Rahner - Mistr koncilu
Karol Stehlin
Karl Rahner popsal svou teologii slovy: Doufám, že jsem se přičinil o vyloučení neoscholastiky 19. a počátku 20. století. Je to vyhlášení vzpoury proti výrokům papežů od Lva XIII. až po Jana XXIII., že svatý Tomáš Akvinský musí zůstat normou pro rozvoj katolické teologie, i proti Kodexu církevního práva (1917), který požaduje, aby se profesoři teologie a filozofie věrně přidržovali metody, nauky a zásad svatého Tomáše Akvinského (kán. 1366 § 2). Nauka Andělského učitele byla podle názoru papežů jedinou zárukou a zajištěním, jak uchránit církev nebezpečí nákazy revolučními ideami modernismu. Jakkoliv Řím trval na používání jasných definic a zachování pokladu víry bez proměny, tzv. teologická obnova usilovala o zavedení nových forem myšlení a otevřenost novodobému světu. Kardinál Karl Lehnam, který byl žákem Karla Rahnera, prohlásil, že vůdčí myšlenkou jeho učitele byla revolta proti tradiční a zastaralé filozofii a teologii. Karel Rahner dokázal do tradiční terminologie vložit zcela nové významy.
Rahner kritizoval tradiční pojetí víry jako nadpřirozeného úkonu rozumu, který přijímá církevní nauku, a zaváděl víru jako fundamentální zkušenost. Toto pojetí víry přivedlo „mistra koncilu“ od Boha k sobě samému, tedy k člověku: abychom mohli správně mluvit o Bohu, musíme mluvit o člověku. Středem teologie Karla Rahnera se stal člověk. Již se nezjevuje transcendentní Bůh člověku, který přijímá Zjevení skrze víru, ale sám člověk se stává „transcendentním“, když překročí sám sebe i svět a setkává se s transcendencí: s Bohem. Teologie přestává být naukou o Bohu a je to nauka o člověku, který se otevírá k Bohu. Člověk je sám o sobě orientován k Bohu: je to součástí jeho bytosti. Transcendence je spojena s lidskou přirozeností, je jejím základem. To znamená, že člověk vlastní milost, ať chce nebo nechce: Bůh ho již před věky adoptoval.
Nauka svatého Bernarda říká, že ten, kdo se chce spasit, musí spásu chtít, musí dobrovolně přijmout Boží milost, kterou Kristus zjednal tím, že zemřel na kříži. To podle Rahnera už neplatí. Milost je součástí lidské struktury. Odtud jeho proslulá téze o „anonymním křesťanství“, která směšuje přirozenost a milost: Jestliže Boží milost je charakteristikou jeho bytosti, pak existuje milost ve všech náboženstvích. Každý člověk je, třeba nevědomě, křesťanem. (… ) I nekřesťanská náboženství jsou cestami spásy, po kterých lidé jdou na setkání s Bohem a jeho Kristem. (…) V nekřesťanských náboženstvích lidé sice nevěří v Krista, jak to činí křesťané, ale hledají ho.
Jelikož podle tohoto pojetí je takřka každé náboženství orientací člověka k Bohu, je ekumenismus prostě nutnost... Na druhé straně otevřenost vůči „anonymním křesťanům“ brání katolíkovi, aby trval na starých pojmech, které není možno uvést do souladu s obecným náboženským základem všech lidí. Rahnerovi se jako překážka jeví především katolická nauka o Panně Marii.
Celé generace teologů s nadšením přijaly tento Rahnerův vliv. Není přehnané tvrzení, že téměř všichni současní teologové i hierarchie v německy mluvících zemích jsou žáky Karla Rahnera. Hans Küng o svém učiteli napsal:
On pevnou rukou otevřel mnoho bran: zabýval se otázkami, kterými se dosud žádný teolog neodvážil pohnout... měl odvahu dávat nové odpovědi, které byly ihned odsouzeny. Předal nám mladým lásku k teologii, povzbuzoval nás k myšlení, dovoloval nám útěk od omezujícího jařma neoscholastiky.
Rahner v předkoncilní době
Jako reakci na vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie vydal Rahner v roce 1950 knihu Problémy současné mariologie, ve které se snažil přizpůsobit toto dogma svému antropocentrismu: Pro každého člověka existuje možnost dosáhnout dokonalosti – i tělesné – již v hodině smrti, tedy okamžitě a nikoliv až při posledním soudu. Tato interpretace, která je v rozporu s dogmatem o zmrtvýchvstání těl, měla přispět k porozumění s nekatolíky, pro které mariánská dogmata představují velké obtíže. Za deset let se objevil jeho Traktát o panenském mateřství Marie, ve kterém chtěl Rahner předat současnému člověku nauku o Marii a jejím panenství. Podle Rahnera panenství znamená, že člověk je zcela k dispozici Bohu. V tomto smyslu mohou být i osoby žijící v manželství pannami. Jen osobní intervence kardinála Döpfnera u papeže Jana XXIII. zabránila odsouzení Rahnera Svatým oficiem (původní název Kongregace pro nauku víry).
Těžkosti se Svatým oficiem
Karel Rahner byl rovněž propagátorem koncelebrování. V roce 1949 publikoval práci Mnoho mší a jedna oběť, ve které zastával tézi, že mše svaté, které více kněží celebruje individuálně, nezískávají více milostí než jedna mše koncelebrovaná. Tuto jeho tézi odsoudil papež Pius XII. (AAS 46, 1954, 668-670). Svaté oficium zakázalo Rahnerovi zabývat se touto otázkou.
Jiné obtíže se objevily s jeho Lexikon für Theologie und Kirche. Dílo se setkalo s kritikou v L´Osservatore Romano a dokonce i kardinál Bea se vyjádřil, že první díl slovníku obsahuje tvrzení, která jsou v rozporu s naukou církve. Když o rok později vydal knížku o diakonátu, byla všechna jeho díla předána Svatému oficiu k cenzuře. Kardinál Ottaviani vzhledem k mnoha jeho závadným tezím chtěl zabránit jeho účasti na koncilu. Ale Rahner nezahálel. Kardinálové se zasadili o jeho účast u papeže Jana XXIII. a dvě stě padesát německých intelektuálů a politiků se podepsalo pod podpůrnou petici. Kancléř Konrád Adenauer vydal svou vlastní deklaraci v této věci. Papež Rahnera nejen rehabilitoval, ale jmenoval ho koncilním expertem (peritus).
Rahner na koncilu, neboli Rahnerův koncil
Konec tradičního koncilu. Začátek koncilu expertů
První schéma předložené koncilu se týkalo liturgie. Protože Rahner byl v té době teprve rehabilitován, v prvních dnech koncilu nebyla jeho činnost ještě patrná. V průběhu diskuze se však zasloužil o prosazení koncelebrace a dalších liturgických „reforem“ .
14. listopadu 1962 předložil kard. Ottaviani schéma „o zdrojích zjevení, které obsahovalo tradiční nauku o dvou zdrojích naší víry: Písma svatého a Tradice. Všichni zastánci „nové teologie“ na čele s E. Schillebeeckxem dokument napadli, protože uznání apoštolské Tradice jako zdroje zjevení pokládali za ohrožení ekumenického dialogu s protestanty. Mohlo to být také překážkou pro jejich ideu „reformy církve“. Nestačilo však útočit na schémata, která vypracovaly přípravné komise. Během 15 dnů spolu s expertem Josefem Ratzingerem bylo zredigováno nové schéma a rozesláno 2400 koncilních otcům. Rahner se domníval, že nový návrh má malou naději na úspěch. Ale 21. listopadu papež anuloval práci přípravných komisí. Skupina expertů na čele s Rahnerem zvítězila a vznikla nová schémata. 2VK se stal koncilem expertů.
2. zasedací období: kolegialita a diakonát - Rahnerovy téze přijaté koncilem.
Vklad nového „mistra“ byl značný. Rahner se stal hlavou zvláštní konference ve Fuldě, kde němečtí biskupové a experti zpracovali nová schémata o Zjevení a o církvi. Těchto 480 stran redigovaných Rahnerem bylo předáno všem koncilním otcům. Celé úseky se staly součástí koncilních dekretů.
Když Rahner v roce 1961 vydal knihu Episkopát a primát, ve které popisoval svou novou koncepci církve, která měla dostat demokratický charakter a být řízena kolegiálně, Sv. oficium ji podrobilo cenzuře. Nyní se však stala oficiálním materiálem pro koncil. Také jeho kniha Diakonie, která byla pokládána za heretickou, se stala podkladem materiálu o diakonátu jako trvalém stupni hierarchie, pro který hlasovalo 30. října 1963 75% koncilních otců.
Rahner byl na koncilu hlavním odpůrcem dekretu o Nejsvětější Panně Marii, protože se obával, že z ekumenického hlediska by to způsobilo nepředstavitelné škody v kontaktech s pravoslavnými a s protestanty. (…) Největším kamenem úrazu byla podle něho nauka o Matce Boží, Prostřednici všech milostí. Dosáhl vítězství a koncilní mariologie se stala mariologií „nové teologie“. Toho dne se Rahner stal nejmocnějším člověkem koncilu (H. Vorgrimler,Karl Rahner verstehen, Freiburg 1985, s. 123.)
Koncil velice brzy zcela změnil svůj charakter: z koncilu koncilních otců se stal koncilem expertů, mezi kterými zaujal Rahner vedoucí pozici. Rahnerova „nová teologie“, vedená zcela v duchu dříve odsouzeného modernismu, se nakonec zcela prosadila jako „nová nauka koncilu“. Toto změněné křesťanství však v dalších letech inspirovalo mnoho věřících k tomu, aby opustilo katolickou církev.
V závěru koncilu Rahner napsal v jednom dopise: Koncil je nudný. V mnoha dopisech si stěžoval: Je mi to velmi trapné, když vidím, jak je třeba bojovat, abychom postoupili aspoň o malý krok vpřed.Byl si vůbec vědom, že se stal hrobařem nesčetných duší?
Zawsze wierni 4/2003
