoval to, co přinášela o koncilu média. A skrze média byl opět významně ovlivňován koncil.
Vytvořil si k tomu zvláštní podvratný sytém . Koo dinoval ze zákulisí privilegované kontakty s médii, organizoval hlasy pro hlasování a potlesky pro „své“ řečníky. Vytvořil si vlastní kódování, protože se nikdy neví, kdo také naslouchá. Kardinála Suenense měl pod krycím jménem „Pater Miguel“.
Jakožto kováře modernismu shromáždil v tzv. Opus Angeli postavy, jako morálního teologa Bernharda Häringa, politika Giuseppe Dosettziho či rakouského teologa Ivana Illicha, všechno postavy „moderního katolicismu“. V této dílně vznikaly takové projekty jako „kolegialita“ „biskupské konference“ „reforma kurie“, „vztahy k jiným náboženstvím“ , „ekumenismus“ a „svěcení žen“. Mnohé z těchto ideí byly tak radikální, že je nebylo možno na koncilu prosadit. Za velkou porážku pokládal, že papež Pavel VI. odmítl připustit na koncil otázku antikoncepčních prostředků . Koncil ještě neskončil, a už začínal se svými přáteli „přípravu 3. vatikánského koncilu“. Protože mu jeho příznivci připisovali prorocké charisma, setkal se již 13. října 1965 s nejvyššími zástupci jezuitského řádu, aby s nimi projednával 3VK. „Když mě nazýváte prorokem, musíte přijmout také že jsem učitel. Řekněte mi tedy, existuje skutečně nějaký argument, který by bránil ženám v přístupu ke kněžství, nebo je to jen mužský předsudek, který by měl být na 3VK vyvrácen?“ Při podobné příležitosti předpovídal: „Protože nevěřím, že Bůh je žárlivý Bůh, který by měl strach, že ho jeho „spolustvořitelé ohrozí“, ,,věřím, že člověk stvoří umělý život, že se mu podaří křísit mrtvé a uskuteční dávný Voronoffův sen. (Voronoff [1866-1951]) usiloval o věčné mládí)Encykliku Humanae vitae nazýval „vražda koncilu“, „popření kolegiality“ a „faktické anulování ekumenismu“. Měl svůj výklad i pro Fatimu. Na rozdíl od mnoha svých modernistických kolegů Fatimu nezamítal, ale obracení Ruska chápal pouze jako odvrat od ateismu, nikoliv však od komunismu.
Jeho fantazírování neznalo mezí. Při jedné přednášce pro koncilní otce v roce 1965 hovořil o „umělé produkci lidského života a o fantastických úspěších při omlazování mužských pacientů pomocí opičích pohlavních žláz“.
Ve svých veřejných projevech se zastával jak SSSR, tak komunistické Číny. V jeho vystoupení 27. ledna 1969 v New Yorku v rámci 6. konference katolického meziamerického kooperačního programu bylo prokomunistické horování tak nápadné, že si vysloužil od té doby označení „rudý arcibiskup“, což z něho na Západě dělalo „světce socialistické levice“. Jeho knihy a projevy kolem něho vytvářely sociálně romantickou svatozář, za kterou ovšem skutečně vězela revoluce. V době, kdy Maova kulturní revoluce zanechávala za sebou miliony mrtvých, horoval pro přijetí rudé Číny do OSN.
Projekt komunistické revoluce v Latinské Americe
Epizoda, která vyvolala snad největší rozruch vůbec, byla tzv. "aféra Comblin“. V červnu 1968 pronikl do brazilských médií výbušný dokument, který zpracoval belgický kněz Joseph „José“ Comblin“, profesor na Teologickém institutu v Refice pod záštitou Mons. Heldera Câmary. Byl to podvratný plán zřízení diktatury komunistického ražení. Vznikl z toho velký poprask. Autor sice nepopřel pravost dokumentu, ale tvrdil, že se jedná jen o takový „námět“, který vznikl v diecézním semináři, a nikoliv o oficiální dokument.
Plinio Corrêa de Oliveira, který se stal mluvčím oprávněného rozhořčení brazilského národa, napsal tehdy Câmarovi dopis, který zveřejnilo 25 brazilských deníků. Žádal jeho Excelenci, aby vykázal ze své diecéze agitátora, který zneužívá svého kněžství, aby vrazil církvi dýku do zad. Câmara odpověděl vyhýbavě: „Každý má právo na svůj názor a já se snažím naslouchat všem názorům.“ Potvrdil, že Comblin je profesorem v semináři a kryl ho svou autoritou. Brazilská vláda však nakonec odňala Belgičanovi povolení k pobytu a kněz musel zemi opustit.
Helder Câmara byl velký zastánce teologie osvobození, kterou odsoudil Svatý stolec v roce 1984. Tato „teologie“ Leonarda Boffa a Gustava Gautierréze se otevřeně hlásí k teorii i praxi marxismu a historického materialismu a směřuje k „beztřídní společnosti bez soukromého vlastnictví“. (viz)
Snad největší pohádkou o Helder Câmarovi je, že je to přítel chudých a ochránce svobody a lidských práv. Zcela jistě je to však skladatel přípitků a oslavných písní na všechny krvavé diktatury 20. století: nejdříve nacismus a pak komunismus ve všech jeho národních variantách.
Titul „přítel chudých“ je vlastně urážkou všech křesťanů. Câmara rád hovoří o chudých, ale vychvaluje a podporuje režimy, které způsobily tu největší chudobu a bídu.
Podrobná analýza latinskoamerických zemí dokládá, že všude, kde byla aplikována Câmarou propagovaná politika, došlo nakonec jen k růstu chudoby a nespokojenosti. Tam, kde byla použitá opačná politika, došlo k všeobecnému zlepšení a růstu blahobytu. Např. agrární reforma, jejímž hlavním motorem v Brazílii byl Helder Câmara a která nacházela mediální podporu i v Evropě, stala se podle Francisco Graziana Neta, předsedy INCRA (Národní institut kolonizace a agrární reformy) „velkou katastrofou státní politiky v naší zemi“.
Italský historik, novinář a spisovatel Indro Montanelli (1909 – 2001) měl plnou pravdu, když řekl: „Levice miluje chudé tak velice, že kdekoliv přijde k moci, jejich počet zvyšuje“.
Právě pro takové levicově orientované ideology v klerice má však papež František velkou slabost.
Pramen: Tradizione Famiglia Proprietà, Giuseppe Nardi, ilustrace katholisches.info
Zahájený proces Câmarova blahořečení se má postarat o to, aby tento militantní agitátor se stal pro všechny vzorem. Přesvědčovat nevěřící a jinověrce o pravdě evangelia je hloupý prozelytismus. Zcela jinak je tomu v případě, že jde o komunistickou nebo podobnou ideologii.
