Lumen de Lumine

Odvěký souboj kulminuje

                                                                        (dokončení)    <

Jako opice Boží Satan vždy všemožně usiloval a dosud usiluje, aby Boha, svého „soka“ v jeho otcovské péči o člověka nejen po svém napodobil, ale tak říkajíc překonal. Projevuje se přitom jako dobrý znalec člověka, jeho původní kapacity i jeho nynějších omezení po prvotním hříchu. Aby se nám ďábel mohl přiblížit a co nejúčinněji nás ovlivňovat, vemlouvá se podlým způsobem do přízně a nabízí nám svou mimopřirozenou pomoc a své dary. Snaží se představit tak, aby zastínil Boha a překonal ho svou vstřícností vůči nám.

Člověk byl při svém stvoření vybaven mnoha schopnostmi. Patřila k nim nesporně i schopnost mimosmyslové a neverbální komunikace. Tyto kapacity mu zpřístupňovaly nehmotný svět a umožňovaly bezprostřední styk s netělesnými bytostmi. Velké schopnosti lidské duše jsou během pozemského života vázány a limitovány jeho tělesnou schránkou. Jelikož tato schránka po pádu ztratila svou původní dokonalost, ztratila tím i bezprostřední přístup ke kapacitám a schopnostem, které samy o sobě v duši nadále trvají. Bůh si může těmito schopnostmi posloužit a ze zkušenosti řady světců konkrétně víme, že tak k dobru určité duše i dalších lidí skutečně činí.

Právě tuto oblast od počátku učinil Nepřítele předmětem zájmu a širokým prostorem pro své působení. Satan dokáže člověku napomáhat k různým běžně neznámým způsobům a technikám, jak si zpřístupnit něco z těchto ukrytých kapacit a schopností duše a utajených znalostí, a to s cílem „být jako Bůh“, aby mohl ovládat svět a druhé lidi, ovlivňovat zdraví své a druhých lidí, nahlížet do budoucnosti a získávat sobě i jiným lidem poklady utajeného vědění. Tyto „služby“ splácí člověk Satanovi tím, že ho činí předmětem svého kultu a klanění v nejrůznějších formách a podobách od velmi primitivních až po velká světová pohanská náboženství. V moderní době nabývá tato spolupráce s ďáblem novodobých forem, od těch, které koketují s vědou a filozofií, jako je tomu např. u antroposofie, až po různé účelové praktiky spiritismu, okultismu, magie či psychotroniky.

U pohanských náboženství dokázal Satan mít vždy první a hlavní slovo, protože zde neměl žádnou konkurenci. Ale snažil se vytrvale, lstivě a dotěrně

Helena BLavatska

pronikat také do Bohem vyvoleného hebrejského národa, a to vždy se stejnou taktikou jakou uplatnil již v ráji: vystupoval jako znalec a dárce něčeho lepšího, chytřejšího než to, co je od Boha, kterého vždy představuje jako bytost lidem nepřející. Tyto jeho pletichy vytvářely líheň bludů a podvodů také od samých začátků křesťanství. Jeho ingerence se táhnou dějinami jako rudá niť, a propukaly v různé podobě a rozsahu po dlouhá staletí, nikdy však nenabyly vrchu. Satan nespokojený s dílčími výsledky nakonec pojal plán opanovat lidskou společnost shora i zdola.

Málokoho napadne, že by rocková hudba mohla mít tak souvislost se svobodným zednářstvím, a přece je tomu tak. O tom, že jeden i druhý z těchto fenoménů má společného otce, a tím je Satan, svědčí jejich společný jmenovatel:

Oběma těmto svým dobyvačným proudům dal společné více než revoluční a velmi atraktivní heslo: Dělej, co chceš, kdy chceš a jak chceš. Vyzbrojil tímto heslem nejdříve úhlavní nepřátele Boha a církve a během tří staletí se mu podařil husarský kousek: z těchto nepřátel postupně se stal sbor rozhodujících osobností ve společnosti i v církvi. Představit se přitom jako perfektní a úspěšný mistr protikladů.

Nikoho nenapadne, že překotná modernizace světa je jeho projekt a jeho dílo, že přizpůsobuje sebe i své metody novým možnostem ve vývoji světa a velmi dovedně toho využívá způsobem, ve kterém se on sám a jeho vliv jakoby ztrácí, ale to jen proto, aby se tím účinněji a pronikavěji uplatnil a prosadil. Dnešní lidé si jeho plody osvojují proto tak rychle a přímo nadšeně, protože si bláhově myslí, že to oni sami byli tak moudří a vynalézaví a sami je vymysleli. Ve skutečnosti by na takové „vynálezy“ člověk sám od sebe nikdy nepřišel. Svou krátkozrakost osvědčuje člověk právě v tom, jak je neschopný prohlédnout ďáblovy lži.

Není cílem této úvahy popisovat genezi a historii masonerie. Jen si ve stručnosti připomeneme to, co využívá k provedení tak ďábelského plánu.

Svobodné zednářství jako rozhodující Satanovo tažení proti Ježíši Kristu má podobu karikatury a či paskvilu církevního řádu. Vystupuje jako utajované společenství zasvěcenců povolaných, aby jako vyvolená elita budovatelů lepšího a dokonalejšího lidstva usilovali z vlastní iniciativy o své vlastní mravní sebezdokonalení, aby se pak místo Boha ujali lidstva, a přivedli ho k bratrskému sjednocení v jednom společném náboženství, jehož bohem je sám člověk.

Při vstupu do tohoto tajného společenství se musí adept zříci svého dosavadního náboženství a nahradit je v rámci zasvěcení novým osvícenějším náboženstvím, ve kterém spása nezávisí na institucionalizovaném zprostředkování, nýbrž na zvláštním individuálním osvícení shůry. Toto gnostické osvícení jakožto jedinečné náboženské sebepoznání pro vyvolené je směsí racionalismu a okultismu a je zdrojem zvláštního sebeuvědomění, se kterým má zasvěcenec nastoupit na místo Boha, aby pak dělat všechno lépe než Bůh. Satan přitom využil prvků jak kultů, které od počátku světa sám inspiroval, tak především z židovství, a vybudoval je do podoby nejrůznějších pohanských a orientálních náboženství a mýtů. Nabízí svým členům, že je zařadí mezi elitu, která se ujme správy světa. Ďáblův zasvěcenec se přitom zříká všech mravních předsudků a bude se nadále řídit podle nejsvůdnější ďáblovy zásady: dělej, co chceš, kdy chceš a jak chceš.

Přijatému učedníkovi se nabízí možnost vypracovat se k vyšším stupňům zasvěcení do posvátných tajemství a dokonalosti a k lepšímu postavení na hierarchickém Satanově žebříčku. K tomu je zapotřebí, aby byl uveden do tajného poznání, symbolů a magických praktik, které mají posloužit tomu, aby se stal zlepšovatelem světa s charitativním nádechem dobročinnosti. Získává údajně možnost překonat smrt poznáním a porozuměním, ale to všechno pod podmínkou naprosté a bezvýhradné poslušnosti a věrnosti a utajení, jejichž porušení je trestáno nejvyššími tresty. Věc, o které se sice otevřeně nemluví, ale která patří k samé podstatě členství, je otevřená cesta k velké společenské kariéře. Vzniká tak pyramida zasvěcenců, kteří poslouchají anonymní nižším stupňům utajenou vrchnost, na jejímž nejvyšším vrcholu stojí sám Satan, který požaduje od svých nejvyšších a nejbližších služebníků božské pocty.(viz)

Konečným cílem masonerie je vytvořit síť, která má za úkol obsadit všechna rozhodující místa lidské společnosti v civilním i náboženském sektoru osobami, které se prakticky zavázaly k bezvýhradné poslušnosti Satanovi; ten se tak stává rozhodujícím činitelem a pánem lidské společnosti ve svém boji proti Ježíši Kristu a jeho církvi na tomto světě.

Satan tak inspiroval vznik perfektního antináboženství, které si rouhavě posluhuje i posvátnými prvky a zneužitými symboly pravého náboženství a to všechno mu pak slouží jako rouhavý výsměch Bohu: „Podívej, co jsem si udělal z toho, co ty jsi dal lidem jako své nejposvátnější dary.“ Celá tato struktura, skrz naskrz atraktivně naleštěná je prostoupena mentalitou a úmysly Satana jako největšího lháře od samého počátku. Míra ďábelské zaslepenosti je evidentní, když uvážíme, že ačkoliv se zde sdružuje intelektuální výkvět společnosti, není zednář schopen pochopit, že poslušně a pilně praktikuje to, co podle své přísahy zásadně odmítá.

Dostalo se nám té cti prožívat dobu, kdy Satan dosahuje svého cíle. Mocenské postavení jeho věrných služebníků se stalo takřka nedotknutelné, protože na všech místech, která mají na národní či nadnárodní úrovni dbát o řád a spravedlnost, jsou služebníci, kteří sledují jen cíle, které stanoví Satan. Tito jeho služebníci si dávají na veřejnosti navzájem gesty, posuňky a vybranými slovy jasně domluvená znamení, že jsou na svém místě a že se mohou navzájem spolehnout na sílu a moc svého „bratrství“. Jestliže se divíme, že nejvyšší instituce států, mezinárodních institucí i nevládních organizací tak jednomyslně prosazují své zrůdné lidskému pokolení nepřátelské záměry, je to díky této dnes již jasně rozprostřené satanově síti.

Tato síť již dokonale opředla i katolickou církev a ovládá ji na všech rozhodujících místech a ve všech rozhodujících otázkách. I zde dosáhl a plně využil Satan stavu tolik potřebné navozené zaslepenosti. Již půl století probíhají volby papežů v jeho režii. Jeho vnitrocírkevní agenti na nejvyšších místech se holedbají mezi sebou i před světem, že konečně nastoupili cestu k novému rozkvětu církve, která pochopila pravého ducha doby, a přitom jejich všechny kroky směřují k její postupné demolici. Tato skutečnost je dovedně zakrývána a zatajována právě proto, že je samou podstatou ďáblova plánu.

Řadovému křesťanu se může jevit zcela nepochopitelné, jak do tohoto „řádu“ mohou vstupovat nejvyšší a nejvzdělanější preláti katolické církve. Osobní důvody jednotlivců mohou být velmi rozmanité, ale všem je společné, že jejich svědomí zatížené soustavně kumulovanou hříšností se jim stalo překážkou pro získání milostí nezbytných pro jejich stav a světlo Ducha Svatého pohotově nahradila Satanova iluminace. Ta namířila zvláštní reflektor ve směru kariéry. Protože tyto struktury mají již pevně v rukou všechny klíčové pozice, mají zcela otevřené možnosti, aby kterákoliv místa obsazovaly svými oddanými, dobře připravenými zasvěcenými služebníky, případně takovými osobnostmi, které obloudila masonská mentalita a jsou jí natolik nakloněny, že jsou dostatečně ochotné ke spolupráci v tomto duchu. Tato mentalita je jim zpravidla vštěpována plánovitě od počátku jejich duchovní dráhy. Umí si někdo představit dosah dramatu, jehož uskutečnění jsme se stali současníky a svědky, když církevní sněm, vrcholná událost této božské instituce, probíhá ve skutečnosti v režii osob zcela oddaných Božímu Nepříteli?

Současně s tímto ďábelsky zaranžovaným dílem, jehož cílem je paralyzovat církev, propukla ve společnosti mistrně načasovaná infekce známá pod heslem sexuální revoluce. K tomuto vstupu si Satan za svého spojence vybral mládež. Podařilo se mu přitom zcela zvrátit přirozený řád. Této sociální skupině, která právě v tomto věku potřebuje moudré a systematické vedení, zařídil Satan velmi rafinovaně, aby se sama ujala rozhodujícího vlivu ve společnosti. Získal si vliv a sympatie mládeže tím, že ji omámil vidinou svobody, nezávislosti a rozkoše. Podmanil si však mládež především zvláštním stylem své vlastní hudby, která navíc díky novým technickým prostředkům nabyla silně podmanivého vlivu a nebývalé možnosti masového šíření. Hudba je specifická forma vyjádření duchovní reality, kterou může k člověku promlouvat jak Bůh, tak i Satan. Ďáblova hudba má své zákonitosti a svůj řád. Byla vytvářena z ďáblovy inspirace a s ďáblovou pomocí také šířena. Ovládla neodolatelně mládež.

K podstatě rockové hudby tedy patří, že není pouze lidským dílem. Její styl, výrazové prostředky i její tématické zaměření se vyvíjí doslova pod přímým vlivem samotných démonů, kteří se stali aktivními společníky, průvodci a ochránci svých zasvěcených mladých služebníků a interpretů a vypěstovali z nich své širokými masami zbožňované heroldy svého kultu. Dokonale si je podmanili s tím cílem, aby je sytili a naplňovali svým duchem pýchy, vzpoury, násilí, zvrácenosti a smyslnosti. Navedli své oddané služebníky k tomu, jak tuto infekci prosazovat soustředěným působením na všechny smysly. Její masové šíření se stalo významnou a dominantní součástí současného života a veškeré kultury. Opěvované heslo „Dělej, co chceš“ se vžilo jako morální maxima a ovlivnilo postupně suverénně obecné smýšlení i ve sféře těch nejzávažnějších mravních principů.

Musíme konstatovat že tato jeho invaze byla a je neuvěřitelně úspěšná. Výsledný dopad na společnost je dalekosáhlý. Podobně jako první hřích podstatně ovlivnil další vývoj lidstva a světa, také další hříchy zanechávají za sebou vážné následky. Mladí lidé, kteří se pod vlivem své nové Satanem inspirované kultury opájeli během „sexuální revoluce“ hesly vzpoury a nezávislosti, mezitím dorostli a nastoupili na místa těch, kterým dříve jako mladí upírali autoritu. Ve struktuře současné společnosti už nenajdeme ani jedno místo, které by Satan svými exponenty suverénním způsobem úspěšně neopanoval nejen ideově, ale přímo mocensky. Opevnili se na svých pozicích a dovedně ustavenými nátlakovými skupinami prosazují své smýšlení, názory a postoje tak široce, že ovlivňují takřka všechny oblasti lidské společnosti.

Satanova epidemie pronikla úspěšně i do samotné církve. Jak by ne, když tato archa, která měla být bezpečným útočištěm před každou nákazou, zrušila všechna protiinfekční opatření a otevřela kontaminovanému ovzduší dokořán svá okna i dveře. Musela se těchto omamných par pořádně nadýchat. Mluvit o ďáblu a peklu se stalo takřka faux pas. Pohanské šamany a kněze uctívající ďábly, od kterých satanisté čerpají inspiraci a působivé prostředky, zval si v tomto omámení papež Wojtyla ke společné modlitbě, účastnil se sám jejich modloslužeb a ačkoliv je to k nevíře, zajel si za nimi dokonce pro požehnání. Hudební styl, kterým si Satan podmanil své ctitele, si našel svou cestu i do katolických chrámů a rytmy a tóny, které jsou samozřejmým a neoddělitelným nosičem kleteb a bezbožného rouhání, se staly absurdně normálním a dokonce vyhledávaným doprovodem i při slavení bohoslužeb stejně jako při ohavných obřadech satanského kultu.

Situace dnes vypadá tak, jakoby Satanovi už nic nestálo v cestě, aby dovedl do konce svůj ďábelský plán utopit křesťanství v močálu nevázaného sexu a nového náboženství zvaného atraktivně New Age, do kterého shromažďuje a slévá sbratřenou směs všech kultů, náboženství, bludů a pověr.

Mravní a především pohlavní nekázeň, kterou daly pohoršlivě najevo i vysoce postavené církevní osobnosti, ovládla západní křesťanský svět. Biskupové, jejichž sebevědomí infikovala zvrácená liberalistická mentalita z koncilu, staví se na stranu věřících, kteří nejsou ochotni nadále respektovat Boží ani církevní přikázání a domáhají se ve skutečnosti nevázanosti, jaká kdysi ovládla Sodomu a Gomoru.

Proč chtěla svatá Panna uplatnit svůj zvláštní vliv a varování právě v 60. letech? Protože to byla doba velkého nástupu Satana k rozhodujícímu útoku na církev a svět. Ale tehdejší papež Jan XXIII., vyškolený a zasvěcený zednářským velmistrem nejvyššího stupně Marsaudonem, prohlásil, že se to jeho pontifikátu netýká, a otevřel raději dokořán okna i dveře Nepříteli.

Kdo má ucho, ať poslouchá, co Duch říká církevní obci v Tyatirách!

                                                             

                 

               1950                                                  1978                                                      2012

                                                                 <