Nezdědil Bergoglio svou náklonnost k muslimům od Luthera?
3.10 2017
Lutherova agitace proti antiturecké obraně
Lutherova náklonnost k Turkům měla pragmatické kořeny: „Nepřítel mého nepřítele je zpravidla můj přítel“. V tomto smyslu podporoval Luther osmanský postup do Evropy, protože ohrožoval katolický císařský dům Habsburků a další katolické státy a s nimi i papeže. Ještě předtím, než nastoupil v osmanské říši Sulejman I., napsal Luther: Bojovat proti Turkům znamená bojovat proti Bohu. To znělo jako pozvání pro Turky.
Lutherova vstřícnost vůči Turkům se podobá nerozumu dnešní „vítací kultury“.
Lutherova slova skutečně připomínají dnešní „vítací kulturu“ i když s jiným slovníkem, ale se stejným nerozumem. Bojovat proti Turkům znamená bojovat proti Bohu, byla ostatně jedna z Lutherových tezí, které papež Lev X. odsoudil ve své exkomunikační bule. Luther neodvolal, nýbrž bulu hrdě veřejně spálil. Někteří protestanti tento jeho čin dodnes oslavují, ale bulu nikdo z nich nečetl.
Muslimové nebyli nejen pro Luthera přátelé, ale jeho nenávist k „ošklivým papistům“, čím mínil katolíky, byla větší než odmítání „ďáblových služebníků“.
Tak nám Bůh za naše zločiny dal tyto Turky z Říma, kteří ve srovnání s (pravými) Turky jsou ještě krutější, krvavější a nenasytnější, než mohl někdy někdo být. Zatím nás podněcují tito horší Turci svými klamy proti těm lepším Turkům.
Papeže, který na rozdíl od wittembergského heretika vyzýval k obraně Evropy a k odražení Turků, proklínal Luther jako štváče a svůdce, který chce jen vymačkat peníze. Ve skutečnosti je dnes všechno velmi dobře známo. Nikoli útočící Turci, ale papež je nejnebezpečnějším nástrojem ďábla. „Strašidelný příběh“ o papeži, který vydírá „chudobné“ Německo, je dodnes v kolektivní paměti německého prostoru. K tomu stačí malá narážka při střízlivém rozumu, aby odhalila nesmyslnost takového tvrzení. V době velebené ekumeny mělo by být samozřejmostí dobré vůle korigovat takovou černou legendu. Ale jak je vidět, je k tomu ze strany protestantů málo náklonnosti.
„Turek je Lutherovo štěstí“
Sultán Sulejman se cítil od Luthera polichocen a lichotil Luherovi:
Chtěl bych, aby Luther byl ještě mladší, neboť ve mně musel vidět milostivého pána.
Zatímco Karel V. usiloval s námahou o to, aby získal německá a evropská knížata pro pohotovost k obraně, pohřbila Lutherova agitace toto úsilí heslem: Turkům nemáme odporovat. Po vítězství u Moháče zaplavily osmanské hordy Maďarsko a Chorvatsko a překročily r. 1526 říšské hranice. Teprve když před Vídní už byli Turci připraveni řezat hrdla německých křesťanů“, změnil Luther pod dojmem veřejného mínění tón. „Přinucen“, jak sám řekl. Nyní popíral Luther lživě, že nikdy nebyl proti obraně před Turky.
V pozdějších spisech psal nejednou opak toho, co tehdy hlásal. Jedno však zůstalo konstantní: nenávist k papeži a k církvi.
Katholisches
