Když je hudba oslavou Boha
30. 7. 2019
Slavíme 425. výročí smrti jednoho z velkých hudebníků renezance, Giovanni Pierluigiho da Palestrina, který měl velký vliv na školu západní římské sakrální hudby. Jeho génius dal zazářit katolickému náboženství a svým dílem pomáhal Božímu lidu vstupovat do Božích tajemství.
Giovanni Pierluigi da Palestrina, 1525-1594
My katolíci si musíme připomínat velké osobnosti, které uctily a oslavily naše svaté náboženství. Patří mezi ně také Giovanni Pierluigi da Palestrina, od jehož smrti uplynulo 425 let. Skladatel jako Palestrina by měl být připomínán každý rok, nejen o kulatých výročích, neboť jeho vliv na římskou hudební školu byl mimořádný nejen v oblasti západní posvátné hudby, ale také v oblasti katolické spirituality.
Narodil se v Palestrině, městečku sousedícím s Římem. Již jako mladičký byl vyslán do Říma a stal se zpěváčkem v bazilice Panny Marie Sněžné. V této bazilice také přijal od vynikajících vlámských mistrů kompoziční dovednosti. Tito mistři byli nositelé velké hudební moudrosti a rozvinuli do nejvyšší úrovně umění kontrapunktu. V této technice se ovšem skrývalo nebezpečí technicismu, který sváděl k vysoké technické dokonalosti, avšak scházelo srdce. Významnou osobností, která dokázala spojovat techniku s velkou zpěvností byl Josquin Desprez, důstojný předchůdce našeho Palestriny.
Palestrina za podpory významných církevních osobností byl členem papežských sborů zpěváků v Capella Giulia u sv. Petra. Byl také mistrem v San Giovanni v Lateránu a v Santa Maria Maggiore. Encyklopedie Treccani o něm píše: »Jako největší italský hudebník šestnáctého století v renezanční polyfonní škole žil Palestrina po celý svůj život a uplatňoval své mistrovství na papežském dvoře ve vedení hlavních papežských bazilik po dobu více než 40 let. Jeho dílo obsahuje především mše a liturgickou hudbu pro papežské slavnosti«.
Seznam jeho děl by byl velmi dlouhý, ale jistě si můžeme připomenout jeho monumentální Missa Papae Marcelli pro 6 hlasů, vrchol renezanční polyfonie. Mezi mottetty vynikají Ego sum panis vivus (4 hlasy), velmi známý Sicut cervus (4 hlasy) a především slavné Super flumina Babylonis (4 hlasy). Velmi krásná jsou také jeho offertoria, mezi nimiž vyniká Exaltabo te (5 hlasů).
Někdo prohlásil, že mezi velkými římskými hudebníky renezance Orlando di Lasso komponoval pro císaře, Palestrina pro papežský dvůr a Tomas Luis de Victoria pro Boha. To je pravda až na to, co se týká Palestriny. Jeho hudba se zaměřovala především na papežskou liturgii, ale nescházely jí duchovní kvality, důstojné božského kultu. Jeho hudba je tak hluboká, že se pozvedá k samotnému Bohu. Není falešně spirituální, ale obsahuje autentickou duchovnost Bohu milou.
Ve své hudbě se Palestrina spojuje s tím, co je v nás všech opravdu lidské, a právě proto je hoden stát v přítomnosti Boha, který nás stvořil. Varuje nás před nebezpečími falešné spirituality, před duchem bez těla. V Palestrinově hudbě, jako při Žalmech člověk pláče, klaní se, volá i jásá. Činí to s tváří obrácenou k Bohu, ústřednímu bodu naší existence.
Palestrinův Bůh není božství prázdné a vzdálené. Je to Bůh katolické liturgie, kterému se klaníme skrze texty a obřady, které vzešly z tisícileté tradice a jako takové jsou respektovány a předávány. Náš skladatel chápal, že mu byl dán vyšší úkol než jen posloužit božskému kultu svou hudbou. Jen si všimněme, jak je tento moment dnes degradován na nedůstojnou úroveň, která dovoluje, aby v chrámech zdomácněla hudba s komerční tváří. V době, kdy se mluví o „liturgické animaci“. Jsme to snad my, kdo dáváme duši liturgii? To je liturgie člověka, oslavování sebe sama, kdy lidský subjekt se činí středem vesmíru.
Liturgie je kult objektivní, který nakonec nezávisí na našem podílu, nýbrž je jakožto tajemství hlasem Církve, nikoliv hlasem jednotlivých osob. V ní všichni zpíváme i pláčeme, adorujeme, vzdáváme chválu a vzdycháme před Boží tváří.
Palestina je pokládán za vzor katolického skladatele. Mistr (a kardinál) Bartolucci ve svém rozhovoru s Magistrem před mnoha lety prohlásil: »Palestrina je první patriarcha, který pochopil, co to znamená dělat hudbu; vytušil nezbytnost kontrapunktu spojeného s textem, který je cizí vlámským kánonům. Hudba je umění s velkým „U“. Sochařství má mramor, architektura budovu... hudbu však vidíš jen zrakem ducha, jak vstupuje do tebe.“ A církev má zásluhu na tom, že pěstovala své sbory, dala jim gramatiku a syntaxi. Hudba je duší slova, které se stává uměním. Zkrátka, disponuje tě, abys přijímal Boží krásu. Proto dnes více než kdykoliv předtím se k tomu musíme vrátit.
To, co vytušil Domenico Bartolucci u Palestrina, to si můžeme osvojit: on byl tím, který uměl hledat „duši svatého slova“ a přetvořit je ve velké umění ve službách liturgie k prospěchu Božího lidu.
Aurelio Porfiri, Nuova Bussola Quotidiana
