Nejen koncil, ale i gnóze
1. 2. 2019
Pozemská církev v přečetných svých údech prodělala určitý druh genetické mutace: sebevědomí katolíků již není totéž jako dříve. Neexistuje již náležité rozlišování mezi pravdou a domněnkou, mezi omylem a lží, mezi dobrem a zlem, mezi přáteli a nepřáteli; triumfoval luterský princip svobodného bádání, Písmo svaté je zbaveno veškeré autority. Tradice je skutečnost pro většinu věřících neznámá, zatímco učitelský úřad neznamená nic: maximálně se z něho vybere to, co skýtá pohodlí, a ignoruje se to, co vyžaduje námahu a nepotvrzuje subjektivní názor jednotlivého „věřícího.“ V tom kardinál Martini přesvědčivě zvítězil bez ohledu na své lamentace o zaostalosti katolické církve; problém je v tom, že onen muž (jak zcela zřetelně dokazují jeho rouhavé Rozhovory v Jeruzalémě ) vůbec nevěřil v Boha, nýbrž v jakýsi druh imanentní síly, která tlačí dějiny směrem k „pokroku“ ryze horizontálnímu ve smyslu masonské revoluce zahájené 1789 a kulminující 1968.
Za této současné situace mám obavy, zda objasňující vysvětlení 2VK, které zdůrazňuje katolickou pravdu, pokud k ní vůbec dospěl, by bylo vůbec prospěšné, zda by nevyznělo do prázdna stejně jako mnohé neodvolatelné dokumenty nedávného Magisteria, která nejsou v linii s nekontrolovatelným duchem koncilu. Větší část hierarchie je nyní mentálně deformována; Bergoglio nedělá nic jiného, než že tvrdí výslovně to, co si už po celá desetiletí mysleli mnozí kněží, biskupové a kardinálové, aniž by to dali zcela jasně najevo, protože to nebylo možné. Nyní se cítí svobodní, aby to odhalili, a to je v každém případě pro nás výhoda: poznáváme v nich, co jsou zač bez masky, a můžeme je odmítnout jako falešné pastýře; i když nemáme autoritu k tomu, abychom to udělali veřejně, máme právo a povinnost učinit tak ve svém svědomí.
Problém mnohem hlubší než nevhodný koncil je nová teologie, kterou onen koncil posvětil, a ta přinesla postupně odhození metafyziky, ztrátu nadpřirozené dimenze, a v důsledku toho pád do naturalismu a zesvětštění církve, redukované na politické hnutí a humanitární agenturu, která musí za každou cenu sekundovat světu, který už si není vědom svého křesťanského původu, místo aby se starala o jeho obrácení a věčnou spásu.
Všechny tyto orientace, ať už pravé anebo falešné, jsou postupně redukované na jakési „interpretace“ neznámo čeho, vzhledem k tomu, že už zde není žádný předmět určený k poznání skrze víru a ani žádná společná základna na úrovni prosté logiky. Sama racionalita je zcela zatemněná ve prospěch tekutého „myšlení“, které je možno pokládat pouze za cestu zneužití moci a manipulace se svědomím.
Skutečnost je taková, že ďábel nás podvedl tím, že nás orientoval k sekundární frontě, zatímco jeho síly za našimi zády nerušeně postupovaly. Rusové tomu říkají maskirovka, podvratná strategie. 2VK byl překonán již ve svém závěru, neboť v projektu těch, kteří měli zajišťovat jeho kontrolu, byl chápán jako pouhý nástroj k otevření pytle s antikristovskou gnózí. Zatímco jsme si lámali hlavu s chápáním korektní interpretace posledního koncilu, tj. v kontinuitě s Tradicí, tato gnóze se tak rozlila, že všechno potopila a nahradila tak víru. Novátorům vůbec nezáleželo na tom, čím měl koncil skutečně být: z nedotknutelného dogmatu se stal, jako se vším ostatním, rozchod s minulostí. Poté, co tato událost byla zneužita k tomu, aby smazala všechno, co předcházelo, a zbourala všechny bariéry, zašli novátoři velmi daleko za původně vymezené hranice: to všechno se dnes připomíná jako pouhé jméno zbavené reálného obsahu, aby se tak ospravedlnil odliv víry bez konce.
Gnostické doktríny artikulují dějiny v cyklech rozlišovaných jako stále dokonalejší: v každém z nich povstává nový svět, jehož zjevení obsahuje zbourání toho předchozího a nastolení nového řádu, který lépe odpovídá onomu okultnímu řádu z moudrosti zasvěcenců, novému, samozřejmě pouze pro několik vyvolených, ale spočívajícímu ve skutečnosti v totální destrukci přirozeného řádu (a s ním také církve, států a samotného lidstva) k oslavě satanské nenávisti, která ho inspiruje. Tím se vysvětlují nedávné dějiny katolické církve. Ve světle všeho toho nijak neudivuje postupná demolice dogmat, morálky, svátostí a hierarchické autority: to je objektivní a vědomý záměr systematicky sledovaný tajnými společnostmi podle přesného programu vypracovaného na konci devatenáctého století.
„Kristus“ okultního spiritualismu rozhodně není Druhá Božská Osoba Trojice, která přijala lidskou přirozenost, aby nás spasila, nýbrž nedefinovaný „duch“ v ustavičném vývoji, který se ztotožňuje s vesmírem a lidstvem, z něhož všechno bez konce vychází – včetně kontrastů – spěje k naplnění v iniciovaném člověku, který sám sebe vykoupil (nikoliv z hříchu, ale z nevědomosti a složitosti materialistického světa), zbožšťuje se prostřednictvím vlastního vědomí.
Ale mezi všemi nejzamotanějšími naukami halucinační iracionality, což je vlastní nejrůznějším gnostickým masonským sektám, jejich reálným společným objektem je kult ďábla. Satanisté rozvzteklení ďábelskou záští proti Boží spravedlnosti, vyzvedají ďábla jako opravdového přítele lidí, nositele pokroku a osvoboditele od nebeského tyrana, i když vědí dokonale, že se tím odsuzují do pekel, kde asi počítají s tím, že si zmírní strašná utrpení perverzním potěšením z nekončícího proklínání Stvořitele.
V tomto obraze dogmat, ritů a struktur katolické církve jako jediná dočasná výztuha figuruje věčné náboženství, základ všech historických náboženství ve vymezené epoše a kultuře, které se musí nutně přizpůsobit ve funkcích nové době jako věštec nového světového řádu. Kardinál Achile Liénart (1884-1973), arcibiskup v Lille, zednář cavaliere qadosh (titul odpovídající třicátému stupni skotského ritu, který obsahuje účast na kultu Lucifera), měl na mysli právě toto, když druhý den koncilu přerušil proceduru a vyžadoval pod banální záminkou, aby bylo odloženo hlasování o komisích jmenovaných papežem a aby byly zcela odmítnuty a nahrazeny neomodernistickými teology, odsouzenými papežem Piem XII., a v důsledku toho došlo k odhození veškerých materiálů a přípravných prací.(viz) Byl to údajně on sám, kdo v hodině smrti odhalil tuto scénu zpovědníkovi a autorizoval ho ke zveřejnění obsahu tohoto obvinění. Umírající prý rovněž sdělil, že škoda, kterou způsobil spolu se svými druhy, byla pro církev tak těžká, že už se proti tomu nedalo nic dělat.
Ať už je toto vyprávění pravdivé nebo ne, smutná skutečnost je taková, že ji před naším zrakem potvrzuje jako až příliš pravdivou. Museli bychom být slepí, abychom neviděli, že katolická církev nastoupila cestu vlastní demolice, která nyní po padesáti letech v ní zavládla jako babylonský zmatek. To je bod, kam dospěla dlouhá historie počínající v ráji, kdy odbojný pokušitel, který odmítl sloužit Stvořiteli (non serviam), svedl prarodiče k neposlušnosti, když jim namluvil, že tím způsobem se stanou Bohem (eritis sicut dii). Od té doby pokračuje ve svádění lidí falešnou moudrostí, kterou představuje jako rozvrácení Zjevení. Tato ‚moudrost‘ našla nejdříve vyjádření v antických talmudických naukách a pak – pod jejich vlivem – v moderní a současné filozofii, přijaté nakonec jako nouvelle théologie, která zplodila 2. vatikánský koncil.
Jestliže v aktuálním geneticky modifikovaném křesťanství není místo pro transcendenci, milost, modlitbu, posvěcení a budoucí život, ale jen pro neškodnou emotivní a sentimentální religiozitu, opravdové opium lidstva, nebo pro zploštělé humanitární poslání sloužící mondialismu, je to proto, že jeho východiskem není Boží Zjeveni, nýbrž kabalistická gnóze. Tato objektivní realita (která obsahuje pouze omezenost, nemoc a smrt) neznamená nic, ale je podporována ve jménu iluzorní ideje pokroku bez konce; domnělá spása lidstva nevychází z milosrdného Božího zásahu ve prospěch těch, kdo se obrátí a změní svůj život, nýbrž z osvíceného nabytí poznání, které souhlasí s technokratickou manipulací přírody – postupně znásilňované až k její záměně za samotného člověka, součást oligarchie iluminátů, kteří pro cíle své vlastní moci znarkotizovali lidské svědomí.
V tomto plánovitém chaosu nepřestáváme děkovat Pánu, že nám zachoval víru a rozum. Je to mimořádná milost, jestliže jsme povoláni, abychom žili v epoše velkého odpadlictví maskovaného jako legitimní vývoj víry. Tzv. rinovamento ve skutečnosti ‚vrhlo‘ jiné náboženství (s jinou doktrínou, jiným kultem a jinou morálkou), umělé a padlé, zaměřené na vytvoření univerzálního náboženství masonerie. To neznamená, že se zrodila jiná církev, neboť církev může být jen jedna, ta kterou založil Ježíš Kristus. Mluví-li se o nové církvi, je třeba ji chápat jako nové cizí parazitní těleso vytvořené v jejím lůně, které tiše se rozrůstalo jako rakovina, až prostoupilo celý organismus svými metastázami. Naším posláním, v očekávání, že všemohoucí nebeský Lékař je odstraní, je spolupracovat s Prozřetelností a chránit přijatý dar, pomáhat, aby ho nalézali a přijímali alespoň ti, kdo jsou k tomu disponováni; k takovému cíli slouží mnoho modlitby, mnoho úsilí, mnoho pokání. Nesklouzněme ke snadným zkratkám, abychom se neocitli mimo jedinou církev Kristovu.
Bůh má v něm své sídlo, chrání ho od prvního rozbřesku (Ž 45, 6)
Don Elia, La Scure
Karrdinál Achile Liénart
Kardinál Carlo Maria Martini
