Ustavičný souboj
Satan provokuje Boha k ustavičnému souboji a těmi, kdo jsou přitom ve hře, jsme my. Satan, který nachází své zalíbení v ošklivosti a hnusu, ve způsobené škodě, ve způsobené škodolibé bolesti, násilí, smrti a zkáze, dosáhne své jediné „radosti“, kdykoliv dáme jemu přednost před svým nejdobrotivějším Bohem a Stvořitelem. Máme dostatek zkušeností a důkazů, že tytéž zdroje radosti převzali od něho i jeho ctitelé. Jediná kniha, která se komplexně a zasvěceně věnuje Satanově podlé a zhoubné expanzi, je Apokalypsa.
Mezi mnoha dějepisnými svazky historiků stále postrádáme jedno důkladné a zasvěcené historické pojednání z tohoto významného pohledu: Dějiny působení Satana v lidstvu. Historické spisy popisují 
různé dějinné události a zvraty, postavy a významné osobnosti, ale při jejich hodnocení zůstávají mimo potřebnou pozornost skryté, ale podstatné hybné síly a strategie, které za vším stojí. Dějiny nejsou vůbec nahodilý sled událostí, ale výsledek a křížení sil, které evidentně překračují lidské meze a možnosti.
Významný klíč k dějinám lidstva a světa je uložen na samém začátku Bible.
Když Bůh stvořil člověka k svému obrazu, dal mu do vlastnictví veškerou zemi: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena a každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zvěři a všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsme za pokrm veškerou zelenou bylinu. .. A všechno co učinil Bůh, bylo velmi dobré.
Hříšnou volbou však člověk i s jemu svěřenou zemí propadl ďáblu. Byl vypovězen z výlučně Božího prostředí na zem, kterou svrchovaně opanoval zlý duch: K vůli tobě nechť je země prokleta. Písmo svaté
pak konstatuje výslovně, jak se rozmnožila zlovůle člověka, takže to, o čem smýšlí a co koná, je zlé. Je to evidentní vliv Satana. Do dějin lidstva i do chodu světa vstoupily ďáblovy způsoby – a to se projevuje nápadně nástupem násilí.
Odkud se vzala ona „zlovolnost“ země? Je to důsledek skutečnosti, že byla vydána do moci toho, jehož si člověk sám vyvolil a dal mu přednost před Bohem. Také do přírody vstoupilo to, co je ďáblu vlastní. V „ráji“ nebyli krvelační dravci ani šelmy. Všechno živé se podle Hospodinova slova živilo plodinami a semeny. Nyní však vstoupili do přírody dravci a šelmy a škůdci ve vzduchu, na zemi i v moři. Jestliže vás filmové záběry ze života dravců naplňují někdy velmi nepříjemnými pocity, je to pochopitelné. Nemůžeme se 
vyrovnat s tím, že by toto násilí bylo původním záměrem a dílem Stvořitele. Toto násilí stejně jako přírodní katastrofy se staly trvalým názorným důsledkem i symbolem toho, co působí hřích nejen v materiální, ale především v duchovní oblasti.
Upozorňuje na to sv. Pavel, když říká, že příroda sténá a čeká na své osvobození. Podobně potvrzuje tuto skutečnost apoštol Jan: Celý svět má v moci zlý duch (1 Jan 5, 20). Není proto divu, že i místo pravého kultu a úcty k jedinému Bohu nastoupila zvrácená modloslužba, do které vstoupily prvky vlastní Satanovi: násilí, smrt a zvrhlá smyslnost. Jedinému pravému Bohu jsou takto vzniklé pohanské modly odporné a jejich kult je v jeho očích ohavný (srov. Md 14.,11; Jer 4,1 1 Kor 8,4). Všichni bozi pohanů jsou démoni, říká Žalmista( 96,5).
Nedostatečné znalosti pravěkého člověka a časté situace nouze, bezradnosti, ustavičná nebezpečí a ohrožení skýtala ďáblu jedinečnou příležitost, aby zcela opanoval myšlení člověka. Satan si podmanil lidi v převleku nejrůznějších pohanských božstev a v podstatě si je zotročil. Ve Starém zákoně jsou uváděny příklady, jak dokázal vybavit své zasvěcence a kněze také mimořádnou a zázračnou mocí. Využívá situace způsobem, který má charakter
rafinovaného obelhávání, zotročování a ohlupování pověrami a jeho zvůle ústí až do bezohledného vydírání. Ponouká lidem jako mocný dobrodinec své služby, pomoc a ochranu, která je však vždy dočasná. Nic od něho lidé nezískávají zadarmo. Zavazuje si své oběti k protislužbám, které odpovídají známému přísloví: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Jako pregnantní příklad ďáblovy
praxe v pohanských náboženstvích a pověrách mohou posloužit i texty zveřejněné na těchto stránkách (viz). Přímo úděsným příkladem jsou dějiny Aztéků, které si „opeřený“ démon Huitzilopochtli doslova zotročil a svým vydíráním si vymohl statisíce lidských obětí.
Takto panuje Satan u pohanů v nejrůznějších podobách a tvářích v „úctyhodných světových náboženstvích“ již tisíce let a zůstává hluboce zakořeněný v jejich kultuře, umění, myšlení, tradicích, obyčejích a pověrách. Rozšíření civilizace jeho působení nijak neomezilo, nabylo maximálně nových forem a projevů. Satan má v pohanských náboženstvích trvalou a bezpečnou základnu a svůj „stánek mezi lidmi“, odkud nyní pořádá nejrůznějšími způsoby úspěšný export svého zboží s cílem dosáhnout obdobného úcty a konečného vítězství také plným ovládnutím civilizovaných i křesťanských oblastí. Jeho úspěchy jsou až neuvěřitelné. Připisovat pohanským náboženstvím jakýkoliv božský původ a vliv a jejich spřízněnost s křesťanstvím je přímo proti zdravému rozumu.
Studiu toho, jak suverénně ovládl Satan svět hned od počátku lidských dějin, věnujeme ovšem nedostatečnou pozornost.
Dějiny Starého zákona jsou dějinami starostlivého vedení a péče , jakou Bůh zahrnoval svůj vyvolený národ a svou soustavnou prozřetelností mu pomáhal překonávat těžkosti, které ho v důsledku jejich hříchem narušené přirozenosti provázely. Co nejvíce ohrožovalo vyvolený národ a jeho poslání v dějinách spásy, byl vliv pronikající z ďáblem opanovaného pohanské okolí a 
prostředí kolem vyvoleného národa. Soudci a proroci jen s krajními obtížemi bojovali proti zhoubnému Satanovu vlivu. Nepřítel Boha a lidí byl samozřejmě velmi vynalézavý v prostředcích, jimiž pronikal i do středu vyvoleného národa. Nebyla to jen častá účast Izraelitů na modloslužbě. Za jeho lest můžeme označit i způsob, jakým vyvolený národ, dosud vedený zcela ojedinělým způsobem samotným Bohem, vyprovokoval Satan k tomu, že se shlédl v pohanském způsobu řízení společnosti, takže si vynutil přes všechna varování od Hospodina královské zřízení, tak svádějící k pohanskému způsobu života. Hříšnost jeho králů od samého začátku je přímo příznačná. Sebevědomý a panovačný způsob si postupně osvojila pod Satanovým vedením i židovská hierarchie a zůstala pod jeho vlivem, jak to dosvědčil sám Ježíš Kristus, když jim přímo hodil do tváře, že jejich otcem je ďábel.
Ďáblova suverenita, troufalost a pýcha se evidentně projevila v jeho drzém pokusu podrobit si v pokušení samotného Ježíše Krista. Za jeho pobytu na zemi stavěl ďábel na odiv svou moc a svůj vliv rovněž v hojně rozšířené posedlosti nejrůznějšího druhu. Syn Boží se stal po svém příchodu na svět pro ďábla ihned od počátku jeho nepřemožitelným odpůrcem a sokem. Vypověděl Zlému nesmiřitelný boj. Démony to velmi pobuřovalo: Co je ti do nás? Vymítání zlých duchů byla neoddělitelná součást jeho veřejného působení.
Od té doby se na podstatě a charakteru pohanství a Satanova přebývání v něm nic nezměnilo. Ale podstatně se změnily podmínky jeho působení. Jestliže se jeho aktivita jeví jako méně ostentativní, pak je proto, že se mu podařilo dosáhnout mimořádně výhodných podmínek pro své působení. Současná společnost, a platí to i pro církev, opustila svou někdejší sebeobranu před Zlým a nahradila ji dokonce spoluprací a přátelstvím. Není to absurdní, kdy papež hřímá na papíře a v kázáních proti sociálním zlořádům a mravům současného světa, ale současně horuje plný optimismu pro otevření oken a náručí, schází se s hlavními strůjci dlouhodobě a velmi takticky šířeného satanského antináboženství, rezignuje na zjevenou a zděděnou jedině neklamnou pravdu, a přijímá zásady a hledá poučení a pravdu v dialogu s demoralizovaným světem. Dnes není za nepřítele církve pokládán ten , kdo ji systematicky podvrací, ale ten kdo by mu v tom chtěl bránit. Hlásá se evangelium v údajné nové podobě, jenže ta nová podoba není nová. Tuto novou podobu si doslova a do písmene vymysleli pod přímým ďáblovým vedením jeho zasvěcenci již před staletími a nyní si mnou ruce, jak se jejich díla ujali přímo ti, kteří mají být ex offo neochvějnými strážci pravdy a víry.
Satanovy nadvlády nad zemí a nad světem si církev bývala vždy vědoma. O nesmiřitelném antagonismu mezi světem a Božím královstvím nebylo až do poloviny dvacátého století nejmenších pochybností. Proto pokládala církev za svůj prvořadý úkol z každého člověka, kterého obřadem křtu svatého přijímá do svého lůna, i ze všech předmětů, který mají sloužit posvátným účelům, nejdříve pečlivě vymýtit Zlého žehnáním, svěcením a exorcismy.
Stojí zato přečíst si pozorně text trojího exorcismu, který kněz po staletí pronášel nad každým křtěncem:
Vyjdi z něho, nečistý duchu, a udělej místo Duchu Svatému; vymítám tě, zlý duchu ve jménu Otce i Syna i Duch Svatého, abys vyšel a odešel od tohoto Božího služebníka.
Poroučí ti to, ty zlořečený a zavržený, ten, který kráčel po moří a podal pravici tonoucímu Petrovi.
Proto, zlořečený ďáble, poznej své smýšlení a ke cti živého Boha a ke cti Ježíše Krista jeho Syna a Ducha Svatého odstup od tohoto Božího služebníka, protože si ho povolal náš Bůh a Pán Ježíš Kristus ke své svaté milosti a požehnání a ke křestnímu prameni.
Toto svaté znamení kříže, které děláme na jeho čele, se neodvažuj, zlořečený ďáble, nikdy urážet. Skrze Krista našeho Pána;
Vyháním tě, nečistý duchu, ve jménu všemohoucího Boha, ve jménu Ježíše Krista jeho Syna a ve jménu Duch Svatého, aby ses vzdálil od tohoto Božího díla, které náš Pán povolal, aby se stalo chrámem živého Boha a přebýval v něm Duch Svatý. Skrze téhož Krista, našeho Pána, který přijde soudit živé i mrtvé a svět ohněm.
Není to jistě náhoda, že tyto modlitby už nenašly v nové liturgii místo, stejně jako je nenašly původní účinné exorcismy.
Pokud se někomu zdá, že dnes na ďábla nenarážíme jako dříve, pak je to jen proto, že jsme uvěřili jeho rafinovanému převleku a přijali ho za svého společníka a vítaného druha. Stal se velkodušným a vynalézavým dodavatelem nejrůznějších potěšení, která nám nepřející Bůh odpírá.
(pokračování)
