Ony bomby na Japonsko: spoušť i milosti
8. 8. 2020
Připomínáme si 75. výročí svržení atomových bomb na Hirošimu (6. srpna) a Nagasaki (9. srpna). To první město byl laické, to druhé historicky křesťanské. K oběma případům se pojí zvláštní příhody, které kladou otázky křesťanům i skeptikům. Dvě knihy - Děti z Nagasaki a Růženec v Nagasaki napsal Takashi Nagai (1908-1951), lékař, který hrůzu přežil a stal katolíkem. Pomáhá nám pochopit tyto události.
Pro katolíky jsou obě knihy navýsost důležité. Nagai byl armádní lékař, který se účastnil kampaně v Manciurii a vykonával své povolání v Nagasaki. EnolaGaynebyl homosexuál, jak by se mohlo zdát podle jména, ale je to jméno matky pilota bombardéru, který startoval ze základny na Filipínách. Bomby Fat Boy a Little Boy (obr a trpaslík) - vojenští piloti měli sklon ke vtipkování - byly tajně přepraveny křižníkem z Indianopolis. Tak tajně, že když ho japonská ponorka torpédovala, nikdo trosečníkům nepomohl a stali se kořistí žraloků. Kapitán byl nakonec postaven před soud a tisk mu vystrojil takovou kampaň (jak si dovolil přežít?), že spáchal sebevraždu.
Takashi, nejdříve šintoista, pak pozitivista a nakonec konvertita ke katolicismu, při výbuchu ztratil manželku a dvě malé děti. Pak došlo i na něho. Sám si diagnostikoval leukémii z ozáření. Knihy jsou svého druhu duchovní závěť, kterou zanechal dětem a světu, který je stále v pokušení použít zbraně „konečného řešení“, které by mělo učinit konec válkám. Japonsko má smutný primát být jedinou zemí, která byla cílem atomové bomby, vlastně dvou, jedné v Hirošimě a Nagasaki. Zemřelo přitom méně osob než při bombardování Tokia „konvenčními" fosforovými zápalnými bombami, při kterých v dřevěných a papírových domcích uhořelo 300 000 civilistů.
Po 75 letech zůstává otázka: Proč tolik civilních osob a proč dvě bomby? Nás katolíky také zajímá, proč bylo cílem Nagasaki, kde žili takřka všichni japonští křesťané věrní papeži. A bylo to podruhé v dějinách, kdy bylo křesťanství zcela vymazáno. Poprvé v roce 1638 při velké vzpouře křesťanských samurajů, kteří byli vyvražděni největší armádou šogunů, jakou kdy císařství postavilo. Přitom nepožadovali nic jiného než stejnou svobodu jako buddhisté a pohané. Na odvoz uťatých hlav bylo potřeba dvou lodí.
Japonsko křesťanství (jako jediné) zakázalo po dvou staletích, když Američané (stále oni) je přesvědčili zlým svodem, aby se otevřeli trhu. V katedrále v Nagasaki dodnes existuje reliéf, který připomíná epizodu o „kakure kirishitan“, skrytých ženách (kvůli trestu smrti), které objevil francouzský misionář Bernard Petijean. Japonští katolíci si zachovali víru s dojemnou věrností po dvě stě let bez kněží a bez opory, protože i obrazy byly zakázány. A nejen to, ty ženy věděly, že křesťanství se rozdělilo, a vyzkoušely si katolicitu misionáře: jsi svobodný? miluješ Marii? posloucháš papeže?
A japonský katolicismus - katolicismus mučedníků – začal vzkvétat na konci 19. století. Až do bomby. V každoročních připomínkách je slyšet místní přísloví, že Hirošima protestuje, Nagasaki se modlí. Hirošima je tradičně spíše laická, zatímco Nagasaki je, historicky, město křesťanů.
Nás katolíky také zajímají dvě epizody: v Hirošimě bomba explodovala (v poloviční výši kvůli většímu efektu), padesát metrů od domu jezuitů, kteří se právě modlili růženec. Bylo jich šest, různé národnosti, a zůstali nezraněni. A nejen to, k úžasu lékařů se dožili vysokého věku. Podobná věc se stala v Nagasaki v konventu bratří Maxmiliána Kolbeho. Jeden japonský univerzitní profesor byl v knihovně, když jeho pohled padl na knihu s obrázkem Fatimské Madony. Všechno shořelo. Když nabyl vědomí, měl v ruce onu knihu, nedotčenou - stejně jako on! Obrátil se.
Rino Cammilleri, Nuova Bussola Quotidiana
