Křesťanští Arméni – oběti první genocidy ve XX. století
Arménský kříž
Ti, kteří popírají genocidu, které se dopustilo Turecko na Arménech v roce 1915, opírají se o tvrzení, že neexistuje dokument, podle kterého turecká vláda nařídila barbarskou likvidaci příslušníků tohoto národa. Je však k dispozici dostatek svědectví, která dokládají podíl mladoturecké vlády na zničení arménské populace na území Turecka.
V roce 1921 se konal v Berlíně proces s vrahem Talaatem Pašou, bývalým ministrem vnitra, hlavním strůjcem vyvraždění Arménů. Německému soudu byla předložena řada telegramů, které Talaat vysílal svým podřízeným v době vyvražďovací akce. Pět z nich bylo ověřeno a potvrzeno soudními znalci jako autentické. Tím bylo potvrzeno autentické svědectví o plánování první genocidy XX. století, které se dopustila turecká vláda. Uvedeme jeden z těchto telegramů, který je velmi výmluvný. Poslal ho Talaat 15. září 1915 na prefekturu Aleppo. Na území této prefektury se nacházela „cílová místa umístění“ deportovaných Arménů. Turecký ministr telegrafoval: Bylo již dříve oznámeno, že na doporučení Djemet (mladoturecké strany Jednoty a pokroku) vláda rozhodla, že Arméni, žijící na území Turecka, budou zlikvidováni. Ti (z úředníků), kteří by se protivili tomuto nařízení, nebudou moci být příslušníky vládní strany. Bez ohledu na ženy, děti a starce, ať už budou prostředky likvidace jakkoliv tragické, bez ohledu na svědomí, je třeba učinit konec jejich (Arménů) existenci.
Události z let 1895–1896 i 1909 dokázaly, že základ pro genocidu byl již položen. Mladoturecká vláda, která modernizovala Portu, zmodernizovala i způsob, jak Armény zlikvidovat. Je třeba připomenout, že mladoturecká elita, většinou vzdělaná na Západě, s nadšením přijímala myšlenky osvícenství a Francouzské revoluce. Jak se správně táže Yves Termon, současný historik genocidy spáchané na Arménech: Kdo si všiml a kdo dodnes pochopil, že pod maskou osvíceného věku se skrývá největší jakobínská tyranie?
Uchváceni ideami Francouzské revoluce museli mladoturečtí vůdcové studovat, jak francouzští revolucionáři postupovali ve Vendée. To byla pravděpodobně vůbec první genocida v novodobých dějinách a ta posloužila za vzor první masové genocidy ve XX. století. Jedno je jisté: proti dřívějším o něco chaotičtějším masakrům, které na Arménech provedla sultánská vláda, akce mladoturků neponechala místa pro nejistotu a chaos. Všechno bylo důkladně naplánováno a časově rozvrženo.
Likvidace Arménů se uskutečnila v několika etapách. První začala v dubnu r. 1915 systematickým vyvražďováním arménské inteligence (úředníků, spisovatelů, bankéřů, kupců, učitelů a lékařů). Nejdříve začala v Istanbulu 24. – 25. dubna 1915. Do poloviny května 1915 pak byla provedena v ostatních tureckých městech. Tím měli být Arméni zbaveni svých vůdců, kteří by se mohli nevýhodně uplatnit v dalších etapách likvidace Arménů.
Dalším krokem byla likvidace všech, kteří by se mohli postavit na odpor se zbraní v ruce. Šlo především o Armény sloužící v armádě, zvláště důstojníky. Od dubna byli systematicky vyřazováni z armády, ačkoliv byli stejně hodnotnou složkou vojska jako vojáci tureckého původu. Nejdříve byli zařazeni na práce při výstavbě silnic. Postupně byli systematicky postříleni, aniž by byli z čehokoliv obviněni. Téměř současně byli likvidováni arménští muži ve věku od 16 do 70 let, ať už bydleli v Turecku kdekoliv.
Vláda nařídila, aby všechno arménské obyvatelstvo bylo odzbrojeno. V předchozím období pokládala tvořící se strana Jednota a pokrok Armény za své hlavní spojence a zajišťovala pro ně zbraně. Nyní v roce 1915, kdekoliv byla u Arménů nalezena zbraň, znamenalo to důvod k vyvraždění celé rodiny. Samotní Arméni ovšem nekladli vládě žádný odpor, a tak se odzbrojovací akce stala jen záminkou k útokům proti nim, na kterých se podílely i bandy složené z Kurdů. Těžko vypočítat všechny případy přepadení, rabování a znásilnění, které turecké bojůvky, zvané četech, složené z bývalých kriminálníků a lidí nejhoršího ražení, napáchaly na arménském obyvatelstvu.
Posledním krokem byly masové deportace obyvatel ze všech vsí a míst šesti provincií východní Anatólie: Erzerum, Bitlis, Trapezunt, Diarberkir, Kharput a Sivas. Byly to oblasti, které patřily k někdejší historické Arménii a které Arméni obývali po celá staletí. Vláda oznámila, že Arméni mají zanechat na místě všechen dobytek, který převezme vláda „do své péče“, než se Arméni vrátí z místa „dočasného pobytu“. Turci totiž předstírali, že deportace jsou výjimečným opatřením po dobu trvání války. Po jejím skončení se údajně měli obyvatelé vrátit zpět do svých domovů. „Péče“ turecké vlády znamenala ve skutečnosti organizované loupení, protože vláda chtěla na akci také něco „vydělat“. Arméni patřili k pracovité a zámožné části obyvatelstva. Turečtí četníci a bandy složené z Kurdů okrádali Armény i o tu část majetku, který si mohli vzít s sebou. V opuštěných domech se ihned usadilo muslimské obyvatelstvo z částí Porty, kterou Turci ve válce pozbyli, hlavně z Bosny. Byla to tedy první velká etnická čistka XX. století.
Konvoje deportovaných Arménů se rychle měnily v transporty smrti. Doprovod vraždil především zbylé dospělé muže. Ve vražedném vedru, žízni a hladu a bití umírali pak i starci, znásilněné ženy a děti. Tyto pochody přežila jen malá část těch, kteří je nastoupili. Byli hnáni na místa „dočasného pobytu“ v syrské poušti mezi Deir-ez-Tor 300 km východně od Aleppa. Tato místa byla pustou pouští. Někteří Arméni byli prodáni do otroctví arabským kočovníkům. V kamenité poušti v blízkosti Deir-ez-Tor se dodnes nachází velká jeskyně, které místní lidé říkají „jeskyně Arménů“. Jsou v ní tisíce koster Arménů z blízkého vyhlazovacího tábora, kteří zde hledali útočiště, ale do jeskyně byl vylit benzin a pak zapálen, takže všichni uhořeli za živa.
Ne všichni úředníci však uspali hlas svého svědomí a ne všechno turecké obyvatelstvo bylo lhostejné k osudu Arménů. V Aleppu, Smyrně i v Erzerumu informovali Istanbul, že odmítají splnit rozkaz o deportaci Arménů. Byli sem však ihned posláni horliví vykonavatelé vládních rozkazů a místní stranické buňky dohlížely na jejich provedení.
„Špatný dojem“
Turecká vláda všemožně usilovala, aby se zprávy o provedené genocidě nedostaly za hranice. Němka Friede Wolfová-Huneckeová byla svědkem masakru v místě Kaisarie. Místní správa jí odmítala udělit vízum na odjezd do vlasti, protože by „opustila zemi se špatnými dojmy“. Teprve intervence německého vyslanectví jí umožnila odjezd do vlasti. Němci byli v 1. světové válce hlavními spojenci Turecka.
Jeden německý inženýr, který budoval železniční magistrálu do Bagdadu, podal toto svědectví:
Nejtěžší osud stihl ženy, které rodily své děti během pochodu. Bylo jim k tomu dopřáno jen minimum času. Jedna žena porodila v noci dvojčata. Již příští ráno musela pokračovat v pochodu se svými dvěma dětmi na zádech. Po dvou hodinách zemdlela. Vojáci ji přinutili, aby své děti odložila do křovisek a pokračovala v cestě s celým konvojem. Za konvojem zůstalo na cestě mnoho mrtvých těl dětí, které ležely na zemi nepohřbeny. Jeden turecký major mi řekl, že ty děti zahodily samy ženy, protože nebyly schopny je uživit ani unést. Sám major potvrdil, že za pochodu rodilo asi 300 žen. Již 28 dní je vidět v Eufratu těla dětí, které unáší voda. Na otázku, proč těla nebyla pochována, odpověděl jeden důstojník, že k tomu nedostal žádný rozkaz.
Děti mladší deseti let, byly matkám odňaty a předány do muslimských rodin, kde pak musely přijmout islám. Ministr Talaat Paša poslal 12. prosince 1915 telegram, ve kterém nařizuje: Přijímejte a vydržujte jen ty arménské sirotky, kteří si nebudou schopni vzpomenout na pronásledování, jakým byli vystaveni jejich rodiče. Ostatní připojte do konvojů.
Pokud jde o jiné děti, vydal Talaat Paša 7. března 1916 rozkaz: Pod záminkou, že najdou péči u dohlížejících, aniž by se vzbudilo podezření, je třeba odebrat a zlikvidovat děti osob koncentrovaných na rozkaz ministry obrany ve vojenských táborech.
Masové bylo znásilňování arménských žen tureckými a kurdskými oddíly. Johannes Lespius, autor podrobné dokumentace o genocidě Arménů, který čerpá z výpovědí očitých svědků a z diplomatických zpráv, napsal: V místech, kterými procházely arménské ženy a děti, bylo muslimskému obyvatelstvu umožněno, aby si vybíralo nejpěknější děvčata. Děti byly také prodávány četníky a někdy i vlastními matkami, které se domnívaly, že jim tak zachrání život… Mnoho žen volilo svou smrt, aby unikly zneuctění…
Křížová cesta Arménů: Jeruzalém, 3. zast.
Grzegorz Kucharczyk
Z Miłujcie się 4/2002
přeložil -lš-
