Pokoncilní krize
Pokoncilní církevní krize
První symptomy nastupující pokoncilní krize se projevily ještě před závěrem koncilu. Počátkem února 1965 vyšla kniha autora Michel de Saint-Pierre Le nouveaux prêtres (Noví kněží) a dosáhla nákladu 200 000 exemplářů, což představuje obrovský úspěch. Román popisuje náboženskou krizi v Evropě. Hrdinou románu je kněz, „rudé“ farnosti na periferii Paříže, který se musel těžce potýkat s progresistickými kněžími. Congar vypráví ve svém Deníku, že když Pavel VI. přijal Mons. Ancela, ptal se ho, co si myslí o obrazu, který představuje kniha Saint-Pierra. Svatý otce se domnívá, že je to zjednodušení, falešný obraz s několika úlomky pravdy. Nijak se nebránil tomu přijmout autora Michel de Saint-Pierre. Ale Svatý otec byl velmi znepokojen situací v Holandsku (Congar Journal, sv. II, 321).
Její holandská podoba
V červenci 1965 zveřejnil časopis anglických jezuitů The Mond znepokojující analýzu o situaci v holandské církvi a označil ji za nejtěžší krizi od dob reformace (E. Schoenmaerckers Sj, Catholicism in the Netherlads in The Mond 6/1965), projevující se v určitém dogmatickém relativismu spojeném s falešným ekumenismem a se ztrátou osobní modlitby u velké části našich katolíků.
Holandská krize propukla v říjnu 1966 zveřejněním Nového katechismu, který vydali holandští biskupové a který obsahoval krajně sporné výroky o hříchu, o vykoupení, o Eucharistii, o panenství Matky Boží, o roli církve a papeže: jinými slovy o všech podstatných bodech katolické víry (srov. Mons Pier Carlo Landucci, Miti e realtá, Řím 1968, 291-323).
Zvláštní komise kardinálů, kterou k této otázce povolal Pavel VI., vstoupila do styku s kardinály a biskupy Holandska a navrhla celou řadu doplňků a oprav k Novému holandskému katechismu (ASS 60, (1968) 685 – 691). Tyto navrhované doplňky napadla velká část holandského episkopátu v čele s kardinálem Bernardem Janem Alfrinkem, hlavním obhájcem Nového katechismu.
Počátkem ledna 1969 se v Noordwijkerhout sešla stočlenná Holandská pastorační rada, ustavená v roce 1967 ze zástupců biskupů, kněží a věřících. Se souhlasem přítomných biskupů včetně kardinála Alfrinka bylo schváleno tzv. Prohlášení o nezávislosti které vyzvalo věřící, aby odmítli nauku encykliky Humanae vitae. Při té příležitosti se Holandská pastorační rada postavila za Holandský katechismus a odmítla korektury doporučené Římem. Požadovala, aby církev zůstala otevřená pro nové radikální náměty v morálních otázkách, které sice v prohlášení nejsou uvedeny, ale z celé činnosti holanské rady je zřejmé, že se jedná předmanželské pohlavní styky, homosexuální partnerství, potraty a eutanazii. (srov. Schmaus, Schefczyk, Giers, Exempel Holland: theologische Analyse und Kritik des Niedeländischen Pastoralkonzils, Berlín 1972).
Výsledky holandského Prohlášení nezávislosti byly přímo zničující. V roce 1966, kdy byl Nový holandský katechismus zveřejněn, uvádělo 35% Holanďanů svoje sepětí s katolickou církví. V roce 2006 klesl tento počet na polovinu (16%). Dnes je Holandsko zemí, kde křesťanská identita prakticky vymizela a prvenství zaujímá přítomnost muslimů jakožto nejvíce vyzývající a nejnaléhavější.
Mons. Jan Gijsen, kterého Pavel VI. vysvětil v roce 1972 na biskupa, o této situaci napsal:
Není divu, že toto všechno změnilo život církve jako revoluce: návštěva kostelů rychle poklesla, zpověď se stala zbytečnou a byla nahrazena společným obřadem, zbožnost ztratila svou živnou půdu a vymřela. Nikde není patrná hodnota katolických vymožeností. Všude se rozšířilo smýšlení, že katolická církev by se měla spojit s ostatními náboženstvími a vytvořit s nimi jednu společnou církev. Pod heslem služby ekumenismu byly už v tomto směru podniknuty některé iniciativy ( J.B.M. Gijsen, Skizze der Geschichte des Katholizismus in Holland in Exempel Holland, viz výše).
Pramen: R. De Mattei Das Zweite Vatikanische Konzil, KU 2011
