Biskup Huonder potvrzen ve funkci
4. 5. 2017
Biskupa Huoedera, jednu z oněch pozitivně vynikajících postav německého církevního prostoru, potvrdil Bergoglio překvapivě v jeho úřadu na další dva roky.
Překvapení je dokonalé, taková je reakce švýcarských kněží v německé části této země. S takovým překvapením nepočítali ani jeho nejbližší spolupracovníci v biskupství Chur. Mons. Huonder je od roku 2007 nejstarším švýcarským biskupem a dovršil 21. dubna svých 75 let. Tentýž den nabídl svou demisi. A přišlo překvapení.
Média připojovala k tomuto jménu přídomek „umstrittem“ (v německé oblasti často používaný, slovník ho překládá jako„velmi sporný“), prakticky to znamená „věrný nauce, konzervativní v tom nejlepším slova smyslu“: »Svými konzervativními názory na rodinu a sexualitu vyvolával Huonder vždy pozdvižení a ostrou kritiku i mezi katolíky«. Tak to stojí ve zprávě SRF. Opět se vznesly vlny vnitrocírkevního odporu progresivních proti biskupovi v Churu. V 16. století se takto bouřili reformátoři, dnes jsou to novoreformátoři.
V churském „boji o moc“ nejde v první řadě o moc, jako spíše o pojetí církve a o zásadní rozdíly v teologii. Na konci 80. let zde stála otázka nástupce biskupa Johannese Vonderacha, který řídil diecézi od roku 1962 zcela v předkoncilním duchu a ocital se ustavičně na tapetě. Vzhledem k zvláštnostem při jmenování biskupů v některých (starých) švýcarských diecézích, šel Jan Pavel II. preventivně zvláštní cestou a jmenoval biskupa Wolfganga Haase, tehdejšího kancléře diecéze, za koadjutora s právem nástupnictví.
Z toho povstal dlouholetý konflikt, na švýcarské poměry obzvláště polemický. I ve Švýcarsku nastoupil koncem 60. let erozivní proces. Mnozí z duchovních i členů laického aparátu uléhali večer na lůžko jako pravověrní a příští ráno vstávali jako progresivní. Masový odpor proti biskupu Haasovi (dnes je arcibiskupem v malém Lichtenštejnském knížectví) se netýkal ani tak jeho osoby, ale měl obecně německé pozadí. Modernistické progresivní kruhy viděly svého nepřítele v tehdy panujícím Janu Pavlu II., který po éře kardinála Franze Königa jmenoval vídeňským arcibiskupem benediktina Hanse Hermanna Groera. Následovala další jmenování „konzervativních“ biskupů v Rakousku a Německu (biskup Krenn v San Pölten, arc. Meisner v Kolíně n.R.)
Jmenování Haase signalizovalo, že restaurační oblast polského papeže se rozšiřuje i na Švýcarsko. Mluvilo se o plošném požáru. To bylo důvodem k tzv. „Kolínskému prohlášení proti omezování svéprávnosti a za otevřený katolicismus“, které podepsala stovka teologů německé oblasti. Vytýkali Janu Pavlu II. autoritativní styl (co by řekli tehdejší signatáři na styl Bergogliův?). Na Haase se snášely rány ze všech stran. Progresivním církevním kruhům se dostávalo silné podpory i zvenčí. Kardinál Groer po bezpříkladné kampani v roce 1995 abdikoval a krátce nato následoval odchod biskupa Haase do Lichtenštejnska.
Fronty v Churu byly silně vyhrocené, bojkot progresistů byl neúprosný. Po Haasově odchodu nastoupil benediktin Amedée Grab z kantonu Schwyz a nastalo částečné uklidnění. V roce 2007 jmenoval papež Benedikt XVI. biskupem v Churu Vituse Huondera.
Huonder vyzval jako dobrý pastýř síly, od kterých mohl očekávat podporu, aby spolupracovaly na obnově církve. Několikrát celebroval v tradičním ritu a jmenoval Martina Ramma z Bratrstva sv. Petra biskupským vikářem pro věřící tradičního ritu.
Svaz švýcarských homosexuálů podal na Huondera trestní oznámení pro homofobii. Markus Büchel z diecéze Sankt Gallen, hostitel známého spikleneckého spolku, se k němu otočil zády, ostatní biskupové mlčeli, nebo v duchu triumfovali.
Huonder se dvakrát setkal s papežem Františkem. Tento papež prodlužuje funkční období jen výjimečně těm, kteří kráčejí v jeho linii, protože jmenování biskupů je hlavním nástrojem jeho církevní přestavby. Tentokrát tedy skutečně překvapil.
Katholisches
