Menu

Svatý Řehoř Veliký k Vánocům roku 590

Bylo to v roce 590. Uplynulo 100 let od zániku římské říše na Západě (476). Uplynou další tři století, než dojde k zřízení křesťanského císařství v roce 800.

Italský poloostrov byl opanován armádami Byzantinců, Gotů a Langobardů. Koncem jara stály langobardské hordy vedené králem Agilufem před branami Věčného Města. Všude byly stopy zmaru a zpustošení. Na stolec sv. Petra zasedl Řehoř I., potomek senátorské rodiny. Jeho předchůdce Pelagius zemřel strašnou smrtí na následky moru, který řádil v Římě. Války, hlad a nemoci trýznily zemi, jak se to často v dějinách stává.

O druhé neděli adventní na počátku svého pontifikátu pronesl papež své první kázní o evangeliích. Popsal pohromy své doby a spojil je s místem z Lukášova evangelia, kde Ježíš mluví ke svým učedníkům o znameních konce časů.

Budou viditelná znamení na slunci, měsíci a hvězdách, lidé na zemi budou otřeseni a bezradní z dunění hromů a hukotu moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí přicházet Syna člověka v oblaku s velkou mocí a velebností.                        
                                                                                                
Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Pověděl jim také toto přirovnání: Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko.                                           
Amen, pravím vám. Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.

Papež k tomu řekl:

Pán a náš Spasitel, milí bratři, protože nás chce najít připravené, předpovídá nám zlo, jež postihne svět, který nyní upadá, aby nás vzpamatoval a osvítil láskou. Zjevuje nám, jaké pohromy jsou předpovězeny, když se blíží onen konec, protože pokud se nechceme bát Boha v době klidu, zakusíme alespoň strach jeho soudu, který je nyní velmi blízko také pod tíží zla, které na nás dopadá. Nicméně před touto četbou ze svatého evangelia, kterou jste nyní slyšeli, předeslal: Pozvedne se národ proti národu a království proti království, na mnoha místech budou zemětřesení, hlad a nemoci.“  

Konec světa, který nám papež nabízí k rozjímání, není jen konečný bod dějin, tj. paruzie, druhý příchod Ježíše Krista na zem, aby odplatil každému podle jeho skutků a obnovil nebeský Jeruzalém, ale také konec určitého historického období, které Pán soudí a trestá za jeho hříchy. V tomto smyslu pád Jeruzaléma je předobrazem konce světa se všemi tresty, jimiž Pán povždy trestá lidstvo: války, epidemie, hlad, přírodní pohromy. Každý trest je předobrazem posledního soudu a každý skutek věrnosti Bohu v době krize předznamenává svědectví vyvolených, kteří se v době Antikrista vrátí k Bohu.

Konstatujeme totiž v našich dnech soužení, která doléhají na celou zemi. Často jsme dostali zprávu z jiných částí světa o zemětřeseních, která ničí četná města. Snášíme choroby bez konce. Nevidíme ještě zjevně mimořádná znamení na slunci, měsíci a hvězdách, ale samotné změny ovzduší nám dokazují, že nejsou daleko. Dříve než Itálii ovládl cizí meč, viděli jsme na nebi rozpálená světla jako živou krev lidského rodu, která pak byla prolita.

S odvoláním na strašné kalamity papež zve lid, aby pozvedl hlavu a povznesl srdce a mysl k radostem nebeské vlasti.

Ti, kteří milují Boha, jsou povinni se radovat z konce světa, protože se jistě setkají s tím, kterého milují, zatímco zahyne svět, který oni nemilovali. Nestane se totiž, aby věřící, který touží spatřit Boha, plakal pro pohromy světa, o nichž ví, že jsou určeny k tomu, aby svět skončil pod jejich tíhou. Je totiž psáno: Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Kdo se tedy neraduje, že se blíží konec světa, ukazuje, že je jeho přítelem, a ze stejného důvodu je nepřítelem Božím. Naříkat pro zkázu světa je vlastní těm, kteří zapustili kořeny svého srdce do lásky k němu, nehledají budoucí život, ani si nepředstavují, že existuje.

Řehoř připomíná tedy slova evangelia:

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. A jakoby řekl otevřeně: Všechno, co je u vás trvalé, není trvalé a bez změny na věčnosti, zatímco všechno to, co pro mne pomíjí, zůstane pevné a beze změny, protože moje slova, která pomíjejí, vyjadřují pravdy, které jsou zbaveny změny. Hle, moji bratři – pokračuje – nyní vidíme, jak se naplňuje to, co jsme slyšeli. Svět je den co den utlačován novými a většími pohromami. Vy můžete konstatovat, kolik vás zůstalo z nesčetné populace; a přece každý den nás utlačují nové pohromy, nečekaná zla nás utiskují, nové a nepředvídané katastrofy nás sužují. Nechtějte proto, moji bratři, milovat tento svět, který, jak vidíte, nemůže dlouho existovat. Zachovávejte v duši apoštolská přikázání, jakými nás Pán napomíná, když říká: Nemilujte svět ani to, co je ze světa! Jestliže někdo miluje svět, láska k Otci v něm není.

Papež připomíná, jak v důsledku uragánu v několika předchozích dnech v Římě byly stromy vyrvány z kořenů, domy pobořeny a chrámy vyvráceny ze základů.

Ale nesmíme mít na mysli – napomínám – že neviditelný Soudce, aby uskutečnil tyto věci, dal sílu slabému větru, vyvolal bouři z jediného mraku, otřásl zemí a smetl základy takřka na trosky. Co udělá tedy tento soudce, až sám přijde, jeho hněv vzplane, aby ztrestal hříchy, když nejsme schopni snést, trestá-li nás docela slabým mrakem? Pavel, když myslel na přísnost soudce, který má přijít, říká: Je strašné upadnout do rukou živého Boha. Proto mějte, nejdražší bratři, před očima onen den, a to, co se vám dnes zdá strašné, vám připadne lehké ve srovnání s tím. Co řekneme o strašných událostech, jejichž jsme svědky, než že jsou to předchůdci budoucího hněvu? Proto je třeba uvažovat, že přítomné pohromy jsou tak nepodobné poslednímu soužení, jako se liší moc soudce od osoby hlasatele. Myslete tedy, drazí bratři, s krajní pozorností na onen den, napravte svůj život a své mravy, potlačte s veškerou silou pokušení zlého, potrestejte navíc spáchané hříchy slzami. Uzříte totiž ve vhodném okamžiku příchod věčného Soudce s tím pevnějším duchem, čím více se připravíte na jeho přísnost.

Tak papež Řehoř Veliký připravoval obyvatele Říma na svaté Vánoce v prosinci 590. Tak hovořili nejvyšší pastýři v nejtemnějších dobách lidstva. Jejich hlas k nám doléhá jako světlo ze vzdálené hvězdy, která osvětluje temnoty noci a oznamuje narození Božského Vykupitele v srdci celé společnosti.

Roberto de Mattei, Radici Cristiane, prosinec 2017