Ordinariát pro ex-anglikány přináší své plody
15. 2. 2021
15. ledna 2011 byl zřízen zvláštní ordinariát Panny Marie Walsinghamské, povolaný k seskupení anglikánských pastorů a věřících, kteří se rozhodli podřídit se papežské autoritě. Všechno to začalo apoštolskou konstitucí Anglicanorum coetibus (2009), kterou vydal Benedikt XVI. a která zůstává jedním z nejdůležitějších aktů jeho pontifikátu.
V katolické katedrále ve Westminsteru bylo 15. ledna 2011 místo pouze k stání. „Podle kardinála Vincenta Nicholse, primase Anglie a Walesu, „to byl jedinečný den, který představuje nový krok v životě a historii katolické církve “. Arcibiskup Londýna tak pozdravil historické kněžské svěcení tří bývalých anglikánských biskupů, kteří se rozhodli opustit svůj titul, plat a bydliště, aby byli přivítáni do plného společenství s římskou církví společně se svými rodinami.
Ceremonie, díky níž se John Broadhurst, Andrew Burnham a Keith Newton stali katolickými kněžími, se konala několik hodin po zveřejnění dekretu o zřízení osobního ordinariátu Panny Marie Walsinghamské, který vyzval skupiny anglikánských pastorů a věřících, kteří se hodlají podřídit autoritě římského papeže.
Dokument Kongregace pro nauku víry navázal na to, co chtěl Benedikt XVI., když napsal něco před rokem apoštolskou konstituci Anglicanorum coetibus (4. listopadu 2009) o zřizování osobních ordinariátů pro přijetí anglikánů, kteří „opakovaně a naléhavě“ žádali „o přijetí, a to i korporativně, do plného katolického společenství a Apoštolský stolec laskavě přijal jejich žádost“. Kanonický statut ordinariátu umožnil uchovat liturgické knihy anglikánské tradice schválené Svatým stolcem a schopné zdůraznit prvky harmonie mezi tímto a katolickým dědictvím.
Anglicanorum coetibus zůstává jedním z nejdůležitějších aktů pontifikátu Benedikta XVI., je to také jediná legislativní iniciativa, kterou je možno zařadit do oblasti ekumenického dialogu. Dokument od samého počátku naznačoval, že záležitost bude obtížná, jak pro obavy, že by to mohlo ohrozit dialog s Canterbury, tak vzhledem k předvídatelným spekulacím na aktuální téma kněžského celibátu. Navzdory tomu Ratzinger raději nesledoval politiku reality, ale chtěl přijmout četné žádosti, které obdržel v letech 2006 až 2007 od několika episkopálních biskupů, kteří chtěli vstoupit do plného společenství s Římem. Apoštolská ústava jistě přišla v době, kdy se trhliny v anglikánském světě - již objevené v 70. letech 20. století v souvislosti s kněžským svěcením žen - dramaticky projevily v ultraliberálním postoji americké episkopální skupiny s povážlivými hrozbami rozkolu; Benedikt tím ale nikterak nepodpořil to, co papež František dnes nazývá „pokušením triumfalismu“.
Benedikt XVI. nerozdmýchal schizmatický vítr, a to ani podporou americkým episkopálním biskupům, kteří byli proti biskupskému vysvěcení homosexuála v New Hampshire a navzdory dopisu, který mu adresovalo 36 anglikánských biskupů – zveřejněném v Times -, kteří tvrdili, že „vidí hodnotu v univerzální rovině, jakou mohl římský biskup uplatnit nad znovu sjednocenou církví“.
Anglicanorum coetibus nebyl dokument proti někomu, ale pro někoho jiného: natažená ruka, kterou chtěl Ratzinger nabídnout tváří v tvář existující a šířící se duchovní potřebě, jak dokazují současné žádosti o možnost využít konstituci, přijatou od britských, australských a amerických skupin. Osobní ordinariát Panny Marie Walsinghamské připravil půdu pro událost, která měla být podle záměru Benedikta XVI. „požehnáním pro celou církev“. V době kněžského svěcení v Broadhurstu, Burnhamu a Newtonu se očekával bezprostřední vstup 50 kněží a dvou dalších anglikánských biskupů - jak se skutečně stalo - ale byly zde i silné pochybnosti o samotném přežití nového ordinariátu: The Guardian například hovořil o „zmatku kolem podstaty nového ordinariátu, který umožňuje všechno“, protože „v tuto chvíli nemá žádné kanceláře, žádný kostel, velmi málo peněz a - jak tvrdil - hodně kandidátů na prověření“.
Broadhurst, který rezignoval na anglikánského biskupa ve Fulhamu, uvedl, že očekává, že „ne stovky, ale tisíce kněží využijí papežovy nabídky“. Deset let po založení ordinariátu Panny Marie Walsinghamské ve Velké Británii existují další dva ordinariáty: jeden ve Spojených státech a druhý v Austrálii s názvem Our Lady of the Southern Cross. Osobní ordinariát Katedry svatého Petra se sídlem v Houstonu v Texasu zahrnuje čtyřicet farností mezi USA a Kanadou a od roku 2015 má řádného ordináře Stevena Josepha Lopese, který byl v roce 2016 vysvěcen na biskupa papežem Františkem jako první z vybraných tří ordinariátů.
Ve své první homilii po biskupském svěcení Lopes - který v době vyhlášení Anglicanorum coetibus zastával funkci osobního tajemníka tehdejšího prefekta Kongregace pro nauku víry Williama Josepha Levady, a proto záležitost velmi dobře zná - řekl, že věřící ordinariátů jsou potomky „ušlechtilého dědictví anglického křesťanství“, které na nás naléhalo, abychom usilovali o plnost katolického společenství pod nástupcem apoštola svatého Petra“.
Deset let po dekretu o zřízení prvního ordinariátu a slavnostním ceremoniálu ve Westminsteru se ukázalo, že senemýlili ti, kteří tvrdili, že nedojde k boomu hromadných konverzí ke katolicismu, jaký někteří podle všeho očekávali díky Anglicanorum coetibus; ale na druhé straně cílem Benedikta XVI. a jeho zveřejnění nebylo „zvětšit jeho říši“ - jak tehdy správně zdůraznil kardinál Walter Kasper, prefekt Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů – nicméně došlo k velkorysému otevření dveří dříve zavřených, a to pro ty, kteří chtěli vstoupit do plného společenství s katolickou církví, aniž by se vzdali svého liturgického dědictví.
Desátá svíčka sfouknutá Osobním ordinariátem Panny Marie Walsinghamské, pro kterou Ratzinger zvolil jako patrona nejslavnějšího konvertitu z anglikanismu, svatého Jana Henryho Newmana, světce, v němž emeritní papež „vidí sám sebe“ (kardinál Saraiva Martins dixit), dokládá, že apoštolská konstituce před dvanácti lety byla skutečně „požehnáním pro celou církev“.
La Nuova Bussola quotidiana
