Nové scénáře v epoše koronaviru - pohled filozofa dějin
Dosavadní úvahy nás přivádějí k třetímu bodu, k hodnocení z pohledu filozofa dějin.
Teologie a filozofie dějin jsou pole intelektuálních úvah o historických událostech a principech teologie a filozofie. Teolog dějin je jako orel, který z výšky pozoruje lidské události. Existují velcí teologové dějin jako sv. Augustin (354-430), Jacques Bénigner Bossuet (1627-1704), nazývaný orel z Meaux dle diecéze, kde byl biskupem, hrabě Joseph de Maistre (1753-1821), markýz Juan Donoso Cortéz (1809-1853), opat ze Solesmes Dom Guéranger (1805-1875), profesor Plinio Correa de Oliveira (1908-1995) a mnozí další.
Existuje biblický výrok, který praví:Judicia Dei abyssus multa, Žalm 35,7): Boží soudy jsou mořské hlubiny. Teolog dějin se podrobuje těmto soudům a snaží se pochopit jejich smysl.
Svatý Řehoř Veliký nás zve, abychom uvažovali o důvodech Božích skutků: Kdo v Božích skutcích neodhaluje důvody, pro které je Bůh koná, nalezne ve své ubohosti a nízkosti dostatečnou příčinu k vysvětlení, proč jsou všechny jeho dohady marné.
Filozofie a moderní teologie především pod vlivem Hegelovým nahradila Boží soudy soudem dějin. Princip, podle kterého církev hodnotila dějiny, je prý překonaný. Podle Nouvelle Theologie to není církev, kdo posuzuje dějiny, ale dějiny posuzují církev, protože církev nepřesahuje dějiny, nýbrž je v nich imanentní, je celá v nich.
Když kardinál Carlo Maria Martini ve svém posledním rozhovoru tvrdil, že církev je za dějinami pozadu o 200 let, chápal dějiny jako kritérium pro posuzování církve. Když si papež František ve svém vánočním přání 21. prosince 2019 přisvojuje slova kardinála Martiniho a posuzuje církev ve jménu dějin, zcela převrací to, co by mělo být kritériem katolického soudu.
Historie je ve skutečnosti Boží stvoření, tak jako příroda a jako všechno, co existuje, protože neexistuje nic, co by nebylo podřízeno Bohu. Všechno, co se v dějinách děje, je po celou věčnost Bohem předvídáno, řízeno a spravováno.
Filozof dějin ve své úvaze může začínat jedině od Boha a u Boha také končit. Bůh nejen existuje, ale zabývá se svými tvory, odměňuje je a trestá jejich skutky podle zásluh a provinění jednoho každého. Katechismus Pia X. učí: Bůh dobré odměňuje a zlé trestá, protože je nekonečná spravedlnost.
Spravedlnost, jak vysvětlují teologové, je jedna z nekonečných Božích dokonalostí. Nekonečné Boží milosrdenství předpokládá jeho nekonečnou spravedlnost.
Idea spravedlnosti jakožto Božího soudu je mezi katolíky často opomíjena. Nicméně katolická nauka učí o existenci zvláštního soudu, který následuje pro smrti jednoho každého, s okamžitou odplatou, a soudu všeobecného, na kterém budeme všichni souzeni za myšlenky, slova, skutky a opomenutí.
Teologie dějin potvrzuje, že Bůh odměňuje a trestá nejen lidi, ale i kolektivy a sociální skupiny: rodiny, národy, civilizace. Ale zatímco lidé mají svou odměnu nebo trest někdy na zemi, ale především na věčnosti, národy, které nemají věčný život, jsou trestány a odměňovány jen zde na zemi.
Bůh je spravedlivý a dává každému, co jeho je: nejenže trestá jednotlivé osoby, ale soudí také rodiny, města a národy za hříchy, kterých se dopouštějí. Zemětřesení, hlad, epidemie, války, revoluce byly vždy posuzovány jako Boží tresty. Jak píše otec Pedro de Ribadaneira (1527-1611), války a mory, sucha a hlady, požáry a všechny další katastrofy jsou tresty za hříchy národů.
5. března biskup jedné významné italské diecéze, kterou zde nejmenuji, prohlásil: Jedna věc je jistá: tento virus není poslán od Boha, aby trestal hříšné lidstvo. Je to efekt přírody v jejím macešském tahu. Ale Bůh proti nám tento fenomén pravděpodobně staví, aby nám dal konečně na srozuměnou, že lidstvo je jedna jediná vesnice.
Tento italský biskup nejen nerezignuje na mýtus o „jediné vesnici“ ani na přírodní náboženství Pachamamy a Grety Thunbergové, i pro něho je zde Velká Matka, která se může stát „macechou“. Ale on především ze všech sil odmítá ideu epidemie koronaviru jako trestu pro lidstvo. Virus je pro něho jen efekt přírody. Kdo ale stvořil, řídí a spravuje přírodu? Autorem přírody je Bůh sám, se všemi jejími silami a zákony a má moc disponovat mechanismy, silami a zákony přírody a vyvolávat fenomeny podle požadavků své spravedlnosti a svého milosrdenství. Bůh, který je první příčinou všeho, co existuje, posluhuje si druhotnými příčinami, aby uskutečnil své plány. Kdo má nadpřirozeného ducha, nezastavuje se na povrchu věcí, ale snaží se pochopit záměry Boha skrytého za zdánlivě slepou silou přírody.
Velkým současným hříchem je ztráta víry u lidí i v církvi: nikoliv u toho či onoho člověka církve, ale u lidí církve v jejich společenství, až na určité výjimky, díky kterým církev neztrácí svou viditelnost. Tato nevěrnost plodí zaslepení mysli a tvrdost srdce, lhostejnost k porušování řádu Božího a řádu přírody.
Je to lhostejnost, ve které se skrývá nenávist vůči Bohu. Jak se projevuje? Nepřímo. Tito lidé jsou velmi mazaní, než aby Bohu vzdorovali přímo. Dávají přednost vyjadřovat svou nenávist vůči těm, kteří se odvažují o Bohu mluvit. Kdo se odváží mluvit o Božím trestu, je kamenován: obrátí se proti němu řeka nenávisti.
Tito lidé v církvi, i když slovy vyjadřují, že v Boha věří, de facto žijí ponořeni do praktického ateismu. Zbavují Boha všech jeho atributů a redukují ho na pouhou „bytost“, tj. na nulu. Všechno, co se děje, je plodem přírody emancipované od svého autora a jen věda, nikoliv církev je schopna tyto zákony dešifrovat.
A přece nejen zdravá teologie, ale sám sensus fidei učí, že všechna fyzická a materiální zla nepocházejí z lidské vůle, ale závisí na vůli Boží. Všechno to, co se děje proti naší vůli, píše sv. Alfons z Liguori, věz, že přichází jedině z vůle Boží, jak říká sv. Augustin.
19. července liturgie církve připomíná sv. Lupo, biskupa v Tresoru (383-478). Je bratrem sv. Vincence Lerinského, příbuzným sv. Hilaria z Aerles, příslušníkem vznešené senátorské rodiny, ale především veliký světec.
Během jeho dlouhého episkopátu (52 let) do Galie vpadli Hunové. Attila na čele vojska se 4000 muži překročil Rýn a pustošil všechno, co mu přišlo do cesty. Když dorazil k městu Troyes, biskup Lupo oděn do pontifikálního roucha a následovaný v procesí svým klérem, postavil se proti Attilovi a zeptal se ho: Kdo jsi, že ohrožuješ toto město? Odpověď zněla: Nevíš, kdo jsem? Jsem Attila, král Hunů, řečený bič Boží“. „Buď tedy vítán, biči Boží, protože zasluhujeme Boží tresty z důvodu našich hříchů. Ale je-li možné, obrať všechny své údery jen proti mé osobě, a nikoliv proti městu“.
Hunové vstoupili do města Troyes, ale z Boží vůle byli přijati a prošli skrze ně, aniž by si ho všímali a nikomu nezpůsobili nic zlého. Dnes biskupové nejenže nemluví o Božích trestech, ale nemají dokonce ani odvahu vyzývat věřící k modlitbě, aby nás Bůh osvobodil od epidemie. Je tu jedna souvislost. Kdo se modlí, žádá od Boha, aby intervenoval v jeho vlastním životě, aby ho ochránil od zlého, aby obdržel duchovní i materiální dobra. Ale proč by měl Bůh naslouchat našim prosbám, jestliže se nezajímá o svět, který stvořil?
Jestliže naopak Bůh může svými zázraky měnit přírodní zákony, vyloučit utrpení a smrt člověka nebo hekatombu města, může také rozhodnout o potrestání města nebo národa, protože kolektivní hříchy volají po kolektivním trestu. Svatý Karel Boromejský praví: Kvůli hříchům dopustil Bůh, že požár moru zachvátil všechny čtvrti Milána. A Tomáš Akvinský vysvětluje: „Když hřeší všechen lid, pomsta dopadne na celý lid, tak jako utonuli v Rudém moři Egypťané, kteří pronásledovali syny izraelské, tak jako byli hromadně postiženi obyvatelé Sodomy; nebo je postižen trestem určitý počet, protože se klaněl zlatému teleti.
V předvečer druhého zasedání 1. vatikánského koncilu měl sv. Jan Bosco vidění, ve kterém mu bylo sděleno, že válka, hlad a mor jsou tresty, jimiž je postižena lidská pýcha a zloba. Pán se vyjádřil takto: Vy kněží, proč neběžíte a nepláčete mezi vchodem a oltářem a nevzýváte za zastavení trestů? Proč nevezmete štít víry a nevystoupíte na střechy, do domů, do ulic, na všechna i nepřístupná místa a nenesete s sebou moje slovo? Nevíte, že tento strašný meč má dvě ostří a napadá mé nepřátele a láme hněv Boha i lidí?
Dnes kněží mlčí, mlčí i biskupové, i papež mlčí.
Blížíme se k Svatému týdnu a Svatým Velikonocům. Nuže, poprvé snad po mnoha staletích jsou v Itálii chrámy zavřeny, mše potlačeny, dokonce i bazilika Svatého Petra je zavřena. Velikonoční urbi et orbi neshromáždí poutníky z celého světa. Bůh nás trestá odnětím, říká sv. Bernardin Sienský, a dnes Matka všech chrámů i chrám nejvyššího Pastýře jsou zavřeny, zatímco katolický lid se potácí dezorientován v temnotách, zbaven světla pravdy, kterým by Bazilika měla osvěcovat celý svět. Jak nevidět, že to, co způsobuje koronavirus, symbolizuje sebezničení církve?
Judicia Dei abyssus multa. Musíme být přesvědčeni, že to, co se děje, není znamením úspěchu synů temna, ale jejich porážka, protože jak vysvětluje sv. Karel Ambrož Cattaneo z Tovaryšstva Ježíšova (1645-1705), počet hříchů člověka nebo národa je sečten: Přišel den dovršené nepravosti hříchu, který Bůh nesnáší a který vyvolává jeho hněv.
Navíc podle principu teologie křesťanských dějin, centrem dějin nejsou nepřátelé církve, ale její svatí. Všechno snáším pro vyvolené (2Tim 2,10). Dějiny se točí kolem vyvolených. Dějiny závisejí od neproniknutelné Boží Prozřetelnosti.
Scénář, který máme před sebou, je apokalyptický, ale Pius XII. nám připomíná, že v Apokalypse sv. Jan „nehleděl jen na spoušť způsobenou hříchem, na války, hlad a smrt. Viděl také první místo vítězství Kristova. A opravdu, cesta Církve skrze staletí je sice cestou kříže, ale také cestou triumfálního pochodu. Kristova církev, lidé víry a křesťanské lásky jsou vždy ti, kteří lidstvu bez naděje přinášejí světlo, vykoupení a mír. Ježíš Kristus včera, dnes i navěky (Žid 13,8). Kristus je váš vůdce, vítězství ve vítězství. Následujte ho.
Madona ve Fatimě nám představila scénář naší doby a ujistila nás o svém triumfu. S pokorou a vědomím, že svými silami nic nezmůžeme, ale také s důvěrou toho, kdo ví, že všechno může s Boží pomocí, neustupujme a svěřme Marii tragickou hodinu událostí, předpovězených ve fatimském poselství.
Corrispondenza Romana
