Hlásat Krista, dědictví františkánských prvomučedníků
16.1 2020
Letos uplynulo 800 let od zrození pro nebe 5 františkánských mučedníků, zabitých 16. ledna 1220 v Maroku, kam je poslal sv. František z Assisi. Jejich svědectví stejně jako setkání sv. Františka se sultánem tvoří dnes často opomíjený základ: nezbytnost hlásat Krista všem národům, včetně muslimů.
Připomínat se budou především v diecézi Terni-Narni-Amelia, odkud pocházejí tito slavní mučedníci, jejichž relikvie jsou uloženy v bazilice sv. Antonína Paduánského v Padově. Toto výročí má mnoho společného s 800. výročím setkání sv. Františka se sultánem Al-Kamilem. Zvláštní aspekt, který je spojuje a tvoří jejich základ, je životně důležitý: hlásat Ježíše Krista všem národům a obzvláště muslimům.
Je vhodné připomínat tento základ, protoževe velké části současné církve je zamlčován a přehlížen z důvodu mylně pojatého „ekumenického dialogu“, který zcela ztratil ponětí o hlásání jediného a pravého Spasitele Ježíše Krista, který jediný vysvětluje, proč pět mučedníků darovalo bez váhání svůj život.
Byl to osobně svatý František, který obrátil Bernarda a druhy během svého kázání v roce 1213 v městech střední Umbrie, a přitáhl tak jednoho po druhém na cestu následování Krista. A byl to rovněž Chudáček z Assisi v Porciunkule během generální kapituly 1219, kdy jim svěřil úkol odejít do Maroka a hlásat evangelium. Jak čteme v kronice, kterou napsal anonymní autor té doby, František je vyzval, aby »vložili v Boha své naděje. On vás povede a dá vám sílu v každé vaší potřebě«. Členem skupiny byl také bratr Vitale, určený za její hlavu, byl však již starý a musel se vzdát cesty do Afriky pro těžkou nemoc, která ho postihla v Království Aragony.
Misie pokračovala pod vedením Bernarda, nejlepšího znalce arabštiny. Pětice přišla do Coimbry na portugalském území, kde je přijala královna Urraca, uchvácená jejich hlubokou vírou. Pak v Alenqueru poznali sestru krále Alfonse II., Sanchu Portugalskou, velmi zbožnou abatyši (byla blahořečená 1705), která je přesvědčila, aby změnili svůj oděv a mohli tak bez problémů pokračovat ve své cestě. Ta byla zahájena vstupem do Sevilly, tehdy ještě pod muslimskou nadvládou. Ve městě Andaluzii byli bratři osm dní hosty křesťanského obchodníka a ten čas prožili v modlitbách, aby získali dostatek síly pokračovat bez velkých problémů ve své cestě. V hábitech nového střihu se odebrali do hlavní mešity v Seville a počali hovořit o Ježíši, pravém Bohu, ale byli byli považováni za blázny a zbiti.
Aniž by ztratili odvahu, podařilo se jim získat přijetí u sultána. Když je slyšel hovořit o katolické víře jako jediné pravé, dal je zavřít do věže a měl pokušení useknout jim hlavy. Ale nakonec na radu jednoho šlechtice jim dovolil odejít do Maroka podle přání, které vyslovili, ale nařídil jim, aby už nekázali.
Bratři se vydali na cestu do Afriky provázeni Donem Pedro, portugalským princem. A hned od prvního dne v Marrakeši bez obav z nebezpečí zahájili dílo evangelizace. Právě Bernard začal kázat na voze cestou k místnímu sultánu, který je pouze vyhnal z města a poručil jim, aby se nalodili v Ceutě a vrátili do křesťanského Španělska. Ale bratři nedbali příkazu, zůstali Marrakeši a pokračovali v kázání. Tentokrát je sultán přikázal hodit do jámy, aby tam zemřeli hladem a žízní. Zůstali tam tři týdny a mimořádné události, ke kterým docházelo, přesvědčily vladaře, aby je propustil. Ukázalo se, že bratři se po postu cítí lépe než předtím. Sultán opakoval příkaz odejít do Ceuty, ale bratří se vymkli kontrole doprovodu a znovu hlásali evangelium.
Když propukla vnitřní vzpoura kmenů v Maroku, Don Pedro rozhodl, že se přidají ke smíšené skupině muslimů a křesťanů, protože hrozilo nebezpečí, že by se mohli stát obětí násilí. Revoluce byla potřena a během dlouhé zpáteční cesty jim hrozila smrt žízní. Bernard vzýval Boha, vykopal na poušti jámu, ze které vyrazil vydatný pramen, který všechny napojil, a zajistili si tak zásobu vody.
Po návratu do Marrakeše pro opětovné hlásání Ježíše Krista uvrhl sultán bratry do vězení, kde byli do krve zbičováni. Jeden hodnostář jménem Abozaida (snad sultánův syn), který byl na poušti svědkem zázraku, ale neměl nejmenší zájem o obrácení, se jich nicméně zeptal na důvod jejich houževnatosti. »Přišli jsme sem, abychom vám oznámili pravdu: i když nám nevěříte, z Boží milosti vás ze srdce milujeme«. Tazatel pokračoval ve svých otázkách, ale odpovědi o Nejsvětější Trojici a Ježíši Kristu, který je Cesta, Pravda a Život, ho přivedly k zuřivosti. Byli zbičováni a přinuceni strávil noc v poutech a ráno byli přivedeni k sultánovi. Ten obdivoval jejich statečnost a snažil se je přesvědčit, aby přijali islám, a nabízel jim pocty, poklady a pět mladých žen.
Ale nepořídil, a tak 16. ledna 1220 po několikerém odmítnutí se sultán rozhodl, že je sám popraví. Těla a useknuté hlavy pěti mučedníků byly zachráněny před dalším masakrováním davu díky velké bouři, která umožnila křesťanům získat drahocenné ostatky. Don Pedro je dopravil do Portugalska a nakonec se rozhodl, že uloží jejich těla v chrámě Sv. Kříže v Coimbře, kde se o ně postaral jeden mladý kanovník jménem Fernando. Nikdo ještě netušil, že vstoupí do dějin jako sv. Antonín Paduánský. Příklad věrnosti Kristu pěti mučedníků ho přesvědčil, aby vstoupil k františkánům a následoval příkladu Bernarda a jeho druhů až k mučednické smrti. Pán však měl s ním jiné plány.
Relikvie mučedníků v Padově
Když se k sv. Františkovi dostala zpráva o mučednictví, po kterém sám toužil, světec prohlásil: »Nyní mohu říct, že mám pět menších bratří«. Také sv. Klára z Assisi, když se dověděla o mučednících, vyslovila svou touhu odebrat se od Afriky a získat palmu mučednictví. Dokumentují to akta jejího svatořečení.
Byli to všichni světci, ale především to byly osoby tělem i duší hluboce zamilované do Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, toužící kráčet v jeho šlépějích a hlásat jeho slávu pro dobro duší. Kéž svatí Bernard, Oton, Petr, Akursio a Aditivito nám vyprošují tuto víru a lásku.
Ermes Dovico, Nuova Bussola Qutidiana
