V očekávání na návrat otce Pia
Snad víte o tom, že ihned po smrti P. Pia stigmata, která ho zraňovala po 52 let, zmizela z rukou, nohou i boku. »Šejdíř, podvádí nás i po smrti!« zvolala »vlivná kapucínská osobnost«, přítomná tomuto fenoménu.
O této epizodě referuje kniha Gedeone La Spada, Padre Pio, le verità nascoste (EffediEffe). Nejsem schopen potvrdit tuto okolnost, protože autor neuvádí jméno oné osobnosti. Ale o nesmiřitelné nenávisti, kterou chovala určitá část hierarchie ke stigmatizovanému fráteru, existují bezpečné historické doklady zanesené v aktech, od negativního posudku P. Agostina Gemelli, lékaře stigmat (kterému P. Pio nedovolil ani je prohlédnout), až k mikrofonům v jeho zpovědnici, pomluvám, kterým papež Jan věřil, až k „milkování“, jemuž se údajně oddával se svými duchovními dcerami. „Odhalení pomocí diapozitivů, si vera sunt quae referuntur, o jeho intimních vztazích se ženami, které představovaly pretoriánskou stráž jeho osoby – jen si představme obrovskou zkázu duší ďábelsky nastrojenou k diskreditaci svaté církve ve světě, zvláště zde v Itálii“ - napsal „dobrý papež“ v poznámce 25. června 1960. Mluví o „stovkách duší pomatených a poblázněných podvodem, kterému věří“. A papež Jan nařídil novou apoštolskou vizitaci jakožto postih a po ní měl P. Pio zakázáno sloužit veřejně mši svatou, a především zpovídat a instruovat. Bude ve skutečnosti uvězněn a hierarchická církev dokáže alespoň zmenšit vyzařování a šíření milosti, které otec Pio ztělesňuje a rozsévá.(1)
silikonová maska
Mnozí synové otce Pia, mezi které patří také autor, jsou přesvědčeni, že půl století po smrti stigmatizovaného frátera církev nadále o něm tají „skryté pravdy“. Nic neřekla o výsledku autopsie po exhumaci v roce 2008. Není to jeho tělo, co se nachází ve schráně s hlavou sešlého starce notoricky známé jako silikonový výrobek londýnské firmy: ten má opravňovat různé věřící, aby si mysleli, že tělo P. Pia je neporušené a církev je skrývá. Právě zmizení ran se jeví pro La Spadu jako argument, který dokládá, a to nikoliv bezdůvodně: „Nemělo by smysl, aby se na těle utvořily a pak náhle zmizely“. Existuje také fotografie z léta 2008 od dvou turistů, bratří Granatiových z Lecca, na které je vidět ve schráně v kryptě pod maskou 80letého starce ještě tělo kapucína, mladého s černými vlasy. Fotografie samozřejmě nepředstavuje žádný důkaz. Může být vysvětlena tisícerým způsobem.
fotografie Granatiových
Ale ikonografie, jakou je přeplněna ona nová „svatyně“, kde ho vystavují, plná zednářských symbolů, celým svým prostředím chce být zoufalým luciferským „exorcismem“ proti moci, kterou toto tělo vyzařuje. Nikdy to nehodlám navštívit, ale vím toto: autor zobrazuje postavu anděla s přeraženýma nohama, což je rouháním proti Kristu – oběti. Neboť „kosti na něm nezlomíte“ (Jan 19,36).
Papež Ratzinger se vydal v červnu 2009 na pouť do San Giovanni Rotondo a modlil se před srdcem otce Pia, které je uloženo odděleně v urně. Jistě sem bylo přemístěno během autopsie. La Spada říká, že to srdce se dvěma ranami vypadá jako probodené kopím.
O tom P. Pio jakoby s dávkou ostychu píše svému duchovnímu otci Benediktu da San Marco v Lamnis v dopise 21. srpna 1918, jak »zkrvavená Bytost, která držela v ruce zvláštní druh nástroje podobný dlouhé železné tyči s dobře nabroušeným hrotem, ze kterého jakoby vycházel oheň, bodla mě vší silou tím nástrojem do duše...Jak jsem trpěl v této chvíli tak neblahé, nejsem schopen vyslovit. Viděl jsem dokonce vnitřnosti, které byly tímto nástrojem proražené a zdeformované, a vším pronikala ocel a oheň. Od tohoto dne jsem byl smrtelně zraněn.«
Bylo však toto srdce „představeno zraku a požehnání papeže“ Benedikta, jak píše autor? Neřekl o tom nic nebo velmi málo, je tu řeč o „zlomcích“ (sic), nikoliv o probodeném srdci, se kterým světec žil více než sedmdesát let.
Zdá se dokonce, že snaha ukrývat anebo alespoň změnit, přehlížet a opomíjet nadále pokračuje. To je všechno v kontrastu s tím, co svěřil některým svým duchovním synům, přesně identifikovaným: „Po smrti budu více živý než dříve; způsobím mnohem více hluku; najdete mne zde a já vám poskytnu milosti, protože pak už mě to nebude stát námahu“. „Až stín cypřiše dopadne na můj hrob, uvidíš, jaké Boží divy se odhalí.“ A mons. Pietro Galeone, který podával svědectví v kanonizačním procesu, uvádí tento jeho výrok: „Moje poslání skončí, až se na zemi už nebude celebrovat mše“.
Ale od smrti uplynulo půl století a od exhumace deset let, a žádný hluk nenastal. Skupina věřících, k nimž evidentně patří Gedeone La Spada, čeká na nějaký projev, protože mají odůvodněnou víru, že odpočívá neporušený v kryptě. Je to skutečnost, kterou církev skrývá?
Nevím, co bych vám k tomu řekl. Proto vám řeknu něco, co se týká mne. Pokaždé, když jsem ve svém životě pochyboval o katolické víře, nevyhledával jsem ji v kritických textech erudované exegeze nebo v nálezech archeologie. Jelikož jsem stál po boku P. Pia, vím, že to, co se vypravuje o Ježíši, nepochází z doby před dvěma tisicíletími ani ze svědectví antických dějin; v každé krizi církve, která se dnes projevuje v odpadlictví, v neřestech, zradě a utápění se ve světě, který hraničí s prostorem, kde se všechno popírá, i to že by Ježíš vstal z mrtvých, si řeknu: Viděl jsem otce Pia. Není to pravda archeologická, je přítomný – jakkoliv se to zdá neuvěřitelné a absurdní – on ukazuje, že Kristus nejen „existoval“, ale je dnes stále přítomen.
Existovali různí stigmatizovaní světci a není to nějaký kuriózní paranormální fenomén, „který se stává“. Je to odpověď na hrdinskou vůli jedné lidské bytosti stát se spoluvykupitelem s Kristem pro nevěřící lidi. Je to předem uvážené rozhodnutí svobodné vůle přijmout utrpení bez hranic a bez výhrad.
Svatý František, patron Itálie, měl stigmata několik měsíců. Ale především zemřel jako bratr laik, který se nepokládal za hodna přijmout kněžské svěcení. P. Pio je jediný nositel stigmat, tedy poslání spoluvykupitele po dobu půl století, a je jím jakožto kněz.
A to je důvod, proč jeho Mše byly strhující podívaná: on vystupoval na Kalvárii, byl přibíjen na kříž, rány se otevíraly, spolu s krví tekly slzy na znamení totální spolu-oběti s Obětovaným. Každé ráno, s krajní odvahou otec Pio prožíval svou svátostnou Kalvárii, upadal do agonie, byl korunován trním a umíral za hříšníky. „Odsouzení hříšníka padá na mne“, a on je přijímal.
Jinde jsem se dověděl, že někteří věřící trvali všemožně na tom, aby se účastnili tohoto každodenního výstupu na Kalvárii. Odkazuji zde jen na knihu La Spady, kde uvádí slova, jaká si „svatoušek“ dal vytisknout na svůj primiční obrázek: „Ježíši, toužebně si přeji a pozvedám k Tobě svůj život plný obav v tajemství lásky s Tebou, nechť jsem pro svět Cesta, Pravda a Život a pro Tebe dokonalý kněz“. A k padesátému výročí své první mše napsal na obrázek: „Padesát let stravujícího ohně pro Tebe, pro tvé vykoupené“.
Stravující oheň. A prolitá krev.
Pater Eusebio vypravoval: „Odebral jsem se do jeho cely, abych zde udělal úklid, jak jsem to dělal každý den. Práce začínala lůžkem. Zvedl jsem přikrývky a přede mnou byla nepředstavitelná podívaná. Obě prostěradla byla nasáklá krví, od skvrn na horním okraji až k nohám. Vypadala jako Ježíšovo Plátno. Tehdy jsem pochopil zvolání P. Pia: „Aj aj, dnes se lůžka nedotýkej!“ Chtěl skrýt před mým zrakem své utrpení a prolitou krev… Tato epizoda se několikrát opakovala. Den po takovém mučednictví otec mluvil tiše, i když dále prožíval den mezi věřícími. To je důvod, proč některému nekajícímu hříšníkovi otec Pio řekl: »Kdybys věděl, kolik krve mě stojíš!“ Jeho noci byly strašné a bezesné. Tajemné zápasy a krev, aby vytrhl duše Nepříteli.
»Nemám jediný volný okamžik«, a to už šedesát let. Ráno toho dne, kdy měl umřít, stačil ještě vyzpovídat tři osoby. Měl 81 let.
Nikdy nebudeme schopni pochopit, jakou moc znamená skutečnost být knězem se stigmaty. Svými stigmaty přispíval ke svému svátostnému konání a ke své modlitbě: jiní stigmatizovaní laici mohli pasivně obětovat své spoluvykupitelské krvácení. On, aktivně pozvedal kalich a obětoval sám sebe: účinně ve věrném ztotožnění, dosvědčeném ostatně jeho zázraky, uzdraveními, bilokacemi, četbou v duších ve zpovědnici: Alter Christus. Nikdy se nedovíme, jakou ochranu poskytoval nám v Itálii (protože byl ve všem Ital), kolik duší ulovil, kolik veřejného zla zmařil za cenu své krve, kolik odvrátil deviací hierarchie a krizí církve, jejichž semeno zasil již papež Jan, když zahájil koncil.
nový "chrám" bez klekátek
Nyní nám jistě schází, nám, kteří jsme žili, když on chodil po této zemi; víme, jakou jsme to měli milost, nezaslouženou. Chybí nám jeho ochrana a požehnání. Až odejde moje generace, jeho aktuálnost začne být minulostí. Doufejme tedy, že se vrátí a „udělá rámus“.
Maurizio Blondet
