Chceme zpět naše dědictví
Tu es, qui restitues haereditatem meam mihi (Sal 15, 5).
Žalmy přeložené svatým Jeronýmem dávají průchod nevyčerpatelnému prorockému náboji. Bůh nám vrací dědictví nekonečné ceny, které nám bylo odňato pod záminkou aggiornamenta a rinovamenta. Ďábel má k dispozici dobré tlachaly. Ale tlachalové jsou jen tlachalové. Kdo věří Slovu a vážně mu naslouchá, dříve či později je demaskuje, protože jejich žvásty nesnášejí žár, který sálá z věčného Slova. Dosvědčí vám to ten, kdo během své kněžské „formace“ byl trýzněn představenými mantrou mentální manipulace: naslouchání Duchu, vykoumané a přežvýkané Slovo, nechat prostoupit a posuzovat cestou těchto kroků… Mladý člověk spontánně důvěřuje svým vůdcům a snadno se nadchne okouzlujícími diskuzemi, které nemají bezprostřední dopad na jeho chování.
Uvážíme-li, že biblické meditace, v podstatě protestantskou metodou, se konaly jen jako poznámky na okraj a zřídka kdy zavadily o církevní Otce a učitelský úřad. Jejich výsledkem jsou nezřídka duchovní vzlety do výšin, kde je obtížné opravovat konkrétní úchylky, takže jejich korekce se stávala velmi nepravděpodobnou. Navíc byli jsme k tomu silně podněcováni při měsíčních mších s rektorem, při kterých se každý musel ujmout slova a sdělit druhým plody svého dumání. Těžké zneužívání liturgie pravidelně aplikované v líhni budoucích kněží bylo prakticky obligátní: mlčet v této situaci, to se prakticky nevyskytovalo, zatímco vysoce se vznášející úvahy se těšily velkému uznání.
Ty, Pane, jen ty mi vracíš moje dědictví (Ž 15,5). Vrátils mi ho prostřednictvím nebeské Matky a díky tomu, že jsem se Jí zasvětil podle Monfortova návodu. Bylo k tomu zapotřebí dvacet let, abych osvobodil svou mysl a srdce od intelektuálního příkrovu, záměrně spuštěného na seminaristy s úmyslem zabránit jim, aby se dověděli také něco o tom, co je to Tradice. Ale u Boha není nic nemožného, a jsou-li jeho lhůty delší, je to z důvodu naší slabosti adaptovat se k tomu, co by mohl realizovat v okamžiku. Nyní nemohu dělat nic jiného, než mu děkovat z hloubi srdce skrze Marii jediným a trvalým úkonem oběti, která se soustřeďuje v každodenní jednotě s jeho božskou Obětí. Není mi neznámo, že zbývá ještě mnoho práce, především v osobní askezi a v osvojení si liturgie všech časů; ale kostky jsou nyní vrženy a není cesty zpět: uzavírá se jedna historie se svými neplodnými zápasy a mrháním energie a otevírá se jiná, zářivá i když bolestná vzhledem k současnému stavu církve.
V plánu Prozřetelnosti je tak jako tak i dlouhá cesta k něčemu dobrá. Pán mi dovolil asimilovat po úlomcích dílčí dobro, které navzdory všemu mi bylo předáno, aby ve mně probudilo touhu přijmout poklad Církve v jeho plnosti – ono dědictví, které bylo pro mě v uchováváno. Hlad a žízeň po něm, po jeho bohatství, tak jak byly postupně snímány klapky a opravovány omyly, vytvořily ve mně prostor pro nezbytné dispozice. Bez hlubokého vnitřního spojení, bez náklonnosti k Tradici mohl by člověk propadnout prázdnému hledání originality, frivolní upjatosti na ozdůbky, do utkvělé mánie pro rubriky a nekonečných diskuzí o okrajových problémech. Tragédie naší doby vyžaduje bojovníky vycvičené sparťansky, nikoliv záletníky z Versailles nebo rutinéry salonů,... takové, kteří dokážou bojovat a jsou připraveni všechno snést a překonat.
Musím ostatně dosvědčit, že Ježíš může přivést učenlivou a upřímnou duši k intimní jednotě se sebou za jakýchkoliv okolností: tak jak to činil v komunistických žalářích, tak to může dělat i v duchovních věznicích, jakými je většina současných formativních struktur katolické Církve, ve kterých se často uplatňují metody podobné marxistické indoktrinaci. Právě pokroky v tomto intimním spojení s Kristem podněcují proces vnitřního osvobozování, který pro Jeho neocenitelnou milost může vyústit do znovudosažení Tradice a oněch kořenů, od kterých jsme byli odřezáni. Na této cestě jsou nezbytná vnitřní očišťování a bývají to v některých případech bolestné řezy; všechno se nakonec projeví jako připravené netušenou dobrotou nedosažitelné moudrosti.
Nebeská Královna neúnavně usiluje osladit a usnadnit kroky s onou jedinečnou moudrostí, plnou jemné prozíravosti, jakou mají jen matky.
Ona dobře vidí podmínky svých ubohých synů přinucených poznat spásné pravdy, aniž by byly osvojeny a praktikovány v křesťanském životě, takže se nestávají plodnými. Mnozí z nich žijí v nevědomosti takřka nepřekonatelné: je totiž pravda, že pomocí dnešních prostředků může kdokoliv získat s extrémní snadností informace o katolické nauce, ale falešné přesvědčení, že je už známe, instalované používáním falešného katechismu a přijaté často bez nezbytných dispozic – svátostí – představuje obyčejně prakticky nepřekonatelnou překážku. Na tomto základním bludu spočívá onen panující subjektivismus, ve kterém má každý jistotu, že nauka evangelia (pokud ho aspoň jednou přečetl!) se ztotožňuje s jeho osobními názory. Služebníci slova pak svým způsobem předávají to, co přijali, a oscilují mezi křečovitým aktivismem a různými formami spiritualismu ve všech možných kombinacích.
Lakmusovým papírkem je ve všech případech morální chování. Knězi skutečně katolickému postačí jedna zpověď, aby rozpoznal námel pod brilantním smaltem. Když někdo připouští ve svém životě těžký hřích jako obyčej, omlouvá si ho a neprojeví upřímnou lítost, je jisté, že jeho křesťanské úsilí je falšované. Jeho vnitřní život bude jako něco, co se točí s nadšením kolem pupku, s nebezpečím, že se smekne do hlubin. Výzva, aby pozvedl pohled a upřel ho na Ukřižovaného, se mu bude jevit jako něco výstředního, ne-li zbloudilého. Jeho já mu totiž namlouvá, že i jeho duchovní vůdce se blaženě zhlíží v jeho pupku a skládá na něho chvály...
Jaký je to rozdíl mezi výpary bažin a jasným vzduchem hor! Jaký pohled se otevírá tomu, kdo přijme s pokorou, trpělivostí a vytrvalostí výstup do strání. Samozřejmě, že je nutný vůdce. Vydejte se na lov za kněžími Tradice, a je-li to nutné, přimějte je, aby vám ukázali cestu a postavili se do čela skupin, jež požadují zpět své dědictví.
Nikdo z modernistů u moci nás nemůže zastavit, protože jsme připraveni bojovat, a když to bude nutné, sestoupit do katakomb. V SSSR katoličtí kněží chodili inkognito a po domech slavili Mše svaté a vzdělávali duše; podle Mons. Schneidera musíme být připraveni udělat totéž, s tím rozdílem, (který nelze přehlížet), že našimi pronásledovateli jsou ti, kteří by nás měli hájit.
No problem, přijde den – už je stanoven – kdy Pán jediným pokynem ukončí zkoušku a znovu pozvedne ty, kteří budou mít lampu hořící, plnou drahocenného oleje, o kterém dobře víme, kde ho hledat.
Don Elia 3. září 2016
