Guadeloupské tajemství očištěno od legend
Dostatečné světlo, abychom uvěřili, a dostatečné šero, abychom rozlišovali a neutonuli v záhadách. Církev uchovává tajemství Naší Paní Guadeloupské, jejíž zjevení před 500 lety bylo pro evangelizaci Latinské Ameriky rozhodující. Je to pevná a odůvodněná úcta.
A přece, také Madona jako nejpotřebnější pro Mexiko a Nový svět potřebuje osvěžení především k tomu, abychom odstranili vulgární lidovost falešných mýtů, které ji činí spíš zázračným fetišem než autentickým Božím zázrakem uskutečněným před lidským zrakem na plášti onoho Juana Diega, který je dnes světcem a kterého si právě připomínáme.
Je to pravda, že obraz na plášti má teplotu lidského těla? A že oči se pohybují? Nebo že podle skladby hvězd na plášti získáme harmonickou melodii? Tedy: co je pravdivého na zázračných vlastnostech, které šíří internet?
Abychom se zbavili četných legend a obnovili pravou moc zázraku vtisknutého do tilmy sv. Juana Diega, zasáhl otec Eduardo Chávez, postulátor kanonizační kauzy sv. Juana Diega, jeden z největších expertů obrazu přechovávaného v Mexiko City.
V rozhovoru pro Aci Prensa otec prohlásil, že ona teplota je bluf: »Teplota je stejná jako u materiálu tilmy zhotovené z rostliny agave zvané ixotl. Stejně tak není pravda, že oči Panny se hýbají. Prostě bylo špatně interpretováno to, co konstatoval oftalmolog Eduardo Graue, že zrak Panny má lidskou hloubku a reflexy. Pravdou naopak je, že aspekt, který katolíky nejvíce zajímá, je skutečnost, že obraz nebyl namalován lidskou rukou.
Mexický kněz zdůraznil, že je-li něco tajemstvím, pak je to skutečnost, že obraz nemá žádný rys malby. »Je to obraz vtisknutý a není pro to žádné vysvětlení. Stejně jako není vysvětleno, jak to, že kyselina na něj v 18. století převrhnutá nezanechala žádné stopy. To jsou rozhodující složky pro orientaci v zázračném charakteru „ikony“. Stejně tak je tomu i se skutečností, že když sledujeme linearitu hvězd a květy vtisknuté do pláště, získáme harmonickou melodii; tu však nezískáme, když překreslíme do notové osnovy hvězdný sled z kopií vytvořených lidskou rukou. I to je jeden malý rys zázraku. To neplatí ani o tvrzeních, podle kterých je barva kůže jedné ruky Panny tmavší než druhé, což by mělo být příznakem mísení bílé a černé rasy.
Jsou to interpretace spíše pobožné než realistické, říká a uzavírá bránu přede všemi imigrovanými interpretacemi, které dnes tak převažují. Je zde jedna věc, kterou Guadeloupe nikdy nebude: koncentrace na momentální ideologické aspirace. Tak se kdosi pokoušel a pokouší představit plášť jako prosté pokřesťanštělé aztécké božstvo. Z toho nic nebude, říká otec: »Neexistuje žádný přídavek v podobě idololatrie«. Je pravdou, že místní obyvatelé ji vždy nazývali “nuestra madrecita”, ale tento titul není apelativní, jako by se jednalo o nějakou zkřesťanštělou Matku zemi. »Tehdejší misionáři by nikdy nepoužili obraz, který by měl původ v pohanské kultuře, a to z prostého důvodu, že pro ně taková božstva byla zobrazením satana, a nikdy by nedovolili, aby Maria přijímala takové rysy. Že by někdo pomýšlel na Pachamamu?
Andrea Zambrano, Il Timone
