Madona pláče
Bylo to 29. srpna 1953 v poslední den oktávu Neposkvrněného Srdce Panny Marie v předměstí Santa Lucia v Syrakusách na Sicílii, v nejchudší čtvrti tohoto města. Před mnoha lety stala tato čtvrť skrze mučednictví svaté Lucie kolébkou křesťanství. V době před 60 lety byla převážně komunistická. Ulice patřila k těm nejchudším a dům s číslem 11 k nejubožejším. Obýval ho mladý manželský pár pilných dělníků Lucia Giusti a Angelo Ianuso.
V jejich ložnici je malá sádrová socha, kterou novomanželé dostali jako svatební dar od jedněch příbuzných. Představuje svatou Pannu, která ukazuje své neposkvrněné Srdce, které není zobrazeno podle klasické ikonografie probodené mečem, ale ovinuté trnovou korunou, ze které vycházely plameny, tak jak se zjevila ve Fatimě 13. června 1917.
Onoho rána musela mladá manželka zůstat v lůžku, protože velmi trpěla v důsledku svého těhotenství. Byla první, kdo zpozoroval tento podivuhodný zázrak. „Viděla jsem, jak Madona pláče, opravdu plakala, slzy jí padala z očí.
Sousedé, byl jich brzy malý zástup, viděli zjev také. Toho rána plakala Neposkvrněná Panna šest nebo sedm krát a večer slzela znovu krátce poté, co muž Angelo vrátil domů. „Padl jsem na kolena a modlil jsme se.“
V neděli 30. a v pondělí 31. srpna potvrdilo tentýž zázrak tisíce svědků. Sádrová socha prolévala slzy v nepravidelných intervalech a plakala nejen ve světnici, ale i na volném prostranství na zdi dvoru na malém oltáři, který byl naproti a kam sochu postavili.
V úterý 1. září v 11 hodin přišla komise expertů z biskupské kurie. Bylo v ní několik lékařů, jeden inženýr a jeden kněz, který sepsal přísežnou zprávu. Když bylo vyšetřování u konce, přestaly slzy vytékat. Týden nato slavilo město svátek Narození Panny Marie, patronky městské katedrály, a papež Pius XII. vydal encykliku Fulgens Corona, která vyhlašovala Mariánský rok ke stému výročí dogmatu o Neposkvrněném Početí.
Bezprostředně po zázračném pláči se událo několik zázračných uzdravení. V úterý 2. září dostavil se na místo arcibiskup Mons. Baranzini, aby se osobně vyptal několika svědků zázračné události. 9. září uveřejnila pověřená laboratoř podrobné výsledky provedených analý vytékající tekutiny: byla totožná s lidskými slzami.
19. září přemístil Mons. Baranzini sošku na jiné nedaleké místo a postavil ji tam do výklenku. Během měsíců září a října prošlo kolem více než milion poutníků.
12. prosince, tedy více než tři měsíce po události, mohl sicilský episkopát sdělit kardinálu Ruffinimu v oficiálním komuniké svůj názor. Kardinál představil tento závěr v radiovém poselství:
„Viděli jsme, jak Madona po čtyři dny 29., 30., 31, srpna a 1. září pláče. A plakala hojně, takže mohlo být předáno několik chomáčů vaty nasycených slzami k vědeckému vyšetření.
Na svém shromáždění v Bagherii sestavili sicilští biskupové protokol z výpovědí svědků pod přísahou, které velmi pečlivě prostudovali, a z výsledků velmi důkladně provedených chemických analýz a vyhlašují jednoznačný soud, že o skutečnosti této události není možno pochybovat.
Dále vyjádřili přání, aby takový milosrdný pokyn naší nebeské matky byl pro všechen lid vyzvou k opravdovému pokání a živé úctě k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Přejí si, aby na místě tohoto zázraku byla bez otálení vybudována mariánská svatyně .
„Ne, slzy Panny Marie nejsou slzy radosti, jsou to slzy zármutku a smutku. Jsou výzvou pro mě, pro můj klérus a také pro vás, všechny věřící, abychom se obrátili, nastoupili správnou cestu jak v osobním, tak v rodinném životě a společenských úkolech.
Všichni se ptají, proč svatá Panna čtyři dny tak hořce plakala? Když si vzpomeneme na známé události v Lurdech a ve Fatimě, je odpověď snadná? A v Syrakusách na Sicílii plakala, protože zde její slzy nepotečou marně, protože velké množství duší bude usilovat o to, aby ji potěšily, a dosáhnou, že bude potěšena.“ Kardinál Ruffini.
„Kéž by lidé porozuměli tajemné řeči těchto slz!“ Papež Pius XII.
Frére Michel de la Sainte Trinité, Toute la vérité sur Fatima, 1986; Dr. Ottavio Musumeci, A Syracuse la Madonne a pleuré, Salvator, 1956
