Z Vatikánu se vytratil "římský duch"
La Porte Latine : V červnu 2014 se konalo v Římě setkání na téma: »Není katolická církev na prahu schizmatu?« V světle uplynulých let, můžete upřesnit, jaké schizma jste tehdy předvídal?
V teologickém jazyku schizma znamená odloučení od jednoty katolické církve. Odloučení nezákonné, jak připomíná teologický slovník, protože může existovat také odloučení legitimní v případě, že papež požaduje poslušnost ve špatné věci.(DTC, vol. II (1939), col. 1301).Normálně se termínem schizma označuje odmítnutí podřízenosti Katedře Petrově, jak to udělali pravoslavní, když se odloučili od hlavy církve (1054). Ale kromě takového odloučení od hlavy církve může schizma znamenat také horizontální zlom mezi údy mystického těla. Kromě toho také sám papež může upadnout do schizmatu, jak připouštějí všichni teologové, např. když odmítne uposlechnout zákony a konstituce, jaké dal církvi Kristus a tradice, které církev zachovává od dob apoštolů. (DTC, cit., col. 1306).
Dnes se nacházíme ve schizmatu horizontálním, protože církev je roztržena uvnitř mezi protikladné tendence, ale prožíváme také schizma vertikální, protože ten, kdo řídí církev, vzdaluje se, jak se zdá, den co den více od její doktríny a její tradice. Jedná se o schizma „skryté“, protože, ačkoliv je veřejné, není jako takové vnímáno většinou věřících. To vytváří dramaticky nezvyklou situaci na teologickém a kanonickém poli.
LPL: Nespočívá dnešní schizma v rozporu, že se dává přednost praxi před naukou, a v kladném případě, do jaké míry je možno říct, že tento zvrat nastolilo již zahájení 2VK?
V promluvě Gaudet Mater Eccelsia 11. října 1962, kterou papež Jan XXIII. zahajoval 2VK, stanovil také jeho specifický charakter: pastorační. Zvláštností koncilu bylo tedy prvenství pastorace před naukou, absorbování nauky v pastoraci, transformace pastorace do pastoralismu. Pastoralismus se jeví jako teologická transpozice z filozofie o marxistické praxi. Teoretizuje o ní mladý Marx v Tézích o Feuerbachovi (1888). V druhé z těchto tézí Karel Marx tvrdí, že člověk musí hledat pravdu svého smýšlení v praxi, a v jedenácté tézi tvrdí, že úkolem filozofů není, aby interpretovali svět, nýbrž aby ho přetvářeli. Když tedy papež tvrdí v Evangelii gaudium (213-233) a v Laudato si (201), že realita je důležitější než idea, přikládá právě prvenství praxi v jejím marxistickém pojetí, zvrátil tím prvenství myšlení, na kterém se zakládá západní a křesťanská filozofie.
Tato koncepce se jasně projevuje v exhortaci Amoris laetitia. AL nepopírá výslovně nauku církve o rozvedených a znovu sezdaných, ale tvrdí, že je třeba rozlišovat mezi ideou, která se nemění, a proměnlivou pastorační skutečností, ve které konkrétní aplikace principu se přenechává svědomí věřícího nebo jeho duchovního vůdce. Pastorace ztrácí absolutní vztah k metafyzice a morálce a předkládá nám etiku případ od případu. Lidské jednání se redukuje na volbu svědomí jednotlivce, které se opírá nikoliv o objektivnost božského a přirozeného zákona, ale o historický vývoj.
LPL: 5. ledna jste vydal výzvu, která požaduje uplatnit synovskou kritiku, uctivý odpor a morální odstoupení od odpovědnosti za sebezničení církve. V různých obdobích jste upozorňoval na „falešný koncept poslušnosti“, jaký se praktikuje v této církvi. Můžete upřesnit, jaké je místo poslušnosti v církvi a kdy a kde začíná falešná poslušnost?
Poslušnost k autoritě rodinné, politické nebo církevní je vynikající křesťanská ctnost, která ovšem není slepá a bezpodmínečná, ale má své hranice a především má svůj základ, který je v samotném Bohu. Sv. Pavel totiž říká, že ten, kdo má autoritu, je služebníkem Božím, aby konal dobro. (Řím 13,4). Ale v případě uplatnění neoprávněné a nespravedlivé moci, z lásky k Bohu musíme být připraveni k úkonu poslušnosti k Jeho vůli, která nás zbavuje pout poslušnosti falešné.
Neposlušnost projevovaná v těchto případech je formou nejdokonalejší poslušnosti. Odpor katolíka vůči těm, kdo jsou odpověděni za autodemolici církve, jak to bylo právě vyjádřeno např. v Correctio filialis papeži Františkovi, není neposlušností, ale vyplývá z ctnosti poslušnosti. Synovským, zbožným a uctivým odporem, který nevede k opuštění církve, ale rozmnožuje lásku k církvi, k Bohu a k zákonu, protože základem každé autority a poslušnosti je Bůh. Myslím, že v aktuální krizi jednání rezistence nás má vést k morální, nikoliv jurisdikční separaci od špatných pastýřů, kteří dnes vedou církev.
Dnes je bohužel rozšířena „papolatrie", podle níž papež není Kristův náměstek na zemi, který má za úkol předávat neporušenou nauku, jakou přijal, ale je zástupcem Krista, který zdokonaluje nauku svých předchůdců a přizpůsobuje ji proměnám doby. Nauka evangelia tak je v ustavičném vývoji, protože je totožná s magisteriem panujícího papeže: Věčné magisterium je nahrazováno „živým“, vyjádřeným v pastorační nauce, která se mění den co den a má své pravilo v subjektu autority, a nikoliv v objektu předané pravdy.
LPL: V říjnu 2018 papež František svatořečil svého předchůdce Pavla VI. Vaše výhrady k tomu papeži jsou známé. Co si myslíte o této kanonizaci?
Jsem si morálně jist, že Pavel VI. není světec. Svatost je aplikace hrdinských ctností podle vlastních povinností a postavení, v případe papeže je to řízení církve. Nuže 2VK, východní politika a Novus ordo jsou záležitosti, za které je odpovědný Pavel VI., a ty jsou neslučitelné se svatostí, protože objektivně představují zlo pro duše a ohrožení Boží slávy.
Přirozeně jde o problém domnělé neomylnosti kanonizací, komplexní téma, ve kterém odkazuji na mons. Brunera Gherardiniho, abbbé Jeana Michela Gleize, Chritofera Ferraru, Johna Lamona, Johna Salzu a Roberta Siscoe. Stačí mi konstatovat, že zatímco neomylnost kanonizací není článek víry, dogmatem víry je, že neexistuje rozpor mezi vírou a rozumem. Kdybych přijal skrze víru fakt, který evidentně protiřečí rozumu, upadl bych do absolutního fideismu. Od té chvíle bych se musel vzdát možnosti jakéhokoliv apologetického tvrzení založeného na rozumu, např. existence Boha, protože bych zboural princip racionality, na kterém se zakládá moje víra.
Víra překračuje rozum, pozvedá ho, nikdy mu však neprotiřečí, protože Bůh - Pravda svou podstatou není kontradiktorní. Můžeme tedy ve svědomí trvat na všech svých výhradách vůči těmto kanonizacím. To se týká výhrady vůči kanonizacím všech papežů po 2VK, nikoliv těch před koncilem. Zdá se, že účelem těchto kanonizací je učinit se zpětnou platností neomylným každé jejich slovo a opatření.
LPL: V roce 1988 Mons. Lefébvre provedl biskupská svěcení a odvolával se na pravou poslušnost. Bez ohledu na postoj, jaký zaujímáte k této události, jaký je váš úsudek o osobě Mons. Lefébvra a dnešním pokračování jeho díla skrze FSSPX a spřátelené komunity?
Mons. Lefébvra jsem znal osobně, od počátku 70. let jsem měl dojem, že jde o muže Božího, nespravedlivě pronásledovaného. To, co jsem především oceňoval u něho a mnoha jeho synů a učedníků, byl autentický „římský“ duch. Myslím, že v aktuální krizi je velmi důležité bránit „římský charakter“ církve, který tvoří jeho právní a institucionální dimenzi, ale také dědictví nadpřirozených pamětí založených na městě Římu. Je to věčný Řím, vyšší než Řím historický; v historickém Římě, jehož biskupem je papež, mystické tělo Kristovo přijalo svou viditelnou tvář.
Římský duch, který Louis Veuillot nazval „vůně Říma“, je schopnost dosahovat k těm nejvyšším nadpřirozeným hodnotám skrze zvláštní atmosféru, jakou je Řím impregnován a jakou vydechuje pouze Řím. Římský duch a „sensus ecclesiae“: vnímaní zla, které ohrožuje církev, věrnost všem pokladům víry a tradice, které toto město zahrnuje. Tento římský duch se vytratil z města Vatikánu, které se stalo naopak centrem šíření protiřímského ducha.
LPL: Kdyby na základě této výzvy vás papež František požádal o radu – představit si můžeme všechno – jaká opatření má udělat, aby se lodička církve vzchopila? Co byste mu řekl?
Papeži právě zvolenému, který by chtěl obnovit nauku a morálku církve, bych především doporučil, aby svůj pontifikát zahájil aktem slavnostní kajícnosti za odpovědnost nejvyšší církevní hierarchie v procesu autodemolice církve v posledních padesáti letech. Ve třetím fatimském tajemství anděl třikrát opakuje žádost o pokání. Pokání znamená především ducha zkoušenosti, ke které nás přivádí vědomí tíže hříchů, kterých jsme se dopustili my i druzí, a které si musíme zošklivit z celého srdce. Bez lítosti není možno oddálit trest. To je dramatická pravda, která je obsažena a pochopena ve světle fatimského poselství.
Jde o pokání požadované za všechny osobní hříchy každého z nás, ale ještě z většího důvodu za veřejné hříchy odpovědných míst civilních i církevních institucí. Příkladem veřejného pokání je nařízení, které jménem papeže Hadriána VI. přečetl nuncius Francesco Chieregati v Norimberku 3. ledna 1523. Poté, co zavrhl luterskou herezi, v poslední části své instrukce papež hovoří o zradě nejvyšší církevní autority vzhledem k novátorům.
Instrukce slovy nuncia praví: »Řekl bych ještě, že otevřeně vyznáváme, že Bůh dopouští toto pronásledování své církve z důvodu hříchů lidí a zvláště kněží a prelátů (…) Není proto divu, že choroba se šíří od hlavy k údům, od papeže k prelátům. My všichni, církevní preláti, jsme zbloudili ze správné cesty a dlouhou dobu nebylo nikoho, kdo by konal dobro. Musíme tedy všichni vzdát poctu Bohu a pokořit se před ním: každý ať přemýšlí, proč padl, a napraví se dříve, než přijde Bůh, aby soudil v den svého hněvu«.
Jen po slavnostním aktu pokání vykonaném jako vyslyšení žádosti Fatimy, může anděl zasunout svůj ohnivý meč, jak to učinil v roce 590 na vrcholu Andělského hradu po kajícím procesí Řehoře Velikého ulicemi Říma. Bojím se, že jinak bude obtížné vyhnout se trestu, který dopadne na lidstvo za jeho hříchy.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
Viz také Kanonizace papeže
