Institut Jana Pavla II. padl. Ale padl se ctí?
7, srpna 2019
Benedikt XVI. a Livio Melina
V epochální vnitrocírkevní bitvě padla jedna věž: Institut Jana Pavla II. Abychom zhodnotili tuto událost v jejím kontextu, poslouží nám článek George Weigela s příznačným titulem: Vandalové znovu... zpustošili Řím.
Podle Weigela po 2VK propukla »válka o nástupnictví« mezi dvěma skupinami reformních teologů, kteří byli předtím spojenci a které se reprezentují dvě revue: Concilium a Communio; první jako ultraprogresivní a druhá jako umírněná. Ve hře byla bitva o »kontrolu na fakultami v oblasti teologie na celém světě«.
Volba Jana Pavla II., který jmenoval Ratzingera prefektem Kongregace pro nauku víry, znamenala převahu umírněných nad extrémisty. Ti druzí počínaje rokem 1978 se ocitli na periférii církevní i politické, - když nadále drželi železnou nadvládu nad převažující částí působení teologických fakult a nad mnoha teologickými publikacemi. Jak vysvětluje americký autor – Jan Pavel II. neočistil církevní univerzity od progresivních docentů, ba spíše je podpořil založením nových institutů jako Ateneum Svatého Kříže v Opus Dei (a dodejme Regina Apostolorum u Kristových legionářů). Papež Wojtyla totiž »pokojně důvěřoval dobré měně – dobré teologii – a přestal lovit špatné etické mince«.
Institut Jana Pavla II. pro manželství a rodinu byl klíčovým nástrojem této kulturní operace především pro prohloubení a přijetí encykliky Veritatis splendor ze strany celé církve (1993). Progresisté, které Weigel označuje za vzpurné a bezohledné, vyčkávali na vhodnou příležitost k vyřízení účtů. Příležitost nastala v posledních týdnech, kdy nový Institut Jana Pavla II., jehož kancléřem je arcibiskup Vincenzo Paglia, provedl čistku stalinského ražení proti teologickému a pastoračnímu dědictví Jana Pavla II.. Největší rozruch vyvolalo zrušení katedry základní morálky, kterou po 38 let jejího života vedl mons. Livio Melina. Závěr, který je také úvodem Weigelova článku, je, že v Římě došlo po 23.7. k hrubému intelektuálnímu vandalismu: to, co bylo původně známo jako Papežský institut Jana Pavla II. pro manželství a rodinu, bylo panovačně a systematicky zbavováno všech nejvěhlasnějších profesorů a jeho kursy zaměřené na morální teologii byly smeteny.
V rekonstrukci přítele George Weigela je ovšem jedna mezera, kterou se pokusíme zaplnit. Především je třeba připomenout, že po dvaceti sedmi letech pontifikátu Jana Pavla II. následovalo osm let, kdy církev vedl Benedikt XVI. Po celou dobu třiceti pěti let měli v církvi nadvládu umírnění. Jak mohlo dojít k tomu, že navzdory tak dlouhému období převahy reformistů se jakobíni mohli chopit moci a provedli dnes nemilosrdný útok na své protivníky?
Vyvstává pochybnost, že příčinou musela být vnitřní slabost umírněné fronty. Slabost nauková, jakožto založená na pokusu ospravedlnit za každou cenu takovou událost, jakou byl 2VK, který má těžkou odpovědnost za to, že opomenul odsoudit komunismus, a to v historickém okamžiku, kdy představoval pro církev a Západ to největší ohrožení. Byla to strategická slabost, protože ten, kdo je povinen hájit pravdu, nesmí strpět, aby se na univerzitách a v církevních seminářích po celá desetiletí vyučovaly bludy, jak tomu bylo za pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Strategie šířit pravdu a vyhýbat se odsouzení bludu se nevyplácí. Fakta nepotvrdila tuto strategii, ale potvrdila zákon Thomase Greshama (1519-1579), podle kterého špatná měna požírá dobrou, ale nikoliv naopak.
Rezignace papeže Benedikta XVI. 11. února 2013 byla nakonec prohlášením o pádu této strategie. Hermeneutika kontinuity se projevila jako neschopná vzdorovat církevnímu jakobinismu, který není linií výkladu teologických dokumentů, nýbrž plánem uchvátit moc skrze lidi a fakta. Volba papeže Františka byla nevyhnutelným důsledkem historického pádu umírněného reformismu. Jorge Maria Bergoglio oponuje „živému magisteriu církve“, která se odvolává na „živé magisterium“ 2VK. Jestliže církevní koncil má vždy pravdu, jak neodmítnout souhlas papeži, který se představuje jako vtělení oné události? Papež František, tak jako všichni jakobíni nenávidí víc než cokoliv jiného dvojakosti a kontradikce umírněných, zatímco respektuje a obává se soudržnosti kontrarevolucionářů. A jestliže dnes Institut Jana Pavla II. je zbourán vandaly, je to právě proto, že nevzdoroval otevřeně Františkovi, když byl k tomu čas.
Exhortace Amoris laetitia z 19. března 2016 měla jasný plán zničit Veritatis splendor a nauku Jana Pavla II. a nahradit novým morálním paradigmatem. Docenti Institutu Jan Pavla II. ve jménu Veritatis splendor a ve jménu stejné osobní historie měli povinnost vzepřít se jako jeden muž proti tomuto atentátu na katolickou morálku, především poté, co František odmítl audienci autorů dubií a po rozhodnutí z 5. července 2017, podle kterého autentickou interpretací papežského dokumentu je interpretace argentinských biskupů. Záměr papeže Františka byl a je zcela jasný. Nikdo z teologů institutu však nepodepsal Correctio filialis de haeresibus propagatis z 24. září 2017, ani nevydal žádný dokument, který by Amoris laetitia podrobil přísné kritice.
3. srpna v rozhovoru s La Verità se Livio Melina představil jako oběť nespravedlivé čistky a tvrdil, že byl napaden, protože chtěl interpretovat Amoris laetitia ve světle učitelského řadu církve. Problém je však v tom, že Amoris laetitia není možno interpretovat ve světle věčného magisteria, protože předkládá morální paradigma neslučitelné s Veritatis splendor. Papež František je o tom přesvědčen a my s ním. Snad i mons. Melina je o tom přesvědčen, ale nikdy to veřejně neprohlásil. Toto mlčení nezabránilo jeho popravě. Proč se tomu diví? Copak nás tomu neučí Francouzská revoluce?
Bitva dnes vyžaduje lidi, kteří bojují s jasným vědomím, co je pro, a co proti Tradici církve. Ale když se stane, že papež se vzepře proti Tradici, musíme se od něho důstojně distancovat a servat pevně uvnitř církve, od které se on, jak se zdá, chce odloučit. Zdatný teolog jako mons. Melina má všechny intelektuální nástroje, aby pochopil, jak je možné vzdorovat naukovým a pastoračním bludům papeže, aniž bychom se provinili proti úctě a setrvali u Petrovy katedry. Hodina minimalismu je ta tam. Nastal okamžik, ve kterém se Pravda a blud musí postavit nekompromisně proti sobě. To je jediná možnost, aby Pravda zvítězila. Potřebujeme lidi, kteří bojují, a pokud je nutné, aby padli, pak jedině se ctí.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
