La Verna - spojení s ukřižovaným Pánem
La Verna je hora, kterou věnoval svatému Františkovi hrabě Orlando da Chiusi. Bylo to místo vzdálené od lidí a velmi vhodné pro toho, kdo chtěl konat pokání a toužil po samotě. Pro františkány se stalo posvátným místem jako Sinaj, Tábor nebo Kalvárie pro všechny křesťany, protože na této hoře došlo k teo-fanii, tzn. k Božímu zjevení. Ticho a majestát hory uchvátily Františkovu duši, když hledal horizonty, kde by ho okouzlovalo panoráma, které panuje nad údolím Tibery a Arna, a s oblibou se nořil mezi skalní rozsedliny, aby se zde daleko od všech lidských zraků rozhořel plamen, který ho vnitřně stravoval.
Abychom si udělali představu o pocitech a utrpení, které vrcholilo ve Františkově srdci, stačí přečíst si v tiché a majestátní meditaci hymnus chvály, který napsal, aby potěšil svého bratra Lva. Je to zvláštní Te Deum, chvála ve formě litanií s rostoucí intenzitou, kterou mohlo přednášet jen srdce zcela ovládané Bohem. Dokument je uložen v kapli relikvií v dolní bazilice.Na této hoře zatoužil František s nesmírnou horoucností dovědět se, jak by se ještě intimněji mohl spojit k ukřižovaným Kristem.
Jsme v roce 1224, v den Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna – světec se chtěl zamyslet nad svým životem, na který dolehlo napětí, jež zachvátilo jím založený řád, a odebral se sem, aby zde prožil čtyřicet dní ke cti svatého Michaela, ale především aby hledal stále větší podobnost s ukřižovaným Kristem. Odebral se tedy na Vernu. Cestou ho obklopilo hejno ptáčků s třepetajícími křídly.
Poslední pečeť
O předcházejících Vánocích prožil v Grecciu nevýslovnou radost, když mohl k sobě přitisknout novorozeného Ježíše položeného na slámě. Nyní na svátek Povýšení Svatého Kříže by chtěl k sobě přitisknout Krista chudého a nahého na kříži. Ale jak?
Přiblížil se ke skále oltáře, který sám připravil, a položil na něj evangelium.
Po vzývání Ducha Božího otevřel knihu.
To, co potkal hned při prvním kroku, je Pánovo umučení. Aby vyloučil náhodu, zkusil to podruhé a potřetí a jeho oči vždy spočinuly na slovech, která hovoří o tajemství Kříže.
Toto gesto otevřít Písmo, aby věděl, co Bůh po něm právě chce, udělal na počátku svého poslání, nyní by chtěl vědět, jak nejlépe je uzavřít.
Když se celá léta zabýval Křížem a rozvinul v sobě nejvyšší citlivost pro bolest stále ostřejší až k bolesti, kdy nedokázal zadržet slzy a plakal a vzlykal přímo v záchvatech, onoho září došlo k události, která se dosud nikdy nepřihodila smrtelnému člověku: do jeho těla se vtiskly rány ukřižovaného Krista, „poslední pečeť“, jak to definoval Dante. Celano nám nabízí bohaté líčení zjevení Serafa.
„Tehdy pobýval na osamělém místě zvaném Verna a dva roky před svou smrtí obdržel od Boha zjevení.
Ukázal se mu člověk v podobě Serafa s křídly, který se k němu snesl s rozepjatými pažemi a s nohama spojenýma jako přibitý na kříži.
Dvě křídla sahala nad hlavu, dvě naznačovala let a dvě přikrývala tělo. Při tomto zjevení se blažený služebník Nejvyššího cítil naplněn nekonečným úžasem, ale nedokázal pochopit jeho smysl.
Byl také prostoupen živou radostí a překypující veselostí z nádherného a sladkého pohledu, jakým se Seraf na něho díval, z té nepředstavitelné krásy; ale současně se polekal, když ho viděl přibitého na kříži v kruté bolesti umučení. Cítil se smutný i veselý, protože v jeho duši se střídaly radost s hořkostí.
Snažil se usilovně odhalit smysl vidění a to zmítalo jeho duší. Zatímco se nacházel v tomto stavu, na jeho rukou a nohou se počala objevovat znamení po hřebech, která právě spatřil u onoho tajemného ukřižovaného muže.
Jeho ruce a nohy byly jakoby proraženy hřeby a jejich stopy byly patrné na dlaních a na nártu a ztrácely se na opačné straně údů.
Tato znamení pak byla kulatá na vnitřní straně dlaní a protažená na vnější straně a tvořila jakoby masité výrůstky, jako by to byly hlavy hřebů zaražených do těla. Také na nohou byla vyznačena znamení hřebů čnějících nad tělem. Rovněž bok byl poznamenán ranou kopím se širokou jizvou, často krvácející, která svatou krví smáčela tuniku a prádlo.“ (Tomaso Celano, Vita Prima)
Slavný mnich Thomas Merton to komentuje takto: „Když František přijal stigmata, bylo to Boží znamení, že František byl mezi všemi světci nejpodobnější Kristu. Lépe než komukoliv jinému se mu podařilo uskutečnit ve svém životě prostotu, chudobu a lásku k Bohu a k lidem, které jsou charakteristické pro Ježíšův život.
Prostě poznat Františka znamená pochopit evangelium a následovat ho v jeho upřímném a celistvém duchu, žít evangelium v jeho plnosti. František byl takový, jak se o to mají snažit všichni světci, být prostě „druhý Kristus“. Zmrtvýchvstalý Kristus znovu ožil dokonalým způsobem v tomto světci, který byl plně prostoupen Duchem božské lásky.“ (viz) (viz)
www.sanfrancescoassisi.org/SANFRA_INCROCE.htm
