Savojská dynastie a církev
Roberto de Mattei věnoval svůj článek knize Cristiny Siccardi: Savojská dynastie a církev. Velké tisíciletí evropské historie (Casa Savoia e la Chiesa. Una grande millenaria storia europea (Sugarco, Milano 2020, pp. 400)
Savojský rod je dynastie, která svými nesčetnými osobnostmi zemřelými v pověsti svatosti, svými chrámy a opatstvími zdobila církev po mnoho staletí, ale je to rovněž panovnický rod, který když dospěl k vrcholu své moci, zasadil církvi ty nejbolestnější rány jejích dějin. Ve dvaceti osmi kapitolách založených na dokumentech z první ruky se zde střídají klíčové momenty dějin, od křížových výprav po bitvu u Lepanta, od Francouzské revoluce k Risorgimentu, s osobnosti známými i méně známými, jako Umberto Biancamano, Bonifác, arcibiskup z Canterbury, anglická královna Eleonora, byzantská císařovna Jana, až k posledním vladařům větve Carignano, strůjcům „Italské revoluce“.
Jedna z nejpoutavějších kapitol je věnována Vzniku savojské Fatimy, str. 109-115). Portugalský král Alfons (1109-1185) se oženil s Mafaldou Savojskou, sestrou bl. Umberta III. Po vítězství nad muslimy dovolil Gonçalovi, svému významnému vojevůdci privilegium zvolit si za nevěstu nejkrásnější ženu z muslimských zajatkyň. Volba padla na mladou Fatimu, která díky naléhání královny Mafaldy přijala katolickou víru a jméno Oureana, ale brzy po sňatku zemřela. Gonçalo se rozhodl, že se vrátí k životu modlitby v cisterciáckém klášteře Alcobaça a dal dopravit rakev své manželky do blízké lokality, která přijala jméno Fatima. Královna Mafalda zde dala zbudovat kostelík a chtěla být pohřbena vedle mladé ženy, kterou přivedla ke křesťanské víře. Do opatství Alcobaça a Fatimy přišel po dvou staletích jako poutník kníže Filip Savojský Acaja, zázračně zachráněný před smrtí svým předkem Umbertem III.. Jeho dcera byla mniškou jménem Filippina a žila v klášteře dominikánek Svaté Maří Magdalény v Albě, který založila bl. Markéta Savojská. Sestra Filippina zemřela 16. října 1454 poté, co přijala mnoho soukromých zjevení. V pamětech kláštera je zachován dokument, kde vizionářka hovoří o chrámu na území, které se jmenuje Fatima, zbudovaném předky naší svaté sestry zakladatelky Markéty Savojské a mluvila o budoucích událostech, kdy Satan rozpoutá strašnou válku, ale prohraje, protože Svatá Panna a Matka Boží a Růženec z Fatimy bude mocnější než veškeré vojsko seřazené k boji a navždy zvítězí.
V roce 1917 se Panna Maria zjevila ve Fatimě a na onom místě byl zbudován velký chrám. Je zde tedy tajemné pouto mezi savojskou dynastií a místem, kde se po staletích zjevila Madona. Kámen, který označuje hrob Oureany Fatimy a její duchovní matky královny Mafaldy Savojské, je zachován v podzemí svatyně. Portugalsko bylo navíc místem, kam se uchýlil do exilu strůjce Risorgimenta král Sardinie Karel Albert Savojský Carignano a poslední savojský mocnář král Umberto I.
Závěrečná kapitola knihy je věnována právě Dědictví Umberta II., tragické a melancholické postavy, který zaplatila za hříchy svých předků.
2. června 1946 se konalo v Itálii referendum, které přiznalo vítězství Republice podvodným způsobem, protože plebiscity v roce 1859 přiznaly vítězství savojskému Piemontu. Umberto II. opustil Itálii v letadle, které startovalo z Ciampina 13. června 1946, ale neabdikoval, nevzdal se svrchovaných práv a uplatňoval je diskrétně v exilu. Jeho odlet podle důvěrného sdělení markýze Fausta Solara del Borga, které zaznamenala Cristina Siccardi, se konal na žádost papeže Pia XII., který ho v noci 10. června přijal soukromě ve Vatikánu. Setrvali spolu dvě hodiny a návrat do Quirinálu proběhl v naprosté tichosti. Oné noci papež, aby zabránil „krveprolití“, požádal krále, aby opustil Itálii (str. 363).
25. března 1983, v den, kdy začínalo Mimořádné jubileum vykoupení vyhlášené Janem Pavlem II., dostal papež zprávu, že zesnulý Umberto II. ve své poslední vůli věnoval Turínské plátno, uchovávané v turínském Dómu, do úplného vlastnictví Nejvyššího Pontifika. Papež byl tímto gestem velice dojat a rozhodl, že Plátno zůstane v turínském Dómu a jeho strážcem bude turínský arcibiskup.
Umberto II. nezanechal žádnou závěť, ani soukromou, pouze duchovní, která obsahuje vůli darovat církvi nejcennější poklad Savojského rodu.
Jak komentuje Cristina Siccardi, nebylo to mediální gesto, jak tomu bylo zvykem v savojské tradici, nicméně historicky dal král v exilu najevo, že uzavírá svůj život mimořádným darem církvi (str.362).
Toto gesto bylo epilogem dějin významné katolické dynastie.
Corrispondenza Romana
