K výročí založení Říma
Řím - město osudu
21. duben se oslavuje jako den vzniku města Říma, kdy Romulus vymezil hranice a založil město. Řím není město jako každé jiné. Tak jako Jeruzalém je městem osudu. „Říme nesmrtelný mučedníky a světci, Říme nesmrtelný, přijmi naše zpěvy: Sláva na nebi našemu Bohu, pokoj věřícím v Kristově lásce“, zpívá se v jedné papežské hymně.
21. duben se oslavuje jako den vzniku města Říma, den, kdy Romulus vymezil hranice a založil město. Říkám to nikoliv proto, že jsem Říman, ale hovořit o Římu není něco jako hovořit o každém jiném městě. Římu připadl zvláštní osud, podobně jako Jeruzalému. Existují města osudu, kterým byl přisouzen zvláštní los. Není náhodou, že velká impéria, jako Amerika, stále aspirují na velikost Říma, když projektují svůj vlastní osud na světové scéně. A není to jistě náhoda, že Konstantinopol, aby vymezila svou velikost, označuje se za druhý Řím. Moskva, tlukoucí srdce pravoslavné církve, bývá označována jako třetí Řím, zatímco Washington, hlavní město amerického impéria, za čtvrtý Řím. Řím, zrozený svatým činem, na který nebude nikdy zapomenuto, byl vždy vzorem, podle kterého jsou posuzovány jiné velké říše.
Nesmíme však zapomenout, že Řím jako posvátné město nepřestalo plnit tuto funkci s pádem římského impéria, ale bylo tím pozdviženo k vyšší úrovni s nástupem papežství a katolického náboženství, které právem označujeme jako „apoštolské a římské“. Nedošlo zde tedy k pouhé výměně dvou mocí, ale k překonání na nejvyšší úrovni, na které harmonizují určité aspekty (architektonické, kulturní, liturgické) v nových podmínkách.
Zajímavý je text kardinála Alfreda Ottavianiho Světlo křesťanského Říma v právu (Tipografia Poliglotta Vaticana 1943), který se věnuje této kontinuitě, jakoby osud spojoval Řím pohanský a křesťanský, ovšem v rovině mnohem vyšší a vznešené. Pius XII. v jednom radiovém poselství popisuje osud Říma takto: »Křesťanský Říme, ona krev je tvůj život: pro tuto krev jsi veliký a osvěcuješ svou velikostí i trosky a rozvaliny své pohanské velikosti, osvěcuješ a očišťuješ právní kodexy moudrostí prétorů a Césarů. Jsi matkou spravedlnosti nejvyšší a nejlidštější, která ctí tebe, tvůj stolec i ty, kteří ti naslouchají. Jsi pochodeň civilizace a občanská Evropa i svět jsou tvými dlužníky za to nejposvátnější a nejvznešenější, čím okrašlují své dějiny. Jsi matkou lásky: tvoje spisy, tvoje památníky, tvoje hospice, tvoje kláštery, tvoje konvikty, tvoji hrdinové a hrdinky, tvoji heroldi a tvoji misionáři, tvoje léta a tvá staletí se školami a univerzitami, to vše svědčí o triumfech tvé lásky, která všechno objímá, všechno strpí, všechno doufá, všechno koná, aby byla pro všechny vším, všechny posiluje a těší, uzdravuje, aby volala k svobodě, kterou člověku daroval Kristus, spokojila všechny v míru, sbratřila národy a ze všech lidí pod jakýmkoliv nebem, s jakýmkoliv jazykem, obyčeji a rozdíly, vytvořila jednu rodinu, aby byl svět společnou vlastí«. V jedné promluvě k věřícím Říma tentýž papež řekl:
»Město, do něhož věk a každá doba vtiskly stopy slavného dění, které se staly dědictvím národů, přijmi od tohoto století, od lidí, kteří tě dnes obývají, aureolu zakladatele společné spásy v době, ve které se střetávají silné kontrasty světa. To očekávají od tebe křesťanské národy, a především očekávají tvou akci!«
V textu papežské hymny, kterou připravil Mons. Antonio Allegra, se zpívá: »Nesmrtelný Říme mučedníků a světců, nesmrtelný Říme, přijmi naše zpěvy: Sláva na nebi Bohu našemu Pánu, Pokoj věřícím v Kristově lásce«. V nové verzi od Janovana Mons. Raffaella Lavagni, kterého jsem znal osobně a s nímž jsem měl mnoho krásných rozhovorů, říká naopak v kráse latinské řeči: „O felix Roma – o Roma nobilis: Sedes es Petri, qui Romae effudit sanguinem, Petri cui claves datae sunt regni caelorum” (1).
Zkrátka musíme opravdu rozjímat o osudu Věčného Města Říma, pro které se všichni katolíci mohou právem označovat za Římany. Skutečnost, že u mnoha schází vědomí této kontinuity a tohoto osudu, je základem mnohého zmatku, do kterého jsme momentálně ponořeni.
Aureli Porfini, Nuova Bussola Quotidiana
(1) Ó šťastný Říme – Říme vznešený: Jsi Stolcem Petra, který v Římě prolil svou krev, Petra, jemuž jsou dány klíče nebeského království.
NB:
Věčné město trvá již 28 staletí. Zachovává si svůj titul Věčné Město.
Co však dnes zbylo z onoho „římského ducha? Zdá se , že vlastně nic. Ani z pohanského, ani z křesťanského. Zrušení latiny jako liturgického jazyka znamená neblahou ránu pro klasická studia, zlom ve spojení klasického a křesťanského myšlení. Katolicismus byl zaplaven národními obřady a církvemi v nesčetných jazycích a dialektech. Nastoupila záplava „národních biskupských konferencí“, karikatur parlamentarismu, který dobře známe se všemi jeho defekty.
Romanita - římský duch znamená jednotu vlády i kázně, jednotu dogmat ( pro církev) , ale i to všechno se spravedlivým ohledem na lokální autonomii. Jednota ve funkci univerzální ideje, primární pozemské moci, někdy 'agresivní', ale také civilizační, pak moc duchovní v obrácení duší ke Kristu pro nebeské Království.
Dnes zde máme naopak převažující anarchii, jak je tomu ve státech, kde převládají odstředivé síly, zatímco krize autority se jeví takřka totální. Feminismus, dominující ženo-vláda, nenávidí římského ducha, nenávidí ho v jeho nejlepších pozitivních aspektech. Po jedné básnířce z dob Augustových zbyl tento úryvek: „peccare iuvat“ , „hřešit, to dělá dobře“ , „je to pěkné“. Feminismus žije a vyučuje v tomto duchu: hřešit, překračovat, rušit ve jménu falešné svobody instinktů, které přidružují člověka k zvěři, pokud ho nedělají ještě horším.
Zrádkyně Evropská jednota jakožto protikřesťanská je také protiřímská. Jako rušitel státních a národních forem je proti jakémukoliv evropskému duchu minulosti, ať už románskému nebo germánskému, španělskému, řeckému či slovanskému... Nepřímo existuje i mezi Italy polemika proti „Římu“ jako hlavnímu měst Itálie. Zpochybňuje římského ducha také z hlediska jeho autentičnosti. Není to projev převládající duchovní krize?
Historicus – Chiesa e post concilio.
