Světové zednářství proti Karlu I. Rakouskému, králi a mučedníku
Poslední rakouský císař Karel I. (1887-1922) vládl také pod titulem uherského krále Karla IV. a českého krále Karla III. Tento panovník rodu Habsburků-Lotrinských-Este byl blahořečen sv. Janem Pavlem II. dne 3. října 2004 (viz zde).
Již v 19. století bylo zřejmé, že zednářský projekt pro velkou univerzální evropskou republiku znamená zkázu katolické monarchie Habsburků (viz zde). Dva svazky Positio super virtutibus také ukazují velký boj zednářů proti blahoslavenému Karlu I. Rakouskému (viz Congregatio de Causis Sanctorum, Vindobonen. Beatificationis et Canonizationis Servi Dei Caroli a Domo Austriae Imperatoris ac Regis (1887-1922) - Positio super virtutibus et fame sanctitatis, sv. I-II, Řím 1994). Z Positio budu citovat obsah a stránku.
Zde je krátká historie Božího služebníka.
Stal se císařem v roce 1916 a udělal vše pro dosažení míru, ale v červnu 1917 zednářství usilovalo o pád rodu Habsburků. V listopadu 1918 uzavírá Karel příměří. V roce 1919 odešel do exilu do Švýcarska. V dubnu a říjnu 1921 existují dva pokusy o návrat do Maďarska. 24. října 1921 je Karel zatčen. V listopadu 1921 byl předán Britům a deportován na ostrov Madeira. V únoru 1922 se kvůli chudobě, ve které se jeho rodina nachází, musí přestěhovat do nezdravého vlhkého domu v horách. Asi po měsíci ho začaly bolet plíce a 31. března 1922 se jeho stav zhoršil, konec byl na spadnutí. 1. dubna 1922 umírá (sv. I, 225-228).
Manželka blahoslaveného Karla, Jejího Veličenstva Zita (1892-1989), rakouská císařovna a uherská královna, rozděluje „působení zednářství na Božího služebníka do tří hlavních fází:
a) Ztroskotání pokusů o mír a zkáza katolické dynastie a jejího vůdce prostřednictvím listopadové revoluce roku 1918.
b) Pokus v roce 1919 získat osobně Božího služebníka pro své účely prostřednictvím nabídky opakované třikrát v době, kdy se jeho návrat na trůn zdál obzvláště beznadějný.
c) A konečně v roce 1922 poslední pokus podat záchrannou ruku panovníkovi, který byl nyní sesazen z trůnu také v Maďarsku, vězeň, exulant, zavržený celým světem, zbavený všech životních prostředků, vydán jim podle uvážení i s jeho manželkou a dětmi. Musel se vzdát koruny, kterou mu dal Bůh, a to na znamení, že se vzdává úkolu, který mu byl svěřen Bohem, měl od nynějška jim sloužit a vkládat svou naději do jejich pomoci“ (I, 596-597).
Pokud jde o první fázi, Její Veličenstvo Zita uvádí: „Definitivní rozhodnutí zednářů zlikvidovat rakousko-uherskou monarchii bylo přijato u příležitosti eucharistického kongresu ve Vídni v roce 1912. Boží služebník o tom měl zprávy až o několik dní později. Ze sdělení, které mu bylo zasláno o usnesení Velké lóže Francie (zasedání se konala v Bernu, Ženevě, Paříži a Římě a účastnili se jich také němečtí zednáři) vyplývá, že již v roce 1915 byl konec habsburské monarchie a podrobné rozdělení rakousko-uherské monarchie rozhodnutou a přísežně potvrzenou otázkou“ (I, 541).
Arcivévodkyně Elizabeth Charlotta, dcera Karla I., hovoří také o tomto zednářském plánu z roku 1915, jehož cílem bylo zničit rakousko-uherskou monarchii a katolický rod Habsburků. Tento podrobný plán byl realizován v letech 1918-19. Karel I. jej měl v rukou až v roce 1917. V tomto zednářském dokumentu ze dne 28. května 1915 (připojeném k dokumentům) se uvádí, že anglická a francouzská vláda musí vzít na vědomí, že zednářství chce zničení rodu Habsburků jako zkázu Bourbonů (srov. I, 153–154).
Zjistil jsem, že Zednářský časopis Velké italské lóže z 1. ledna 1914 (str. 3-7) publikoval překlad článku v časopise The American Freemason magazine, ve kterém anonymní diplomat a zednáři vyzývají k pádu monarchií, včetně habsburského domu (str. 6).
Ve druhé fázi, ve Švýcarsku, je Boží služebník třikrát osloven členy zednářství, kteří mu nabízejí korunu, kterou mu vzali. Na oplátku žádají svobodu pro zednářské lóže a sekularistické ústupky ve věcech školy a manželství. Boží služebník to odmítá. Jeho odpověď na zednářské návrhy zní: „To, co jsem dostal od Boha, nemohu přijmout z rukou ďábla.“ Po odmítnutí zednářů se články proti Karlovi objevují také ve švýcarském tisku (srov. Positio, sv. I, str. 173–174).
Hrabě Nicola Revertera mu hlásí zprávu od svobodného zednáře z Bernu, «Dr. Rundziehera»: aby vstoupil k zednářům a do dvou let mu bude obnoven trůn. Karel odmítá: je lepší ztratit trůn, než být součástí organizace nepřátelské vůči církvi. Další svobodný zednář, jistý von Szeck (říká se, že byl v dobrém vztahu s vévodou z Connaught), se na něj znovu obrací, ale on stále odmítá tyto zednářské návrhy (srov. I, 175).
Švagr blahoslaveného Karla, princ Xavier z Bourbon-Parmy, uvádí, že „pravděpodobně pod tlakem“ židovských kruhů, s nástupem německého hnutí a nových států se v obavě z nového antisemitismu některé zednářské kruhy mění své strategie a navrhnou Karlovi jeho návrat do Vídně a „s pomocí Ameriky“ a „silnou finanční podporou“ politickou a ekonomickou obnovu Rakouska-Uherska. Jejich podmínky: Císař musí uznat a chránit zednářství a přijmout sekularistický vliv na školu a manželství. Karel odmítá. Zednáři přišli podruhé s žádostí o další oficiální uznání pro zednářství, ale pouze o toleranci. Karel to opět odmítá a pak řekne princi Xavierovi: „Lidsky řečeno, dostal bych veškerou záruku, že si vezmu zpět své státy, a ze všech stran byl na mě vyvíjen silný tlak, abych neodmítl tuto poslední příležitost. Ale před Bohem se nemohu ospravedlnit za to, že pomocí zla získám dobro. V tom by nebylo žádné požehnání.“ Zednáři se objevují potřetí a stále žádají o toleranci k bezkonfesijnímu zednářství, škole a manželství. Karel odmítá, ačkoli tito zednáři se zabývají „nejzávažnějšími hrozbami proti němu, jeho budoucnosti a jeho dětem“ (I, 175–176).
Arcivévodkyně Elizabeth Charlotta se také zmiňuje o zednářských pokusech, k nimž došlo ve Švýcarsku od června 1919, a upřesňuje, že zednářem druhého pokusu byl Maďar (srov. I, 256–258).
Poté, co blahoslavený Karel odmítl třetí pokus zednářů, svěřil se své ženě: «Smrt je vržena. Teď se to pokazí všecko». Říká mu: „Tohle budou nyní neúprosní nepřátelé.“ „Ano,“ odpovídá velmi vážně; a pak klidně dodává: „Nikdy bych od ďábla nepřijal to, co mi dal Bůh“ (I, 594-595).
Její Veličenstvo Zita uvádí, že musil opustit Švýcarsko, je zatčen v Maďarsku a deportován na ostrov Madeira: „[...] Podle rozhodnutí různých velmocí na tajných konferencích bylo zjištěno, že měl být oddělen od mě a dětí, deportován na vzdálený ostrov a vystaven tam nejtvrdším podmínkám života. [...] Ale než se to stalo, bylo třeba naposledy nabídnout možnost záchrany života a rodiny. Možná by po tom všem byl v budoucnu poslušnější a podléhal zednářským plánům. Anglický konzul na Madeiře přišel dvakrát. Poprvé sdělil jménem konference vyslanců, zejména Anglie, že kdyby nyní abdikoval, bude mu vrácen veškerý jeho majetek, který by navíc stále byl materiálně dotován také Anglií. Pokud se nevzdá, bylo zaručeno, že se nikdy nevrátí, z Anglie nebudou povoleny žádné výsady a bylo by také zabráněno jakémukoli přidělování a zasílání peněz jinam. Boží služebník konzulovi odpověděl, že jeho koruna není prodejná. Podruhé byl postaven před hrozbu ve jménu stejných klientů o zmíněném odloučení od nás a transportu jinam, pro případ, že by bylo dokonce podezření, že plánuje nový pokus o restauraci“ (I, 595) .
Její Veličenstvo Zita pokračuje: «Byla jsem strašně vyděšená, ale on mě utěšil:„Musíme důvěřovat Bohu; Nejsvětější Srdce Ježíšovo již bude řídit vše takovým způsobem, aby byla naplněna Boží vůle, ať je to cokoli. A tím musíme být uklidněni a šťastní“» (I, 595-596).
Ve velmi špatných podmínkách, přinucen žít ve studeném a vlhkém domě, onemocní Karel bronchitidou, která pak se zvrhne v zápal plic. 27. března 1922 pozval otce Paola Zsambokima. Po zpovědi zavolá kněze k sobě a řekne „hlasitě a vážně“: „Odpouštím všem, kteří proti mně pracují, budu se za ně i nadále modlit a trpět“ (I, 213).
Když se na ostrově Madeira rozšíří zpráva o jeho smrti, znamená to jedním hlasem: „Svatý zemřel“. Někteří, když myslí na jeho utrpení, dodávají: „Mučednický král je mrtev“ (I, 221). Papež Jan Pavel II. o něm řekne: „Císař Karel od začátku pojímal svou vládu jako svatou službu svým národům. Jeho hlavní starostí bylonásledovat povolání křesťana ke svatosti i v jeho politické činnosti. […] Buďte příkladem pro nás všechny, zejména pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost!“ .
P. Paolo M. Siano Corrispondenza Romana
