Roberto De Mattei: "Kolumbus je náš!"
18.6. 2020
»Columbus noster est!« - »Kryštof Kolumbus je náš!«. Tato slova Lva XIII. v encyklice Quarto Abeunte saeculo z 16. června 1892 u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky se spojují jako daleká ozvěna v okamžiku, kdy v USA zuří přímo obrazoborecká fúrie proti sochám italského námořníka.
Encyklika uvádí, že to, co podnikl Kryštof Kolumbus, je samo o sobě to největší a nejobdivuhodnější v řádu lidských věcí, z toho, co jsme kdy viděli, a je to on, kdo ho přivedl k naplnění; je to srovnatelné s několika málo velikány pro jeho duševní rozhodnost a výši nadání. Nový svět jeho zásluhou povstal z neprobádaného lůna Oceánu: stovky a tisíce tvorů lidské rodiny vystoupily ze zapomenutí, z temnot se a zařadily se do lidské rodiny; z barbarství byly přivedeny k mírnosti a civilizaci: a co je nekonečně důležitější, ze zatracení byly znovu zrozeny pro život věčný a k účasti na dobrech, která zajistil Ježíš Kristus.
Kolumbus spojoval studium přírody s horlivostí své zbožnosti podle zásad katolické víry. Byl přesvědčen o existenci dalších území na základě tradice a studia astronomie. Věděl, že národy těchto území žijí v temnotě ovládané divokými obyčeji. Proto chtěl dále na západ rozšířit křesťanské jméno a přinést jim dobrodiní křesťanské lásky jako výsledek dosavadních dějin a objevování. »Kolumbus je náš člověk«, píše papež o přínosu, jaký jeho objev nového světadílu přinesl celému lidstvu. Přivést ke křesťanství indiánské národy bylo ve skutečnosti povinností církve.
Encyklika se zmiňuje o nepříznivých názorech učenců i velkých bouřích zuřícího oceánu. Pak navíc boje s divochy, nevěra přátel a společníků, zločinné spiknutí, protivenství závistivců a mnoha kritiků. Musel by podlehnout tak rozsáhlým a ohromujícím protivenstvím, kdyby nebyl veden vědomím vznešeného cíle, který přinese mnoho slávy křesťanskému jménu a spasení nekonečnému množství lidských duší.
Kryštof Kolumbus patří tedy církvi a všechny potupy jeho osoby se obracejí proti církvi, která má povinnost hájit jeho památku. Tento duch opanoval hraběte Antoine-François-Félix Roselly de Lorguese (1805-1898), který věnoval svůj život tomu, aby dovedl jméno Kryštofa Kolumba ke svatořečení. V roce 1856 povzbuzen Piem IX. Roselly de Orgues vydal v Paříži dvoudílné dílo pod titulem Kryštof Kolumbus. Dějiny jeho života a jeho cest; podle autentických pramenů ze Španělska a Itálie, které mělo světový úspěch. V tomto díle vyslovil tehdy téze ke kanonizaci „Admirála Oceánu“. Píše o něm v dalším díle, že byl Božím vyslancem k neznámým národům, které antický svět nepoznal, a byl přirozeným legátem Svatého Stolce v oněch nových končinách (Della vita di Cristoforo Colombo e delle ragioni per chiederne la beatificazione, tr. it., per Ranieri Guasti, Prato 1876, s. 83).
Na studiích francouzského hraběte se zakládají četné supliky za otevření kanonizačního procesu Kryštofa Kolumba, které byly 2. června 1866 předány Piu IX. kardinálem Ferdinandem Donnetem, arcibiskupem v Bordeaux a 18. května mons. Andrea Charvazem, arcibiskupem v Janově. V roce 1870 přišla další petice od skupiny Otců 1. vatikánského koncilu, ale přerušení jeho jednání a smrt Pia IX. tuto iniciativu zastavily. Roku 1878 arcibiskup Rocco Cocchia, apoštolský vikář v Santo Domingo Haiuti ve Venezuele interpretoval jako znamení uložení ostatků Kolumbových v katedrále v Santo Domingo a označil Admirála za člověka povolaného Boží Prozřetelností k nejvelkolepějšímu dílu moderního věku. Arcibiskup připomněl, že velkou ideou Kolumba bylo křížové tažení za osvobození Svatého Hrobu a že on sám byl vždy pokládán za člověka hluboké zbožnosti a víry, který s vírou a hrdinstvím překonával mnoho utrpení a pronásledování, takže jeho život měl dva póly: bolest a milost.
Žádost o jeho kanonizaci z 31. ledna 1893 podpořilo 904 prelátů; 264 biskupů italských, 96 francouzských, 27 z USA, 19 z Mexika a 7 z Portugalska a k nim se připojilo mnoho dalších biskupů z celého světa a 42 kardinálů. Jeden italský vědec, Alfonso Marini Dettin věnoval tomuto tématu důkladnou studii; odkazuji na ni pro prohloubení tématu: Suppliche per la canonizzazione di Cristoforo Colombo, in C.e.s.c.o.m, Atti del II Congresso Colombiano, Torino 2006, pp. 659-672).
Je zde zmínka o jednom temném bodu v životě Kolumbově, totiž o jeho druhém nelegitimním manželství. Ale roku 1938 otec Francesco Maria Paolini, postulátor procesu svatořečení publikoval knihu s titulem Kryštof Kolumbus a jeho mravní život I, ve které uvádí dvanáct argumentů, aby prokázal legitimitu druhého svazku s Beatricí Ernihuer z Cordovy. Kardinál, Evžen Pacelli, státní sekretář v dopisu z 9. září 1938 sdělil s potěšením papeži Piu XI., že je dílem, které vrhá zářící paprsky na osobu Objevitele Nového světa, která se vynořuje jako velkolepá a mocná postava nejen v církevních dějinách, ale také v dějinách civilního světa.
Nová žádost o blahořečení Kolumba pokračovala v roce 1941 díky několika americkým biskupům. Všechny žádosti o kanonizaci žádaly papeže o dispens řádného procesu, neboť jde o člověka výjimečného jednání jako pečeť Prozřetelnosti pro toto dílo, které Kolumbus přijal pro svůj život od Svatého stolce. Ani Pius XII. ani františkánský řád nepodpořili proces svatořečení a po 2VK začala i v katolickém světě kampaň očerňování, které vyvrcholilo v roce 1982 u příležitosti 500. výročí objevení Ameriky, kdy Kolumbus byl prezentován jako dobyvatel a krvavý kolonizátor. Uplynulo třicet let a dnes jeden ultralevicový ekologista je vůdcem násilnických manifestací, při kterých jsou sochy Kryštofa Kolumba rozbíjeny a odstraňovány. V posledních letech mnoho amerických států přeměnilo Kolumbův den 12. října, kdy se slaví jeho příjezd do Ameriky, na Den indiánských národů Ameriky. A sám papež František, místo aby prohlašoval, že Kolumbus patří církvi, obvinil Kolumba, že otevřel epochu genocidy a zotročování amerických národů.
Kryštof Kolumbus a dobyvatelé jsou obviňováni z genocidy a demografického úpadku, k němuž došlo u těchto národů počínaje XVI. stoletím. Nicméně, jak dobře vyložil historik Marco Tangheroni (1946-2004), o genocidě je možno hovořit, když je zde jasná vůle zničit jeden národ, jak to dělali Rusové s kulaky nebo Němci s Židy, anebo ještě dříve Francouzská revoluce ve Vendée. Ale v případě amerických národů byla demografická katastrofa důsledkem biologického šoku a některých infekčních chorob zanesených z Evropy, a nikoliv záměrné vůle po jejich zničení. (Cristianità, Modernità Rivoluzione, Sugarco, Milano 2009, ss. 125-126).
V textech španělských lékařů, kteří přišli do Ameriky, čteme o jejich překvapení, že domorodé obyvatelstvo bylo naprosto bezmocné vůči chorobám, které decimovaly indiánské národy, a nechápali, jak tyto skutečnosti mohly být označeny za „komplot španělských mocnářů“. Ani dnes ani v XVI. století nebyla epidemie použita jako biologická zbraň ke zničení indiánských národů a Kryštof Kolumbus nemůže být označován za symbol nepravosti, nýbrž za autora podniku, který Francisco Lopez de Gomara ve své Historia General de las Indias (1552) označil za »největší věc, která se stala od stvoření světa, vyjma Vtělení a smrti toho, který ho stvořil«.
