Velehrad unionistický
PhDr. Stanislav Vejvar
Moravský Velehrad není pouze věhlasným poutním místem mariánské a cyrilometodějské úcty, ale představuje rovněž významné historické centrum unionistického hnutí 19. a 20. století. Pod pojmem unionismus chápeme hnutí usilující o odstranění náboženského a jurisdikčního rozkolu mezi katolickou a pravoslavnou církví a o dosažení plné jednoty křesťanského západu s východem. Velehradské unionistické sjezdy 19. a 20. století se staly fórem, na kterém katoličtí a pravoslavní delegáti z řad kněží i laiků hledali cestu k překonání propasti schizmatu, jež církev postihl v r. 1054, kdy se latinský západ a řecký východ rozešly. Unijní snahy sahají do středověku, ke florentské unii z r. 1439 a úspěšné brestské unii z r. 1595, kdy se ukrajinští a rusínští pravoslavní na území polského státu hromadně navraceli k jednotě s Římem. Papež jim povolil zachovat si svůj starobylý byzantský obřad. Jednalo se o významné sjednocovací projekty římských papežů v historii, kterým sami pravoslavní vycházeli vstříc. Podobnou, leč mnohem skromnější a svépomocnou snahou byl novodobý unijní apoštolát, který vyrostl spíše z lidového podhoubí na Moravě v 19. století. Jeho původci byli moravští vlastenečtí kněží v čele s „tatíčkem“ Antonínem Cyrilem Stojanem (1851–1923).
Apoštolát svatých Cyrila a Metoda pod ochranou blahoslavené Panny Marie byl unionistickým podnikem, majícím za úkol pracovat a modlit se za sjednocení Slovanů ve víře. Nacházet cestu k pravoslavným nebývalo snadné pro jejich zakořeněnou a živenou zášť vůči katolíkům. S iniciativou založit apoštolát přišla v roce 1885 skupina moravských vlasteneckých kněží v čele s pozdějším olomouckým arcibiskupem A. C. Stojanem, který bude celoživotním spolkovým jednatelem. Charakter podniku byl prvořadě misijní, ale také vzdělávací, kulturní, vydavatelský nebo charitativní. Jeho založení se událo v přímé vazbě na slavný jubilejní rok 1885, kdy si celý slovanský svět připomínal 1000. výročí od smrti sv. Metoděje, arcibiskupa moravsko-panonského. Jubileum mělo být oslaveno úspěšným unijním počinem. V žádosti o povolení spolku, adresované olomouckému arcibiskupovi kardinálu Bedřichu Fürstenberkovi, se praví, že programem spolku je modlit se za sjednocení spolubratrů a hmotnými prostředky a skutky podporovat katolíky vlastního národa a podporovat úsilí Svaté stolice o misie u slovanských národů. Kardinál Fürstenberk schválil záměr založit tento spolek, který představoval misijní podnik, jehož cílem bylo odvrátit pravoslavné od schizmatu a přivést je k jednotě s Římem, nikoliv debatovat s nimi o hodnotě jejich postojů a víry bez jasného záměru je obrátit, jak to činí moderní synkretický ekumenismus, který jim fakticky schvaluje setrvání ve schizmatu. Stojanovo dílo mělo zcela výslovný misijní charakter, jenž však nepostrádal vlídnost a respekt vůči pravoslavným a solidaritu s nimi, zejména s těmi, kteří se ocitli po bolševické revoluci v Rusku pod krutovládou komunistů.
Rodnou půdou apoštolátu byla Morava, ze které se šířily unionistické myšlenky do Polska, Jugoslávie nebo Bulharska. Sídlem hnutí se stal přirozeně Velehrad, jenž skýtal zázemí pro konání významných unionistických sjezdů, na nichž se katolíci a pravoslavní scházeli za účelem hledání cesty k překonání rozkolu. Unionistické hnutí bylo od počátku postaveno pod ochranu Panny Marie, Matky slovanské jednoty, a svatých Cyrila a Metoděje. Cyrilometodějství a unionismus splývaly vjedno. Soluňští bratři se pro svou věrnost papeži a horlivé apoštolské působení těší úctě katolického západu, jako světce a nositele slovanské liturgie je ctí také pravoslavná církev. Soluňští bratři se tudíž stali přirozeným mostem spojujícím katolíky a pravoslavné.
Spojit Rusko s Římem bylo ambiciózním heslem a programem unionistického hnutí, zdá se, že až příliš ambiciózním. Rusko představovalo nejmocnější impérium s pravoslavím jako protežovaným státním náboženstvím. Carský paternalismus dodával pravoslaví náležité sebevědomí a moc, které se však zhroutily s pádem cara a s nástupem rudého teroru, jenž se dávil krví pravoslavného lidu. Tehdy podali západní katolíci pomocnou ruku tísněným východním ortodoxním křesťanům. Po vzoru papeže pořádali podpůrné sbírky pro Rusko katolíci v celém světě. Nejvyšší nouze sblížila katolíky i pravoslavné v bolševickém Rusku, neboť v utrpení si byli najednou všichni rovni, privilegovaná vrstva dřívějšího carství paralelně s těžce se probíjející katolickou entitou. Sovětský represivní aparát se však na potlačování východoslovanských katolíků zaměřil přednostně, v čemž kontinuálně převzal utlačovatelskou roli někdejších carských orgánů.
Cyrilometodějská idea nesla přízvisko velehradská na důkaz spojení s posvátným arcibiskupským sídlem Metodějovým. Novodobý unionismus měl však svoje osobnosti a centra i v jiných částech slovanského katolického světa. Jeho reprezentanty byli např. Chorvat Josip Juraj Strossma-yer (1815–1905), biskup bosensko-srijemský z východochorvatského Đakova, nebo Slovinec a osobní přítel moravského buditele P. Františka Sušila Anton Martin Slomšek (1800–1862), levantský, resp. mariborský biskup, který v roce 1851 založil bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje, jehož smyslem bylo náboženské sjednocení Slovanů a jež dosáhlo již v roce 1854 kolem 13 000 členů, koncem 19. století mělo na 150 000 členů. Rovněž východoevropští řeckokatolíci pracovali na díle svaté Unie ve šlépějích sv. Josafata Kunceviče (1580–1623), polockého řeckokatolického arcibiskupa a mučedníka svaté Unie, zavražděného pravoslavnými. Ve 20. století byl živým pomníkem katolické jednoty západu a východu kardinál a řeckokatolický arcibiskup z ukrajinského Tarnopolu Josyf Slipyj (1892–1984), který prošel sovětskými věznicemi a dožil ve Vatikánu.
S letošním 1150. výročím od příchodu apoštolů slovanských na Velkou Moravu si klademe otázku, nakolik je dnes v popředí původní unionistická idea „tatíčka“ Stojana, biskupa Slomšeka nebo mučedníka kardinála Slipého; zda moderní ekumena nedojednala pouze klid zbraní mezi Římem a Cařihradem, resp. „Třetím Římem“ – Moskvou; zda se neustupuje od apoštolátu mezi pravoslavnými atd. Tváří v tvář tisícům mučedníků katolického východu, kteří byli pronásledováni a popravováni za příslušnost k řeckokatolické církvi a za věrnost papeži a kteří byli podrobováni násilné pravoslavizaci, je třeba dílo svatého Josafata Kunceviče a soudobou řeckokatolickou církev podporovat a modlit se za ni. Ruští svatí Vladimír a Olga jsou našimi přímluvci u Boha stejně jako naši svatí Přemyslovci Václav a Ludmila anebo polští svatí Stanislav a Hedvika.
K předávaným předsudkům vůči katolické církvi a papežství se aktuálně druží i oprávněná kritika katolického modernismu. Je otázkou, nakolik se dnešní západní katolické církvi daří oslovovat pravoslavné, když namnoze modernismus v římskokatolické církvi rozkládá víru i liturgii a zesvětštělé moderní bohoslužby často budí smíšené pocity smutku či výsměchu eucharistické úctě. Četné příklady nedůstojného, světského až divadelního pojetí bohoslužeb, do jejichž centra je stavěn člověk namísto Boha, budí oprávněné pochybnosti u pravoslavných, kteří si střeží liturgickou tradici a nic na ní nemění, zda sjednocení s katolickou církví by je nepřipravilo o poklad víry a mše svaté a neznamenalo pro tradiční východní křesťany spíš pohoršení. Sám jsem slyšel od pravoslavných úsměvné reakce na moderní mešní experimenty v současné katolické církvi. Pravoslavní vnímají jevy, jako např. rockové mše, kněze celebrujícího v indiánském úboru nebo mše s balonky jako pohoršující, ubohé a směšné. Pokládají je za ústupek modernímu světu, který se chce vždy a všude bavit. A když všude, tak i v kostele. Ruský pravoslavný by proto pokládal za nelogické a nemístné slučovat světskou zábavu s božským nadpřirozeným kultem, jehož forma byla jednou provždy daná.
Pravoslavní – a naši řeckokatoličtí bratři rovněž – chovají chrám ve velké úctě a vědí, že není určen k ničemu jinému než bohopoctě, posvátnému klanění, nikoliv lidské tvořivosti a projevování nespoutaného ega. Modernistické dotváření liturgie, kdy leckterý duchovní nebo laik je sám sobě v tomto směru normotvůrcem, by v ortodoxním prostředí znamenalo jasnou herezi. Zkrátka nelze se divit zdrženlivosti pravoslavných vůči katolictví, vidí-li, jak si katolíci sami utínají svoje původní kořeny, pálí staré knihy a ornáty v bláhové naivitě, že tak dosáhnou shody s proměnlivými náladami tohoto světa. Nemylme se, právě materialistickému světu nebude katolictví nikdy dost přizpůsobivým, zábavným a přitažlivým. Stále bude v něčem zaostávat, i když se bude na hlavu stavět pro větší potěchu zhýralých lidí. Ruku v ruce s absurditou dobrovolného ponižování pravého náboženství jde falešný synkretický ekumenismus, když z politicko-náboženské korektnosti katolíci vůči mnoha duchovním směrům projevují vnějškovou úctu, nebo dokonce hranou jednotu, aniž by bylo dosaženo jednoty faktické. Fikce, nikoliv jednota.
Ať Pán Bůh v jubilejním cyrilometodějském roce dopřeje své církvi klid a nápravu všech škod způsobených lidskou pýchou. Ať svatí Cyril s Metodějem svou přímluvou přispějí ke sblížení slovanských katolických národů: aby k sobě ve zmatcích moderního světa opět našli cestu bratři Češi, Slováci, Lužičtí Srbové, Poláci, Rusíni, Ukrajinci, Slovinci a Chorvaté. Ať všechny Slovany ve víře sjednotí posvátný Velehrad!
Světlo, týdeník Matice cyrilometodějské Olomouc č. 26/2013 str. 5
