Albánští mučedníci a Hodhžovo peklo
Letos v lednu je tomu 70 let, co se na albánské biskupství v Durazzo dostavili vládní emisaři komunistické vlády Envera Hodži, aby pozvali do Tirany biskupa Mons. Kolë Prennushiho (1885- 1949).
Biskup ráno odcestoval, a již se nikdy nevrátil. V letech 1946 až 1990 vládl v Albánii komunistický izolacionistický stalinský režim, který nespolupracoval se státy Varšavské smlouvy, protože i po nástupu Chruščova se držel stalinského kultu osobnosti.
V roce 1967, tedy před 50 lety po dvou desetiletích masového protináboženského boje prohlásil Hodža triumfálně Albánii za první ateistický stát světa a napsal v ústavě v článku 37: Stát neuznává žádné náboženství a podporuje ateistickou propagandu, aby vštípil občanům vědecký materialistický světový názor. V článku 55 trestního kodexu byl stanoven trest odnětí svobody od tří do deseti let za propagaci náboženství a tisk, distribuci nebo skladování náboženských spisů.
Během Hodžovy diktatury byly zbořeny nebo zrušeny všechny kostely, zavražděni nebo uvězněni biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, protože za největší zločin bylo pokládáno věřit a vyznávat víru. Kdo byl přistižen s biblí nebo s růžencem, byl ihned uvězněn nebo živý zazděn ve svém bytě, jak se to stalo matce sestry Terezy z Kalkaty.
Kostely, které nebyly zbořeny, sloužily jako mechanické dílny, sklady, stáje nebo biografy. Rodiče měli zakázáno dávat svým dětem křesťanská jména. Na jihu, kde byla soustředěna řecká populace, byla přejmenována místa, která nesla jména světců. Tajná policie běžně narušovala soukromí osob, bytů, komunikací a svévolně věznila nežádoucí osoby. Soudy vystavovaly rozsudky, které více než na soudní proceduru dbaly na politické a partajní hesla a zájmy. Často docházelo k rozsudkům, které postrádaly formální proces.
Hodžova krutost postihla tehdy biskupa františkána Mons. Prennushiho, který nyní stojí v čele 38 albánských mučedníků blahořečených ve Skutari 5. listopadu 2016. Narodil se ještě za turecké vlády a je znám jako albánský Tomáš Becket, protože byl významným spisovatelem, hluboce spojeným se svou zemí, ale byl především velkým svědkem katolické víry.
Mezi první zásahy vlády proti katolické církvi patřil zákaz návratu Mons. Leone Nigrise, apoštolského nuncia z Říma. 16. srpna během procesí na svátek sv. Rocha v Shiroka, obci na břehu jezera Skutari, don Nadre Zadeja řekl věřícím: »Musím vám dnes říci dvě slova, zvláště vám mladým: Ve vašich hlavách se chce usadit černý mrak a chce, abyste ho snášeli se vším zlem, které vám přináší, mezi jiným i zapření Boha«. Zadeja byl prvním knězem ze Skutari, který byl zastřelen (25. března 1945).
Když Mons. Prennushi opustil svou rezidenci, agenti vyrabovali jeho kancelář a zničili jeho dřevěný kříž. Enver Hodža biskupa v Tiraně osobně přijal a přímo ho vyzval, aby založil národní církev odloučenou od Říma. Snažil se ho přemluvit a dovolával se velké lásky, kterou biskup choval ke své zemi. Biskup se však nevzdal věrnosti k církvi a k římskému papeži, stejně jako mnozí další členové jeho kléru. Před svou smrtí zastřelením mnozí volali: Ať žije Kristus král! Ať žije papež! Ať žije Církev! Ať žije Albánie!
Albánský primas byl uvězněn v jedné místnosti spolu s dalšími vězni, byl veřejně hanoben a odsouzen k 20 letům nucených prací. Zemřel 19. března 1949 ve výroční den své investitury na následky mučení, námahy a srdeční choroby.
Arshu Pipa, spisovatel a novinář, který byl s biskupem ve vězení, popsal tortury, kterým byl biskup vystaven. Bodali ho dřevěnými tyčemi a se svázanýma rukama i nohama ho pověsili na hák, a sňali ho teprve, když skonal. Bratr Antonín zhotovil rakev a s pomocí přátel ho tajně pochoval v katedrále v Duzazzo . V roce 1967 však byly jeho ostatky zhanobeny a kosti rozprášeny.
Skupinu prvních mučedníků albánského komunistického režimu, kteří byli blahořečeni, tvoří tedy Vincenc Prennushi s 37 druhy. Jedná se o 21 diecézních kněží, 7 kněží františkánů, 2 jezuitské kněze, jednoho koadjutora, jednoho seminaristu, čtyři věřící a jednu řeholní aspirantku.
V dubnu 1985 Enver Hodža zemřel. Komunistický režim však trval nadále. Do tábora nucených prací přišel bývalý voják, který byl potrestán za způsobenou rvačku. Vyprávěl svému spoluvězni, že jako voják chodil do stráže na Hodžův hrob. Nyní byl rád, že se toho zbavil. Z hrobu se v noci ozývaly strašné zvuky, nářky a otřesy jako z propasti obrovské hluboké mučírny. Několik vojáků skončilo na psychiatrii.
Roku 1989 došlo v Albánii k velkému překvapení: Do své vlasti se mohla přijet podívat Matka Tereza z Kalkaty. Tuto návštěvu zařídila Hodžova vdova. Velice se styděla za to, co se děje u hrobu jejího manžela. Čekala ji již na letišti, doprovázela ji a požádala Matku Terezu, aby se přišla pomodlit na jeho hrob. Zbožná řeholnice setrvala u hrobu v dlouhé modlitbě. Hrůzostrašně jevy u hrobu pak skutečně ustaly.
Matka Tereza měla nadále volný přístup do Albánie, kde před svou smrtí založila několik domů. Novinářka Alexandra Nucci získala později informace od kněze z Kosova, který Matku Terezu doprovázel; po své modlitbě u hrobu tyrana byla čtyři roky vystavena ďábelskému týrání a několik měsíců před smrtí podstoupila exorcismus.
Prameny: Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana; Nuova Bussola Quotidiana
