Martin Luther
Osobnost autora reformace
Málokdy měla jednotlivá osobnost tak velký význam pro mocný, převratný historický proces – pro revoluci velkého stylu – jako Martin Luther pro reformaci (Joseph Lortz). Ačkoliv tento reformátor téměř nevyslovil myšlenku, která by nebyla myšlena a vyslovena už před ním, přece všemu vtiskl tak osobitou pečeť, že to pak současníci pociťovali jako něco nového. Reformace byla nejvlastnějším Lutherovým dílem. Na tom nic nemění fakt, že celé hnutí rozpoutal docela neúmyslně. Hodil jiskru do přeplněného sudu prachu, ve kterém byl shrnut všechen náboženským duchovní politický a sociální nepokoj jeho doby. Potom však dal požáru svou osobností strašlivou průzračnost.
1. Dnešní katolický obraz Luthera
Katolický obraz Luthera se od studií H. Deniflea (1904/1909) a H. Grisara (1921/1930) zásadně změnil. Bezútěšná polemika ustoupila snaze chápat a vykládat reformátora z jeho doby a podle toho, co chtěl. O čistotě jeho reformních záměrů není pochyby o nic více, než o oprávněnosti jeho požadavku důkladně reformovat povážlivý stav církve pozdního středověku. Tragické je, že při svém mohutném vystoupení nezůstal v církvi, ale stal se reformátorem proti ní.
Když se Luther r. 1517 postavil proti Tetzelovu „obchodu s odpustky“, cítil se obhájcem ryzího církevního učení proti zneužívání, jež se s posvátnými věcmi opravdu provozovalo. V jeho střetnutí s dominikánem se už zřetelně projevil protiklad názorů různých teologických škol. Z jeho nominalisticko-ockhamistického hlediska se mnohé otázky jevily jinak než z tomistického pozdně scholastického pohledu, který zastával Tetzler. Řadu předreformačních teologických pohledů ještě církev nevyjasnila; nejasnosti odstranil teprve tridentský koncil. Zatím se o nich mohlo ve školách svobodně diskutovat. Tím, že Tetzler své názory předkládal jako učení církve a činil se soudcem, vyprovokoval Lutherovu odpověď; ta dopadla zcela podle jeho temperamentu rovněž jednostranně a příkře. Tak se ze školské hádky stalo zásadní střetnutí, při kterém by – jak dnes můžeme říci – bývalo tomistické hledisko lepší, kdyby se mu bylo učilo v čisté podobě.
Mnohé Lutherovy útoky na katolickou nauku mohly být zbytečné, kdyby byla předreformační katolická teologie jasnější. Dá se to dokázat na otázce odpustků, na nauce o ospravedlnění, na pojetí mešní oběti a svátostí, na učení o církvi a speciálně o papežském primátu – abychom uvedli jen některé základní body. Hlavní vinu na této nejasnosti však měla nominalistická teologie. Luther v ní vyrůstal, žil z ní a důrazně se k ní hlásil. Skutečnou tomistickou scholastiku nepoznal. Tím, že na všechno pohlížel nominalistickými brýlemi, pokládal za katolické učení mnohé, co ve skutečnosti nebylo katolické, ale nominalistické. Tak mnohdy porážel katolicismus, který katolicismem nebyl (Lortz). Mimoto svým často zkresleným podáním katolické nauky hodně přispěl k zvětšení nejasností. Tato věcná kritika je oprávněná. V tom je vlastně tragika reformace. Je silně spjata s teologickým stanoviskem a osobní svérázností Luthera.
2. Lutherův vývoj
Luther se narodil 10. listopadu 1483 v rodině drobného rolníka v Eislebenu a vyrůstal v Mansfeldu, kde si jeho otec Hans Luder (= Lothar) vybudoval novou existenci jako horník. Martin žil v atmosféře pozdně středověké zbožnosti. Nemalou úlohu tu měla lidová víra v čarodějnice a v ďábla, kromě jiných hrubých pověr. Tato zbožnost byla přitom spojena s církví; lidé žili v církvi a s církví, stejně jako církev žila v lidu a s lidem. Do církevního života zapadalo i Martinovo vzdělání, navštěvoval základní školu v Mansfeldu (1489 – 95), latinskou školu v Magdeburku (1496-97), kde bydlel u Bratří společného života a přijal od nich ducha devotio moderna, pak v Eisenachu, kde našel mimo jiné opravdového kněžského přítele ve vikáři Braunovi. R. 1501 vstoupil na univerzitu v Erfurtu a zakončil tam 1505 základní filozofický kurs hodností magister artium.
Erfurt měl pro Lutherovo teologické zaměření největší význam. Ockhamisticko – nominalistická vita moderna ve filozofii a teologie, která se tam vyučovala, uvedla jej jako mladého otevřeného člověka do oblasti náboženského napětí mezi Bohem a člověkem. Prožíval velikost a absolutnost Boží vůle, před níž se ubohý človíček propadá v nicotu, a naučil se všechno chápat ze stanoviska Boží vůle a Božího úradku. Hřích a milost, dobro a zlo nezávisí na člověku, nýbrž na Bohu. Pohlédne–li Bůh na člověka ve své milosti, je člověk dobrý, pohlédne–li na něj v hněvu, je špatný. Chce–li, může milostivě shlédnout i na hříšníka; pak je hříšný člověk ospravedlněn, tedy spravedlivý; zůstává sice hříšníkem, ale Bůh ho pokládá za ospravedlněného. (simul iustus – simul peccator - hříšník a současně spravedlivý). Bůh uděluje milost naprosto svobodně, ba libovolně. Člověk přitom nezmůže vůbec nic, může jen doufat a důvěřovat, že mu Bůh bude milostivý. Musí se obracet k Bohu s naprostou oddaností. Nemohou mu pomoci ani svátosti, ani církev jako ústav spásy. Záleží na jeho subjektivním postoji.
Podle otcovy vůle měl se Martin stát právníkem. Když se v létě 2. července 1505 opět ubíral do Erfurtu, učinil za velké bouře, kdy blesk udeřil vedle něho, slib, že vstoupí do kláštera. Ukvapeně a vnitřně nikoliv připravený ohlásil se již 17. července u přísných augustiniánů eremitů v Erfurtu.(1)
Po noviciátě přijal 3. 4. 1507 kněžské svěcení a začal vlastní teologické studium v Erfurtu. Základem byla opět přísná nominalistická teologie Gabriela Biela. Později se často zmiňoval o strašných vnitřních zápasech, které ho přepadaly při pobytu v klášteře. Studium nauky o milosti a predestinace zakladatele řádu sv. Augustina, vlastní osobní zážitek hříšnosti a ockhamistisko-nominalistická nauka o Bohu ho přivedly na pokraj nábožensko-teologické katastrofy. Měl pocit, že zklamal, domníval se, že Bůh ho opustil a zavrhl. Upadl do hluboké duševní deprese. Nepomáhaly mu ani časté zpovědi ani ostatní svátostná pomoc církve. K svátostem neměl na základě svého nominalistického názoru správný poměr. Útěchu nacházel jen ve slovech svého řeholního představeného Johannesse Staupitze. Ten ho vedl k tomu, aby stále nehloubal, zda je předurčen nebo ne, ale aby prostě pohlížel na rány Krista, který za nás zemřel a obětoval své utrpení svému Otci na usmíření za nás.
Zatím Luther pokračoval v teologickém studiu ve Wittembergu (1508/09) a po cestě do Říma (1510/11) získal titul doktora teologie. 1512 převzal biblickou profesuru po Staupitzovi a přednášel o žalmech (1513/15), o Listu Římanům (1515/16) o Listu Galaťanům (151617) o Listu Židům (1517/18) a opět o žalmech (1518/19). Tyto přednášky, ze kterých se zachovaly zčásti jeho studentské poznámky, umožňují nahlédnout do vnitřního vývoje pozdějšího reformátora.
V této souvislosti je důležitý především jeho zážitek ve věžní místnosti wittemberského kláštera, kdy mu na chvíli vysvitl ze slov epištoly k Římanům (1,17) význam Boží spravedlnosti. Stále se zabýval otázkou: Jak naleznu milostivého Boha? Jeho problém byl teologický i autopsychologický. Zápasil o novou představu Boha.
Katolický historik H. Grisar klade „zážitek ve věži“ do doby 1518/19. Opíral se o Lutherův údaj z tzv. Svědectví o sobě z roku 1545, že toto poznání nabyl dříve, než po druhé vykládal žalmy. Protestantský teolog E. Bizer prokázal, že Luther opravdu v těch letech prožil vnitřní obrat. Z přednášek o žalmech je zřejmé, že Luther pochyboval o katolickém pojmu svátostí a vytvářel si svou vlastní představu o ospravedlnění pouhou vírou.
Podle tomisticko-scholastické nauky jsou svátosti Kristem stanovená vnější znamení, která obsahují a zprostředkují milost ex opere operato, když je člověk přijímá s opravdovou vírou a neklade milosti žádnou překážku. K přijetí svátosti je nezbytná víra a svátostné znamení zprostředkuje milost. Luther toto znamení vyprazdňuje a k získání milosti podle něho postačí pouhá víra (sola fides). Tomáš Akvinský spojuje víru s intelektem: „věřit“ znamená pro něho uznávat a přijímat zjevené pravdy. V pozdní scholastice ustoupilo do pozadí, že toto přijetí a uznání pravdy je také záležitostí srdce. Luther však slova sv. Pavla Corde enim creditur ad iustitiam - Víra v srdci vede ke spravedlnosti - zabsolutizoval a ponechal v platnosti jen tuto víru jakožto důvěru.
Vzniká tím nová představa o Bohu, ale také Lutherův postoj k němu: rozhodující je pouhá víra v příslib spásy v Božím slově: sola fides a sola Scriptura patří tak k sobě. Avšak Církev jakožto instituce spásy a její svátosti jako prostředky milosti tím blednou a ustupují do pozadí. O věčné spáse rozhoduje podle Luthera pouze víra ve speciální příslib v Božím slově. Víru a milost přijímá člověk výhradně z Písma svatého: sola Scriptura se nazývá formálním principem protestantismu, sola fides a sola gratia jsou materiálním principem.
V tomto jeho novém poznatku je počátek Lutherova reformátorství. Luther se nestal reformátorem z rozhořčení nad církevními zlořády, ale proto, že vytvořil nové náboženské a teologické stanovisko, které se nachází mimo svátostnou církev a je s životem dosavadní církve nesmiřitelné. Sama církev se mu stala problémem, zcela jinak než u jiných reformátorů. Nešlo už o reformu jakožto o vnitřní očištění církve, ale o reformaci.
3. Spor o odpustky a první rozpory
Luther jako duchovní pastýř poznal ve zpovědnici nešťastné účinky Tetzelova hlásání odpustků. Devadesát pět disputačních tezí, které pak sepsal o podstatě užívání odpustků a 31. října poslal příslušným biskupům magdebursko-mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi Braniborskému a Jeronýmu Schulzovi, biskupu braniborskému, nechtěly napadat odpustky samy o sobě; teze byly namířeny pouze proti zneužívání odpustků a proti falešné hrubě zvěcnělé představě o nich a proti ní chtěly uplatnit jeho vlastní, teprve v létě 1517 objevené učení o víře jakožto jediném rozhodujícím faktoru spásy. Luther si byl vědom, že se dotkl otevřené teologické otázky; v soukromém doprovodném dopise jmenovaným biskupům prosil o objasnění a současně žádal, aby hlasatelům odpustků bylo uloženo počínat si zdrženlivěji. Vyhledával ještě rozpravu, nikoliv spor. Podle nejnovějších zjištění E. Iserloha nemůže být také řeči o tom, že Luther tyto teze přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittembergu, jak tvrdila tisíckrát opakovaná stará legenda, se kterou poprvé vystoupil Melanchton r. 1546. Luther poslal tyto teze pouze uvedeným biskupům a několika učeným přátelům, Janu Langovi v Erfurtu a Kryštofu Scheurlovi v Norimberku. Scheurl je dal bez Lutherova vědomí a schválení vytisknout a brzy kolovaly po celém Německu. Měly netušený účinek, kterého se sám Luther zpočátku upřímně zhrozil.
Wittemberg
Ukázalo se, jak rozšířená byla nelibost a rozhořčení proti neblahému obchodování, které s odpustky provozovala kurie, mohučský arcibiskup a bankéři Fuggerové a jejich přisluhovači. (Šlo o odpustky, které Lev X. vyhlásil na dostavbu chrámu sv. Petra v Římě.) Lidé většinou viděli v Lutherových tezích pouze protest, nikoliv teologický požadavek. Arcibiskup Albrecht obžaloval autora v Římě, aniž ho sám uznal za hodna odpovědi. Byl obchodně poškozen, protože hlásání odpustků muselo být přerušeno a arcibiskup neobdržel částku, kterou mu předem jako zálohu poskytl bankovní dům Fuggerů – celkem měl odpustky vynést 52 286 dukátů. V červnu 1518 byl v Římě zahájen proti Lutherovi proces pro kacířství. Týkal se pěti bludných vět v jeho tezích.
Luther se měl odpovídat v Římě. Jeho pán saský kurfiřt Fridrich Moudrý dosáhl toho, že Luther nebyl vyslýchán v Římě, ale v říjnu 1518 kardinálem Kajetánem, vyslaném na říšský sněm v Augsburgu. Luther přitom odmítl odvolat, uprchl z Augsburgu, odvolal se od legáta k papeži a brzy nato (28. 11. 1518) k papeži. Tím se dostala lavina do pohybu.
Ingolstadtský teolog Johannes Eck (1486-1543) patřil k několika lidem, kteří správně rozpoznali dosah tezí. Viděl ihned, že jsou více než pouhou kritikou vládnoucí odpustkové praxe. Luther nevědomky uváděl v pochybnost samu podstatu odpustků, papežskou pravomoc udělovat odpustky a konečně i svátostnou podstatu církevní struktury.
Utkal se Lutherem na lipské disputaci (27.6. – 16. 7. 1519). Nešlo již o odpustky, ale o papežskou moc, o neomylnost koncilů a o celý svátostný řád církve jako společenství spásy. Luther popíral, že papežský primát je odůvodněn v Písmu (Mt 16,18), a tvrdil, že všeobecné koncily se mohou mýlit; např. kostnický koncil se mýlil v Husově problému. Tím byl proveden nebezpečný krok k odloučení od církve. S tímto výsledkem odcestoval Eck do Říma. Proces proti Lutherovi, který byl zastaven z ohledem na Fridricha Moudrého a politickou situaci v Německu před volbou císaře, byl začátkem října 1520 v Římě obnoven. Skončil konstatováním Lutherova bludařství. Bula Exsurge Domine (15. 6. 1520) Lutherovi hrozila klatbou, neodvolá-li do 60 dnů 41 bludných článků vybraných z jeho spisů. Bulu přinesl do Německa dr. Eck.
4. Rozchod s církví
Sporné body se mezitím posunuly. Nešlo už o boj proti odpustkům, ale o útok na církev. Byl tím vinen Eck? Mohlo by se zdát, že jedině on zaměřil Luthera na otázku církve. Opravdu Eck první poznal problém a položil na něj prst s teologickou bystrostí sobě vlastní. Ale slyšeli jsme již, že nadhozená problematika delší čas odpovídala linii Lutherova vnitřního vývoje. Svým novým chápání víry by byl jistě sám dospěl k bodu, kde se jeho cesta s církví rozcházela. Eck ho jen přivedl k tomu, aby si svou situaci jasně uvědomil.
Luther začal po lipské disputaci hlouběji promýšlet svůj pojem církve: Dospěl k závěru, že jeho prožívání víry založené na bezprostřední a zcela subjektivně chápané důvěřivé oddanosti ke Kristu už neponechává žádné místo pro jakéhokoliv prostředníka. Náhle se mu jevily svátosti a celý církevně náboženský život spíše jako překážky na cestě k Bohu. Označoval je za pouhou spravedlnost ze skutků, při které člověk nechce poskytnou místo působení Boží milosti, ale usiluje dosáhnout věčné blaženosti sám. To však podle něho znamená, že už nespoléhá na Boha, a proto to může být jedině ďáblovo dílo. Celá viditelná instituční církev, o které již pochyboval, se mu nyní jevila jako ďáblovo dílo. Papež je Antikrist, protivník Kristův, který vede lidi do zkázy; posadil se sám na místo Kristovo, a tím vyvolal Boží hněv. Postupně tyto představy v Lutherovi sílily až do komplexu, který už nedokázal překonat: papež pro něho zůstal zosobněným Antikristem.
Tak se dá pochopit Lutherova vášnivá a hněvivá reakce na bulu hrozící klatbou. Vyjádřil ji ve svých třech základních reformátorských spisech z roku 1520. Napadl v nich bezohledně papežství a celou existující církev se všemi chybami a nedostatky a vyzýval k boji proti nim. Nešlo už jen o nápravu a vnitřní uzdravení církve. Byly to spisy:
1. An den christlichen Adel deutscher Nation von des christlichen Standes Besserung (Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva – srpen 1520).
2. De captivitate babylonica Ecclesiae praeludium (Zvěst o babylonském zajetí církve (říjen 1520).
3. Von der Freiheit eines Christenmenschen (O svobodě křesťanského člověka – listopad 1520).
Místo teologických traktátů posílal teď Luther do světa výzvy k lidu, aby ho podnítil proti Římu a proti církvi. Se strhující výmluvností si vybíral všechny bolavé stránky, které už dávno volaly po reformě. Tak ze sebe učinil tlumočníka všeobecné nespokojenosti a stanul v čele rozsáhlé národní opozice proti Římu. V těchto měsících se stal národním hrdinou. Většina současníků si ovšem neuvědomovala, že Lutherův reformní program vyrůstal na půdě nové teologie. Opravdové všeobecně pociťované touhy po reformě splývaly s Lutherovými teologickými názory a nutně vedly dříve či později k radikálnímu proticírkevnímu kursu. Teolog Luther se nejen stal reformátorem, ale zůstal teologem, a právě proto se stal reformátorem. Reformy byly nutné, ale mohly a měly se dít uvnitř církve. Nová Lutherova teologická nauka však už nebyla s učením církve slučitelná. Tak se reforma změnila v reformaci.
Od té doby byl pojem reformy dvojznačný; dnes obyčejně rozeznáváme reformu (uvnitř církve) a reformaci (mimo církev a proti ní). Současníci mnohdy tento rozdíl ještě neviděli. Ambivalence pojmu reformy se stala mnoha lidem osudnou, např. humanistům, nadšeným pro nápravu. Mnozí z nich se ovšem později od reformace odvrátili spolu s Erasmem, když poznali její pravou podstatu.
Luther dovršil viditelně svůj rozchod s církví 10. prosince 1520, když před Elsterskou branou ve Wittembergu veřejně spálil bulu, která mu hrozila klatbou, a zároveň s ní církevní zákoník. Dne 3. ledna 1521 byla nad ním v Římě slavnostně vyhlášena klatba. Rozkol byl dovršen.
Luther uvedl do pohybu velkou lavinu duchovních i krvavých válek, které změnily natrvalo tvář Evropy i světa. V roce 1526 se ve věku 42 let oženil s 26letou bývalou řeholnicí Kateřinou Bora, se kterou měl šest dětí. Až do konce života se se stravující oddaností věnoval svému dílu. Zůstal náboženským vůdcem a prorokem svého hnutí.
Nebyl však světec. Na jeho charakter padá mnoho temných stínů: s přibývajícími lety rostla jeho podrážděnost, paličatost a bezpříkladná hrubost a neotesanost, s jakou napadal kdekoho, přátele i nepřátele. S urážlivou příkrostí si osoboval sám jako „nový papež protestantismu“ nesmyslnou učitelskou autoritu, kterou upíral římskému papeži. V přehnaném sebevědomí, často groteskně vystupňovaném, ztotožňoval sebe a své dílo s vůlí Boha a Ježíše Krista. Všechno nepřátelské bylo pro něho dílem ďáblovým. Vášnivá nenávist, kterou šířil v posledních spisech, se už nedá omluvit ani dobovým grobiánstvím. Byly to spisy Wider Hans Worst (Proti Hansvurstovi - 1541), Wider das Papstum zu Rom von Teufel gestiftet (Proti římskému papežství založenému ďáblem – 1545), Von den Juden und ihren Lügen (O židech a jejich lžích - 1542) a další protižidovská díla z posledních let. Co teprve říci, když se nejvulgárnějšími slovy vyjadřoval o mši svaté, o řeholním životě a jiných věcech, které mu byly kdysi posvátné. Po jeho religiozitě z mladých let nezůstalo ani stopy. Zemřel 18. února 1546.
Pramen: August Franzen , Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992
Poznámka:
(1) Pravým důvodem překotného odchodu do kláštera byl ve skutečnosti útěk před soudním stíháním pro vraždu, kterou Luther spáchal z prchlivosti na Hieronymu Buntzovi. Azyl v klášteře vyhledal na radu vikáře Brauna. Výčitek svědomí se Luther nezbavil až do konce života. Byly příčinou jeho stálých depresí a ovlivnily závažný způsobem nejen jeho psychický život, ale i jeho nauku (Viz: Albert Mock "Abschied von Luther - Psychologische und theologische Reflexionen zum Lutherjahr" - Köln 1985; Roland Dalbiez Das Ende Luthers, in EINSICHT XVII/4, prosinec 1987, str. 110-112.).
Luther mýtu zbavený
K nadcházejícímu jubilejnímu roku luteránské reformace vydal Hubertus Mynarek knihu, která má přispět k odmytologizování původce reformace. V úvodu své knihy říká: Biskupové, superintendanti i jiní evangelíci zamlčují, že Lutherova osobnost a charakter má v sobě něco démonického, co ho dohání k tomu, aby chrlil ty nejhrubší výrazy a výkřiky vůči četným osobám a skupinám lidí a požadoval s veškerou vážností a naléhavostí jejich zničení a vyhlazení. To, co vyslovil Luther proti papeži (především ve svém spise Proti papežství a Římu, založenému od ďábla), co připravil a dal rozšiřovat, dělá veškerou polemiku dnešních kritiků církve pouhým stínem, který vypadá dokonce jako poklona. Co pronesl Luther proti ženám, kacířům, sektářům, nevolníkům, kteří by měli zmizet ze světa, nejostřejší jed, který vychrlil proti židům, prostitutkám, proti filozofii a filozofům a humanistům, je tak negativně ojedinělý, že se mu žádný jiný zakladatel náboženství nebo reformátor nemůže vůbec přiblížit ani mu podat vodu. Ani Korán a Talmud ve svých výrazech o nevěřících se s Lutherovou neúprosnou nenávistí a vražednými a štvavými tirádami nedá srovnat.
I když je možno k této knize vyslovit určité výhrady, nabízí nicméně jasný vhled do Lutherova světa. Mynarek označuje Luthera za osobu s cholerickou popudlivostí. Jeho pýcha, zpupnost, jeho ctižádost a zahleděnost do sebe, jeho sebevědomí nepřipouštěly, aby se trvale pokládal za hříšníka, za ztroskotance, který nedostatečně dodržuje přikázání, píše teolog v kapitole u Lutherově zážitku obrácení a připomíná, že katolická minulost Luthera je v protestantských kruzích zcela zamlčena. K zážitku jeho obrácení podle Mynarka nedošlo „ve věži“, ale na „klozetu“.
Autor uvádí, že Luther ještě rok po vyhlášení svých pověstných tezí byl služebníkem podřízeným papeži: Tvůj hlas uznávám jako hlas Kristův, který tě řídí a tebou promlouvá, napsal reformátor. Brzy nato však doznal jeho postoj zvrat a Luther nadává papeži jako poslednímu a nejmocnějšímu Antikristu. Papežství a kurie je špína římské Sodomy. Luther žádal císaře a krále, aby vytáhli proti papeži se zbraní. Jeho vztek na papeže neznal hranic Nedokážu se modlit, aniž bych musel klnout. Jméno papistů musí být prokleto, odsouzeno, zhanobeno, prohlásil. Ve svém šílenství dokonce prohlásil, že spásy nedojde nikdo, kdo římskou církev neopustí, jak to učinil on sám.
Jeho schéma Bůh – ďábel pod mottem: „Kdo není se mnou, je proti mně“, nasadil pak Luther proti mnoha skupinám a hnutím. Především se to týká sedláků. Luther se domníval, že v pekle už žádný ďábel není, protože všichni posedli sedláky. Se svobodu náboženství neměl Luther žádné problémy. Prohlásil, že panovník se musí postarat, aby se v jeho zemi praktikovalo jen jediné náboženství. Jinověrci byli pro Luthera vzbouřenci, které je nutno popravit.
V 5. kapitole své knihy uvádí Mynarik, že Luther vystupoval proti Židům s neobyčejnou tvrdostí. Žid, který se neobrátí ke křesťanství, patří ďáblu nebo se musí stát ďáblem, a proto musí být náležitě potrestán a usmrcen, píše Luther v jednom svém spisu. Později požadoval, aby Židům byly odňaty všechny knihy a jejich synagogy poroučel zničit ohněm. Židé podle něho pocházeli od ďábla: Proto kde uvidíš Žida, udělej s dobrý svědomím znamení kříže a řekni: Tady jde živý ďábel. Autor připomíná, že na tuto Lutherovu nenávist se odvolával Hitler a byl s ním v té věci zajedno.
Zcela narušený měl Luther vztah k ženám. Díval se na ně jako „rodící stroje“. Když jsou unavené až k smrti, vůbec to nevadí. Jsou na světě jen kvůli tomu. Podle reformátora se žena může dostat do nebe jen tehdy, když dělá všechno, aby potěšila muže a udělala mu radost, a nikdy ho nepodvádí.
Také jeho vztah k sexualitě byl zjevně narušený. Kladl ji do stejné roviny jako jídlo a pití, žádnou zdrženlivost nepředpokládal. I přes tento „naturalistický postoj“ se později domníval, že nejen pohlavní život, ale samo manželství se neobejde bez hříchu. Manželství je podle něho hráz pro přetékající sexualitu. Šel tak daleko, že chtěl, aby stát nevěru dokonce trestal smrtí.
V další kapitole si Mynarek všímá Lutherova vztahu k demokracii. Luther požadoval totální otrockou poslušnost podřízených k vrchnosti, bez ohledu, zda je spravedlivá nebo tyranská. V jeho státnických představách neměl občan žádná práva. Člověk je totální otrok státu. Proto se také evangelická církev přizpůsobovala každému režimu, i nelidskému a člověku nepřátelskému. Extrémním případem byla podlézavost nacistickému režimu za Hitlera. Až do roku 1944 viděla luteránská církev v Hitlerovi zázračného muže, kterého daroval Bůh německému národu. Prezident evangelické církve v Durynsku řekl v roce 1944 docela vážně, že Hitler je pro naši luteránskou zbožnost skutečně Vůdce z Boží milosti. Jeho poslání pochází přímo od Boha a jeho rozkazy jsou Boží rozkazy, prohlásil prezident. Evangelická církev nepraktikovala odpor proti Hitlerovi. Dietrich Bonhoefer byl výjimka, nikoliv pravidlo.
Kniha obsahuje množství originálních Lutherových citátů. Tak je odbouráno mnoho mýtů a získáváme realističtější obraz tohoto reformátora.
Hubertus Mynarek: Luther ohne Mythos – Das Böse im Reformator 132 stran, 12,8€ ISBN 978-3-89484-609-1
Podle kath-net
Lutherův slovník
Jazyk, jakým se arcibludař Martin Luther vyjadřuje i o nejsvětějších věcech, dává jeho dílu satanský ráz. Bossuet říká, že je třeba uvést jeho slova, i když se nám to příčí, abychom poznali, jaký duch temnot ovládl vedoucí osobnost reformace,
Papež je podle něho jen osel, mul, krtek, svině, antikrist atd. Papež je tak přeplněn ďábly, že je vydechuje a vyplivuje, říká Luther. Řím nazýval vždy Sodoma, Babylon, apokalyptická děvka, sídlo antikrista. Kardinálové, arcibiskupové, biskupové a kněží byli pro něho floutci, mniši apod. Katolické světce a světice tituloval stádo dravých vlků, Epikurovi vepři, šílení volnomyšlenkáři, psi, toužící se koupat v krvi. Učitelé církve, kazatelé zpovědníci, řeholníci a řeholnice byli pro něho odporní červi, kteří skrze mši a odpustky vězní u sloních nohou celé lidstvo. Nejvíce se obořoval na dominikány. Teologové ze Sorbony a z Lipska byli krtci, pokrytci, osli s doktorským biretem. Církevní otce nazývá hlupáky, kteří píšou nesmysly o celibátu. „Já ovládám apoštolský text lépe než tisíc Augustinů.“ „Svatý Řehoř Veliký vykládal ty nejnesmyslnější zásady.“ „Svatý Augustin často bloudil a nevím, proč ho umístili mezi svaté, když neměl víru.“ „Svatého Jerovýma pokládám za heretika, psal nesmysly o postu a celibátu a jeho dílo proti Jovianovi je plné pohoršení.“ „Svatý Bazil také nestojí za mnoho a nedal bych za něho ani jeden svůj vlas.“ „Svatý Chryzostom je mluvka a svatý Tomáš je teologická nestvůra.“ „Raději toho nechejme“, říká Bossuet, „a třesme se před Boží spravedlností, která dovolila vybudovat tuto novou budovu víry, aby pokořila naši pýchu.“
Lutherovi přátelé byli velice nešťastní z jeho šílených výbuchů. Melanchton napsal: Třesu se strachem, když pomyslím na Lutherovy vášně, které v něm vřou herkulovskou silou. Hospinius říká: Luthera svedl Satan, je to člověk plný pýchy a domýšlivosti. Erasmus Lutherovi napsal: Kvílíme všichni nad nešťastným rozkolem, který šíříš všude po světě kvůli svému paličatému, nespoutanému a vzpurnému rozumu.
K. Rivaux
