Menu


Neohrožení misionáři XVII. století

                                                                         2. 2. 2016

                                                                                               FotoArchitectural Digest

 

Ve filmu Leonarda Di Caprio The Revenant (Zmrtvýchvstání) ocitá se hlavní hrdina uprostřed divoké krajiny před ruinami katolického chrámu. Tato krátká a zcela překvapující scéna má ve skutečnosti svůj historický podklad.

Počátkem XVII. století hrstka neohrožených jezuitů vedena horlivostí pro Krista a jeho víru pronikla až hornímu toku Missouri do Rocky Mountains. Jak píše filmový kritik Andrea Galli, nebyli o nic méně srdnatí než hlavní postava v The Revenant, ovšem s tím rozdílem, že nehledali materiální zisk, ale spásu duší a pronikli do světa Indiánů, jak dosud nikdo před nimi.

Průkopníci jezuitských misií vstoupili do této severoamerické oblasti a Indiánům s nelidskými mravy a obyčeji přinesli evangelium a křest. Procházeli neuvěřitelným strádáním a zkouškami. Podrobné zprávy, které posílali pravidelně svým přestaveným, se dodnes zachovaly.

Pater Isaac Jogues (1607-1646) byl zajat kmenem Mhawk.

Teprve po roce zajetí a mučení se vrátil do své vlasti těžce poznamenán, s jednou rukou bez prstů, které mu Indiáni usekali, ale krátce nato se tam opět vrátil, aby pokračoval.

Pater Jean de Brebeuf (1593-1649) byl zajat od Irokézů.

Vytrpěl po těžkém mučení povlovnou ukrutnou smrt. Trýznitelé mu způsobovali vařící vodou a žhavým uhlíky spáleniny, zlámali mu jeden po druhém všechny údy, pak mu uřezali nos, vyloupli oči a vyřezali jazyk. Bez ustání se přitom modlil: „Ježíši, smiluj se nad nimi!“ Ustavičně pokračoval v této modlitbě, i když ji mohl jen mumlat. Jeho kati, kteří mu připravili taková muka, mu nakonec vyřezali jeho srdce, snědli je a zapíjeli jeho krví na znamení obdivu pro jeho odvahu, aby si ji také osvojili.

Ani za 150 let tito Indiáni nezapomněli na „muže v černém“

Byla to skupina Irokézů, která si uchovala obdiv a vzpomínku na Patera Brebeufa, který přišel do Rocky Mountains. O 150 let později se dověděli, že v oblasti u St. Luis se zdržují jezuité, a podnikli za nimi čtyři dobrodružné expedice přes tisíce kilometrů a prosili naléhavě, aby jeden „muž v černém“ k nim přišel a usadil se u nich..

Tak se také stalo. Vlámský jezuita Pieter-Jean De Smedt (1801-1873) z východních Flander se vydal na cestu. Po dlouhých plavbách kanoí a nekonečných pochodech dorazil k Irokézům. Popisovali ho těmito slovy: „otcovský úsměv a železná pěst“. Stal se velkým znalcem tehdy neznámé země. Naučil se žít v nejkrutější zimě a nejnemožnějších podmínkách.

Obrácení k „silnému a milosrdnému Bohu“

Vyzbrojen Písmem svatým, breviářem a svým klarinetem - něco jako ve filmu Misie - šel do sídlišť Indiánů. Kde jiní našli ihned smrt, on nacházel přijetí. Pro Indiány byl „ bílým mužem“, který nemluvil „rozštěpeným jazykem“. Svým příkladem obrátil četné Indiány. Jeden z nich se pokusil ho zákeřně zabít. Pater Smedt ho však strhl z koně a v zápase mu vytrhl jeho tomahavk. Touto svou zdatností a soucitem, jaký pak projevil k poraženému, získal ho pro víru v „silného a milosrdného Boha katolíků“. Domorodec se stal jedním z jeho věrných průvodců a přivodil další obrácení.

Koncilní „předěl“ a  misijní horlivost usnula

Velké misijní hnutí a hnací síla, jakou se katolická církev vyznačovala ještě před půl stoletím, byla vytvářena právě díky takovým kněžím. Tento pionýrský duch a zápal pro Krista, který, jak se zdá, překonával všechny překážky, ale pak náhle usnul. Je to zlom a zhroucení, na které si trpce stěžoval 87-letý misionář Pater Pitro Gheddo (PIME) před několika lety v pamětihodné diagnóze. Gheddo sám spolupracoval při redakci koncilního dekretu Ad gentes o misijní činnosti církve. Konstatuje, že koncil ve věci misií vytvořil „předěl“. Vyprávěl o těžkostech, jaké byly už při zpracovávání dekretu, o požadavcích asijských biskupů posílit kněžský celibát, zatímco latinskoameričtí biskupové požadovali jeho zrušení. Mluvil o podivném nezájmu o misie u některých západních biskupů.

Pater Gheddo 2014 napsal:

Po koncilu byl náboženský úkol hlásat evangelium redukován na sociální angažovanost; je prý důležité milovat bližního, prokazovat mu dobro, jakoby církev byla nějakou pomocná organizace, která má překonávat nespravedlnost a sociální zlo. Současně s tím přišla do módy „vědecká marxistická analýza“. Za pravdu byly prohlašovány zcela bludné téze, že už není důležité obracet národy ke Kristu, to hlavní je poselství lásky a míru, o tom prý mluví i evangelium. Jinými slovy, pojem misie se stal neaktuální: v době po skončení kolonizace a nástupu emancipace a sebeurčení, kdy se začalo zdát, že marxistický „pokrok“ je nezadržitelný a jeho vítězství je pouze otázkou času, místo misií zaujaly „politické kampaně“.

V takovémto smýšlení církevní misijní poslání utonulo a není schopno se od té doby z toho vymanit. Souvisí to také s tím, že ti, kteří byli vedeni marxistickým myšlením o „třetím světě“, zmocnili se misijních zařízení a učinili je součástí projektů o rozvojové pomoci. Je sice mnoho „politických kampaní, ale žádný misijní ideál. Pater Gheddo se provokativně ptá: „A kolik povolání se probouzí při „Pochodu za pralesy“?

Gheddova diagnóza je přesným opakem toho, co uvádí papež František ve svém kázání 8. prosince 2015 k otevření Svatého roku milosrdenství. Podle Františka 2. vatikánský koncil, který toho dne před 50 lety skončil, vedl církev k tomu, aby „vyšla z vyprahlosti, do které se po mnoho let sama uzavřela, a s nadšením se opět vydala na misijní dráhu“.

Z jaké „vyprahlosti“? Z jaké „uzavřenosti“? Nebyla právě v letech, desetiletích a staletích před druhým vatikánským koncilem církev skutečně misijní, která vycházela ven, a která by dnes měla být „revenant“, znovu oživená z pokoncilní mrákoty?

Giuseppe Nardi a Sandro Magister