Úspěch a nezdar ´68
29. listopadu 2018
Na závěr roku 2018 poslední slovo k revoluci ´68, revoluci, u níž po padesáti letech můžeme zvážit úspěch i bankrot.
´68 je znám také jako „francouzský máj“, protože to byla studentská revoluce, která dosáhla svého vrcholu v květnu 68 na univerzitě Sorbona v Paříži. Ale své kulturní kořeny má tato revoluce na amerických univerzitách Harvard, Berkeley a San Diego, kde v šedesátých letech vyučovali někteří významní exponenti frankfurtské školy, jako Herbert Markuse, v jehož myšlení se slévalo to nejhorší z marxismu a freudismu. Nelze přehlížet kulturní vliv, jaký měl na fenomén ´68 druhý vatikánský koncil. V Itálii první univerzitou, kterou okupovali studenti, byla katolická univerzita v Miláně a největším centrem této revoluce byla fakulta sociologie na univerzitě v Trentu, kde se to hemžilo katolíky.
Mario Capanna, lídr vzpoury, na tato léta vzpomíná: Začali jsme číst a studovat teology, kteří se zatím zdržovali v zahraničí: Rahnera, Schillebeeckxa, Bultmanna (…) spolu s dokumenty 2. Vatikána. Také Renato Curcio, zakladatel Rudých brigád, byl katolickým předákem a pocházel z univerzity Trento, kde nechybělo katolíků progresistů.
Šedesátý osmý rok nebyl revolucí politickou, ale revolucí mravů, usiloval osvobodit člověka od tradičních morálních pout a vybudovat „nerepresivní civilizaci“, ve které by se mohla svobodně rozvíjet sociální kreativita. Marxismus byl překonán, protože svou revoluční ofenzivu omezoval výlučně na aspekt politický, přičemž nepostihoval aspekt rodinný a osobní. Bylo třeba vnést revoluci do každodenního života, aby byla zasažena sama podstata člověka, neomezovala se na povrchní aspekty a pouze odsuzovala klasickou a marxistickou perspektivu. Slogan „zakazovat je zakázáno“ vyjadřoval odmítání autority a všech zákonů ve jménu liberalizace pudů, potřeb a tužeb. Sexuální svoboda a drogy byly dvě ingredience na potvrzení nové životní filozofie.
V padesátiletí, které nás odděluje od ´68, realizoval se tento program postupně na celém Západě. Tato revoluce měla úspěch, protože přetvářela mentalitu way of life západního člověka a jeho předáci okupovali čelná místa v politice, médiích a kultuře. Nicméně revoluce ´68 byla odsouzena k nezdaru v souladu s dynamikou charakteristickou pro všechny revoluce.
Podstatou revolučního procesu není to, co se tvrdí, ale to, co se popírá, nikoliv to, co se tvoří, ale co se bourá. Revoluce vždy navrhuje nový svět, který má nahradit ten starý. Protestantská revoluce se představuje jako náboženská reforma, Francouzská revoluce jako radikální změna politická a komunistická revoluce jako egalitářská transformace společnosti; revoluce ´68 vystoupila jako morální revoluce každodenního života. Vždy je zde nějaká historická novota, za kterou se bojuje. Revoluce je tendencí k lepší budoucnosti.
Z tohoto mesiánského a utopistického charakteru čerpá revoluce svou sílu, své napětí. Je zde idea o možnosti ráje na zemi, který je na dosah ruky. Z určitého hlediska se jedná o radikální popření dědičného hříchu, i když idea, která podnítila revoluci, je vlastně jiná: je to idea typicky gnostická, že zlý bůh nespravedlivě připravil člověka o pozemský ráj, který mu právem náležel. S pomocí dobrého boha, hada, se člověk musí pomstít, musí pozemský ráj získat zpět. Z tohoto hlediska je revoluce opakováním pradávné lži: „budete jako Bůh“ a je předurčena k pádu. Všechny revoluce, protestantská, francouzská, komunistická a také revoluce ´68 jsou revoluce nezdařené, nebo jak říkají revolucionáři, nedokončené, zrazené.
Co se ve skutečnosti stalo? Rodina byla zaplavena pansexualitou a Západ sekularizován a ponořen do relativistického hedonismu. Jenže relativismus a hedonismus, když dospějí k svému naplnění, zahrnují v sobě ztrátu napětí vůči další budoucnosti, ztrátu touhy vybudovat nový svět: společnost se stane vězněm vlastních neřestí a ztrácí schopnost myslet na jakoukoliv ideu, která přesahuje egoistický blahobyt, ve kterém se utápí.
Revoluce Šedesát osm selhala, protože se zrodila jako protest proti jednorozměrné společnosti, proti společnosti buržoazního blahobytu; ale společnost Šedesát osm zplodila společnost současnou, a tou je společnost konzumu a hedonismu par excelence; je to společnost relativistická, ve které hasne jakýkoliv ideální plamen. Filozofie praxe, jakmile se politicky uskuteční, přestává být filozofií a stává se pouhou praxí: královstvím egoistických a materialistických zájmů, místem pouhých vztahů síly, společnost vyprázdněná ode všech ideálů, protože z ní byly vytrhány všechny větve a kořeny křesťanství. Ve společnosti odsouzené k fragmentaci a sociálnímu rozdrobení není místa pro revoluční mýtus nového světa, protože idea revoluce ztrácí svůj význam.
Každá realita je chápána jako systém síly, především ekonomické, nikoli systém hodnot. Síla, síla bez pravdy je jediná hodnota naší doby. Jak konstatoval filozof Augusto Del Noce, všechny hodnoty jsou určeny, aby byly zahrnuty do kategorie vitality. Ale společnost, která nezná jiný princip než pouhou expanzi vitality, může se jedině rozpadnout. Výstupem je nihilismus, který není ničím jiným než autodestrukcí společnosti.
V Itálii jsme byli svědky tohoto revolučního kotrmelce s nástupem osmašedesátníků k moci. Utopie ´68 se zvrátila v relativistickou praxi a v hedonismus, cynický konformismus levice, kterou zajímá pouze udržení mocenských pozic, které získala.
Revoluce Šedesát osm se zhroutila, protože jejím sloganem bylo „zakazovat je zakázáno“, přičemž současná společnost je bezprecedentní diktaturou, jaká nemá v dějinách obdoby: diktatura relativismu, diktatura psychologická a morální, která neničí těla, ale izoluje, diskriminuje a zabíjí duše těch, kteří jí odporují. A přece v současné době je na postupu široká vlna odporu.
Proroci ´68 ohlašovali smrt rodiny, a rodina je dnes v krizi; ale nepodařilo se jim vytrhat z lidského srdce přirozenou touhu formovat rodinu, která je trvalá, která je charakterizována trvalostí a plodností. V Itálii a ve světě se dnes rozvíjejí hnutí na obranu života a rodiny.
Proroci ´68 ohlašovali smrt státu, a stát je v krizi, ale nepodařilo se jim zničit touhu, která je v lidské přirozenosti, a to je touha po národní příslušnosti, po identitě a suverenitě národních států.
Proroci ´68 oznamovali smrt náboženství, ale Bůh není mrtev, Bůh se vrátil, nebo lépe řečeno, nikdy se nevzdálil, jsme to my, kdo se k němu vracíme. V krizi je kultura progresistů a mladí vidí budoucnost ve věčné tradici církve.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
