Lev z Münsteru
Na veřejné manifestaci Acies ordinata, která se konala v bavorském Mnichově 18. ledna proti německé biskupské konferenci a byla zaměřena explicitně proti integrálnímu progresivistickému a ekologickému německo-amazonskému zvratu, který je v radikálním rozporu s církví katolickou, apoštolskou a římskou, byla přítomna jako vedoucí osobnost německého hnutí pro life baronka Erdwig von Beverfoelde, velmi aktivní také na poli boje proti homomanželství. Její katolické krédo vychází z hlubokých křesťanských hodnot její rodiny, sahajících až k prastrýci Clementu Augustovi Josephu Piu Emanuelovi Antoniu von Galen, biskupu a kardinálovi, paladinu neoddiskutovatelné historické a náboženské váhy.
Je to ovšem postava, která je nedostatečně prezentována jako vzor pastýře, i když byl Galen 9. října 2005 za pontifikátu Benedikta XVI. prohlášen za blahoslaveného jako pastýř, který nese evidentní charakteristické vlastnosti, jaké ho zcela odlišují od současné církevní hierarchie „na odchodu“, která se vzpírá principům (dogmatům a nauce) víry a misijnímu evangelizačnímu zaměření. Kardinál José Savaira Martins, prefekt kongregace pro svatořečení, prohlásil tehdy v bazilice sv. Petra, že tento muž Boží nesklonil hlavu před světem své doby. »[...] jestliže je známa dominantní vlastnost slavné osobnosti kardinála Klementa Augusta von Galen, biskupa v Münsteru, jehož blahořečení dnes naplňuje naše srdce radostí, je to právě proto, že praktikoval ctnosti křesťana a pastýře eminentně hrdinským způsobem, a to v době tak obtížné pro církev a německý národ. Německo se tehdy nacházelo pod vládou národního socialismu. Diecéze Münster se může chlubit, že měla na katedře sv. Ludgera pastýře, který se neohroženě postavil proti ideologii pohrdající humanitou a proti mašinérii smrti nacistického státu, takže si vysloužil titul „Lev z Münsteru“«.
Clemens August spatřil světlo světa 16. března 1878 v zámku Dinklage ve venkovské oblasti Oldenburk blízko města Münsteru. Po skončení studia byl v roce 1904 vysvěcen na kněze. Po dvouleté službě kaplana v dómu v Münsteru se stal sekretářem svého strýce, pomocného biskupa Maximiliana Gereona von Galen. Byl přemístěn do Berlína, kde ho jako 23letého zastihla tragédie první světové války a následně zmatky Výmarské republiky. V roce 1929 byl jmenován farářem u sv. Lamberta v Münsteru a v této diecézi se na podzim 1933 stal jejím biskupem.
Stal se jedním z největších bojovníků světa v církevní opozici proti sadistickému nacistickému režimu, zvolil jako „bílou zbraň“ svůj biskupský pektorál pod heslem »Nec laudibus nec timore« – »Ani chvále ani hrozbám« bych neustoupil z cesty Páně. To mu dodávalo sílu a odvahu, aby bojoval dobrý boj, zůstal pevný ve víře a představoval tak hluboký kontrast proti politickým sirénám, které ohlušovaly hitlerovské Německo. Se zvláštní zbožností se přimkl ke svaté Eucharistii, tedy ke mši svaté. V červnu 1933, ještě jako kněz protestoval rozhodně proti asimilaci katolických organizací k Hitlerjugend a jeho protinacistická aktivita nabývala stále větší rozhodnosti. V březnu rok nato v pastoračním listě k postní době napsal: »S překvapením je třeba konstatovat, že řada myšlenek a koncepcí, které byly vyrobeny v ateistickém bolševickém hnutí, je nyní přejímána ve znamení nacionálního hnutí«, a připomínal tak, že teorie o nadřazenosti germánské rasy zavádí diskuzi o samotných kořenech katolické víry a morálky.
Svým suverénním nadáním v oblasti řízení si monsignore Galen získal věřící své diecéze. S jeho mohutnou fyzickou postavou (199 cm) se pojila monumentální pastorační kapacita, která mu získala solidaritu münsterské populace ochotné postavit se proti nátlaku nacistických oddílů. V říjnu 1934 publikoval sbírku studií o Mýtu XX. století, vyvrácení „Mýtu XX. století“ od Alfréda Rosenberga (1893-1946); zatímco v homilii 9. února 1936 ve farnosti sv. Viktora z Xantenu prohlásil, že »[...] v německé zemi jsou hrobky vystrojeny postaru. Odpočívají v nich ostatky osob, které katolický lid pokládá za mučedníky víry, protože položili svůj život jako nejvěrnější svědectví splněné povinnosti vůči Bohu, lidu a Církvi«.
Za vlády Třetí říše církev trpěla těžké pronásledování, často v historických knihách i publicistice zamlčované: 24. srpna po několika vystoupeních mons. Johannes Batist Sproll (1870-1949), biskup v Rottenburgu byl vyhnán ze své diecéze; 18. října 1938 byl napaden biskupský palác kardinála Theodora Innitzera (1875-1955), arcibiskupa ve Vídni; 11. listopadu 1938 byl zpustošen palác kardinála Michaela Faulhabera (1869-1952) v Mnichově; 10. prosince 1938 bylo vytlučeno mnoho oken kurie v Münsteru... Již před hrdinskou a svatou pomocí Pia XII. (1876-1958) Židům byl Svatý Stolec na stráži: 14. března 1937 zaujal Pius XI. postoj proti nacismu v encyklice Mit brennender Sorge. Ke svědkům o tom, co se děje v Německu, patřil právě mons. Galen, který se odebral do Říma s dalšími významnými biskupy v lednu toho roku na pozvání samotného papeže. Velký mezinárodní ohlas měla tři kázání o rozhodném odporu proti německé vládě, která pronesl sám papež v roce 1941: 13. července, 20. července a 3. srpna. Obvinil stát z násilí, nástrojů smrti a vězení pro všechny, které nepokládal za hodné života, ať už to byli katolíci, Židé, hendikepovaní, cikáni nebo disidenti.
Nacisté pomýšleli na pomstu, uvěznění nebo usmrcení Pastýře z Münsteru. Měli však obavy z revolty katolického obyvatelstva, proto zvolili jako náhradu svého kriminálního projektu odeslání 24 kněží a 18 řeholníků do koncentračních táborů, kde zemřeli jako mučedníci. Po skončení války bylo Německo zcela zničeno a Galen pokračoval v péči o ty, kteří v byli v extrémní nouzi. Pius XII. mu udělil kardinálský biret 18. února 1946 uprostřed trosek dómu v Münsteru. Zemřel téhož roku a byl pohřben v kapli sv. Lutgera v polorozbořené katedrále.
Kardinál Clemens August Galen se stal tím, čím má být pravý Kristův služebník: nikoli sluha sebe samého a udržovatel status quo pro vlastní dobro a moc, ale jako dobrý služebník nejvyššího Velekněze, který svou rozhodností, modlitbou a vlastní svatostí se staví proti nepřátelům církve. Žil a mluvil jako věřící s neohroženou statečností, beze strachu z věznitelů i z veřejného mínění. Jaký je to naprostý opak ve srovnání s dnešní německou biskupskou konferencí, která dychtí po přetvoření církve podle světa a vlastního soudu. Věrný svému biskupskému heslu až do konce svého života, prohlásil Galen v březnu 1946: Dobrý Bůh mi dal postavení, které mě zavazovalo nazývat černým to, co bylo černé, a bílým to, co bylo bílé, tak jak se to říká při biskupském svěcení. Věděl jsem, že mohu hovořit ve jménu tisíců osob, které byly spolu se mnou stejného přesvědčení, že jen na křesťanském základě může být německý národ sjednocen a dosáhnout požehnané budoucnosti.
Co je černé a co je bílé pro mnohé dnešní biskupy? To můžeme bohužel každodenně konstatovat: existující řád byl nyní zcela převrácen, aby byl v souladu se sekularismem...
Cristina Siccardi, CorrispondenzaRomana
