Tvrdá realita ukřižování
16.3.2016
Svatý Justin (kolem 100-166) podává zprávu, že u jeho současníků byla víra křesťanů v Ukřižovaného „ztřeštěnost“. „Naše ‚ztřeštěnost‘ spočívá v tom, že přisuzujeme druhé místo za věčným a nezměnitelným Bohem - Stvořitelem světa, ukřižovanému člověku“ (Apol. I,13,4).
Když svatý Pavel zahájil svou misijní činnost, bylo původní křesťanství ještě zcela neznámou židovskou sektou v Palestině a v části syrského území. Od smrti Zakladatele uplynulo jen několik málo let. Tato událost byla v prvotní obci v živé paměti skrze osobní vzpomínky. Pro Pavla a jeho současníky nebyl kříž jen symbolickým znamením, ale představoval něco svrchovaně pohoršujícího a ztěžoval misijní hlásání.
Nebylo divu, že mladí Korinťané hledali spásu raději ve vzrušujících duchovních zážitcích. Když jim Pavel stavěl před oči ukřižovaného Mesiáše, bylo to pro Židy pohoršení a pro řecké posluchače bláznovství. Taková byla dvacetiletá zkušenost největšího misionáře všech dob. Za své hlásání o Pánu, který zemřel smrtí zločince, sklízel nejednou jen pohrdání a výsměch.
Svatý Augustin nám zanechal Porphyriovu zprávu o odpovědi, kterou poskytla Apollónova věštírna jednomu muži, který se ptal, co by měl udělat, aby odvedl svou ženu od křesťanské víry. Apollo mu dával jen velmi malou naději: „Ona bude stále trvat ve svém, ovládaná klamným přeludem bude naříkat a opěvovat svého mrtvého Boha, který byl odsouzen řádným soudem k nejstrašnější smrti, když byl v nejkrásnějším věku přibit a usmrcen“.
Můžeme shrnout, že řeč o kříži, jak to Pavel formuloval, byla nejen pohoršením pro Židy, ale odporovala u vzdělaných lidí představě o Bohu a vůbec náboženským představám starověku.
Hrůza z kříže
Josephus Flavius, rádce Tita, velitele římského vojska při obléhání Jeruzaléma, uvádí, že hrozba římských dobyvatelů, že židovští zajatci budou ukřižováni, vyvolala nabídku vydat pevnost Machaerus za svobodný odchod Židů.
Od tohoto dějepisce jako očitého svědka máme také svědectví o osudu židovských uprchlíků, kteří se pokusili uniknout z obklíčeného Jeruzaléma.
»Když byli (Římany) chyceni, kladli odpor a po tomto boji bylo pozdě prosit, aby byli ušetřeni. Když byli zbičováni a podrobeni všemu možnému mučení, byli ukřižováni proti hradbám. Titus s nimi sice pocítil soucit, ale jejich počet byl příliš velký, denně až 500, než aby bylo možno podstoupit riziko jejich propuštění nebo střežení, předal je proto vojákům, snad i v naději, že pohled na nesčetné kříže pohne obhájce ke kapitulaci. V hněvu a zlosti a k výsměšnému zhanobení přibíjeli vojáci každého v jiné posici: pro množství křížů chybělo místa a pro množství těl chybělo křížů.« (De bello judaico 5, 449-451)
Trest ukřižování byl v antice překvapivě rozšířený. V různých podobách se s ním setkáváme u četných národů starého světa, dokonce i u Řeků. Jakoby nebylo možno se bez něho obejít, snad právě proto, že byla známa jeho ukrutnost.
Ukřižování byl politický a vojenský trest. Zatímco u Peršanů a Féničanů byli tak trestáni v prvé řadě vysocí úředníci a velitelé, u Římanů to byly především spodní vrstvy, ne-občané, otroci, zločinci a rebelové, v neposlední řadě v právě Judsku.
Hlavním důvodem použití byl údajně odstrašující účinek veřejné popravy. Ukřižovaný platil zpravidla za pachatele zla, který obdržel nutný a spravedlivý trest. Byly obavy, že by zrušením tohoto trestu utrpěla autorita státu a byl podkopán existující řád.
Ukřižování uspokojovalo primitivní tužbu po pomstě a sadistické krutosti jak jednotlivých vládců tak celých mas. Nejčastěji bylo spojeno s jiným druhem mučení a bičování. Bez velkých nákladů a za velkého veřejného účinku mohl být odsouzenec celý den týrán až k smrti.
Dále poskytovalo ukřižování veřejnou podívanou na vyvýšeném místě nebo na místě zločinu. Extrémního zneuctění, o kterém mluví Dtn 21,23, si byli Židé obzvláště vědomi.
Poslední zostření trestu ukřižování spočívalo v tom, že bývalo spojeno se zákazem pohřbení. Ukřižovaný byl přenechán šelmám a dravcům. Bylo to zneuctění, jaké dnešní člověk ani nedokáže zvážit.
Protože v době římské říše postihovalo ukřižování především společensky nebezpečné zločince z těch nejnižších vrstev a bezprávné otroky, tedy ty, které je třeba utlačovat všemi prostředky, zatímco široké vrstvy obyvatelstva oceňovaly právní jistotu a dlouhodobý mír v době císařství, vyznívala pak naprostá degradace odsouzených v lidovém vědomí jako samozřejmost, posilována navíc náboženskými motivy.
Křesťanské poselství o ukřižovaném Mesiáši od prvopočátku poukazuje na ‚solidaritu Boží lásky‘ s nevýslovně trpícím, týraným a usmrceným Spasitelem, jak je to předáváno ve zprávách o Umučení až do dnešních dnů. V Ježíši Nazaretském se Bůh ztotožnil s extrémní lidskou bídou (Flp 2,8). Toto Boží zjevení bylo v hlásání evangelia něco zcela nového, pohoršlivého, ale současně vítězného.
Když mluví Pavel o „hlouposti“ poselství o Ukřižovaném, nemluví o něčem abstraktním nebo zašifrovaném, nýbrž předává tvrdou zkušenost svého misijního apoštolátu, a to zvláště mezi nežidy, k nimž se v prvé řadě cítil poslán. Že ve svých listech hovoří o Kříži především v polemické souvislosti, je opodstatněno tím, že chtěl své protivníky narážkami o kříži vědomě provokovat. ‚Slovo o kříži‘ bylo jako zraňující injekce v jeho poselství. Jelikož kříž u Pavla byl ještě reálný, krutý popravní nástroj krvavé exekuce Ježíše Krista, nebylo možno odlučovat řeč o smírné smrti Ježíše od slov o kříži, tedy ulomit tomuto kopí hrot. Komplex Ježíšovy smrti tvořil pro Apoštola uzavřený celek, v němž zůstávala přítomná skutečnost, že Ježíš nezemřel smířen se smrtí jako Sokrates po poháru s jedem, ani jako praotcové Starého zákona, nýbrž jako otrok v postavení zločince na potupném dřevě hanby. Ježíš nezemřel jakoukoliv smrtí, nýbrž byl za nás popraven krutě ponižujícím způsobem.
Zamyšlení nad tvrdou realitou antického ukřižování by mělo přispět k překonání dnešních častých teologických úvah, které namnoze ztratily smysl pro realitu.
Podkladem je článek Martina Henkela Mors turpissima crucis
Z Bettendes Gotte Volk přeložil -lš
