Povolání pro naši epochu
7. 11. 2018
Každý člověk má své specifické povolání. To, co Bůh očekává od té které duše, představuje povolání jakožto zvláštní formu, skrze kterou Prozřetelnost požaduje od každého, aby podle ní pracoval a rozvíjel se.
Každý člověk má zvláštní povolání, protože každý je od Boha milován jiným způsobem. Neexistují identická stvoření, ani v průběhu dědin neexistují absolutně identická povolání, protože vůle Boží pro každou duši je jiná a každý tvor, který se v průběhu času formoval od ničeho, je neopakovatelný.
Otec Faber věnuje jednu ze svých duchovních konferencí tomuto tématu: Každý člověk má své zvláštní povolání. (Spiritual Conferences, Burn & Oates, London 1906, pp. 375-396). Každý člověk má specifické povolání odlišné od toho, jaké má jiný člověk, protože Bůh miluje každého zvláštní láskou.
V čem spočívá zato zvláštní láska pro mne? Bůh mě nejen stvořil, ale udržuje mě při životě a vkládá do mne bytí, pro které žiji. Kdyby Bůh přestal jen na jediný okamžik vlévat od mne bytí, zhroutil bych se do nicoty, ze které mne povolal. Bůh poté, co mě stvořil, neponechává mě hře náhod.
Všechny vlasy na mé hlavě jsou sečteny (Mt 10,30) a ani jeden nevypadne bez Pánova svolení (Lk 21,18). A jestliže počet mých vypadaných vlasů je přesně spočítán, co v našem životě nebude spočítáno?
Bůh jedním slovem vymezil zákony našeho rozvoje fyzického, morálního, intelektuálního a zákony našeho nadpřirozeného růstu. Jak se to děje? Pomocí různých nástrojů. Těmito nástroji jsou tvorové, které v našem životě poznáváme. Kartuziánský mnich Dom Pollien ve svém slavném díle Cristianesimo vissuto, ( Edizioni Fiducia, Roma 2017), nás zve, abychom sečetli počet všech tvorů, kteří přispěli k naší existenci.
Fyzické vlivy času, období, klima, morální vlivy rodičů, učitelů, přátel i nepřátel, které jsme potkali; všechny knihy, které jsme přečetli, slova, která jsme vyslechli, věci které jsme viděli, situace, ve kterých jsme se ocitli, nic z toho nebyla náhoda, všechno mělo svůj význam.
Tyto vlivy, tato hnutí jsou dílem, které v nás Bůh rozvíjí. Všechna tato stvoření, vysvětluje Pollien, jsou uvedena do pohybu Bohem a nedělají nic jiného, než to, co Bůh chce, aby konala. Všechno je ustavičně determinováno, pracuje na jistém bodu, provádí potřebný pohyb, aby byl v nás vyvolán fyzický, morální nebo intelektuální účinek.
Všechen tento vliv je aktuální milost. Aktuální milost je nadpřirozené působení, které v nás Bůh vykonává skrze tvory. Tvorové jsou Boží nástroj k jedinému cíli, a tím je formování světců. Všechno, co se děje, všechno, co se koná, říká sv. Pavel všechno bez výjimky přispívá k stejnému dílu, a tím to dílem je dobro těch, které Bůh volá ke svatosti (Řím 8,28).
Nic se neodchyluje od tohoto účelu, všechno směřuje k tomuto výsledku. Všude je aktuální milost a svazuje intimně přirozené s nadpřirozeným. A Bůh nám přiděluje kvalitu svých milostí podle potřeb našeho života, podle záměrů svého milosrdenství vůči nám a podle toho, jak odpovídáme a reagujeme na jeho působení.
Jak odpovídat na toto ustavičné působení milosti na naši duši? Zeptali se jednoho řeholníka, který byl velmi blízký sv. Jana Boscovi, zda uprostřed jeho nesčetných děl, v životě tak kvapném, nebyl nikdy ustaraný. Řeholník odpověděl tímto způsobem: Don Bosco nikdy, ani minutu nemyslel předem na to, co bude dělat o minutu později. Don Bosco, který rozuměl působení milosti, hledal vždy Boží vůli v přítomném okamžiku. A dodržováním této cesty uskutečňoval své povolání.
V Římě vedle hlavního nádraží stojí bazilika Sacro Cuore, kterou postavil Don Bosco za cenu nesmírných obětí těsně před smrtí. Bazilika byla slavnostně posvěcena 14. května 1887 rukou kardinála vikáře za přítomnosti četných osobností občanských i církevních.
16. května 1887 sám Don Bosco celebroval mši svatou u oltáře Panny Marie Pomocnice. Byla to jediná jeho mše svatá v kostele Božského Srdce, a jak připomíná pamětní deska ke stému výročí této události, byla přerušena patnáctkrát vzlykáním starého kněze, který pochopil smysl svého slavného snu v 9 letech. Bůh mu tehdy ukázal široké panoráma jeho života a zjevil mu, jak bude od dětství připravován a veden od Boha, aby naplnil své pozemské poslání.
Každá duše má své povolání, protože má svou zvláštní funkci v těle církve. Ten, kdo má povolání k manželství, nemá je pro sebe, ale pro církev, Ten, kdo má duchovní povolání k duchovnímu životu, nemá je pro sebe, ale pro církev.
Jsou povolání jednotlivců, jsou povolání rodin, které nejsou těmi přirozenými, ale jsou to rodiny duchovní se svými charizmaty; jsou povolání národů, o kterých tolik hovořil prof. Plinio Correa de Oliveira. Každý národ má své zvláštní povolání, které je rolí, jakou mu Bůh svěřuje v dějinách. Ale my se nerodíme pouze uvnitř rodin a národa.
Žijeme uvnitř historické epochy. Neboť i historie je Boží stvoření a každá historická epocha vyžaduje něco jiného. Každá historická epocha má své povolání. Dominantní povolání prvních století církve byla připravenost k mučednictví. Existuje povolání XXI. století, v němž se scházejí naše jednotlivá povolání?
Povoláním naší epochy je odpovědět na touhu nebe, kterou zjevila sama Panna Maria: Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Je to povolání těch, kdo uvnitř klášterů, na veřejných místech , modlitbou, pokáním, spisy, slovem, skutky bojují za uskutečnění tohoto slibu.
Triumf Neposkvrněného Srdce Pany Marie je také triumfem církve, protože Neposkvrněné Srdce Panny Marie je Srdce samotné církve. Triumf předpokládá velkou bitvu, která ho předchází. Tento triumf bude sociální, veřejný, slavnostní a také ona bitva bude sociální, veřejná a slavnostní. Být svatý znamená svést onu bitvu, která se vede především mečem pravdy. A jen na základě pravdy je možno budovat život lidí a národů, bez pravdy se společnost rozkládá a umírá.
Dnes je třeba křesťanskou společnost obnovit; aby byla obnovena, první nezbytností, která se nám ukládá, je vyznávat a žít pravdu v bojovném duchu. Když křesťan, který s pomocí milostí utváří svůj život podle zásad evangelia, bojuje za obranu pravdy, nemůže být zadržen žádnou překážkou.
Ve svém projevu 21. ledna 1945 pro mariánské kongregace v Římě Pius XII. říká: »Přítomná doba si žádá katolíky beze strachu, pro které je přirozenou věcí vyznávat otevřeně svou víru slovy, skutky, kdykoli to vyžaduje Boží zákon a ukládá to křesťanské svědomí a čest. Pravé lidi, skutečné lidi, pevné a neohrožené! Ty, kteří takoví nejsou, sám svět vyřadí, odvrhne a pošlape.«
»Bůh a církev , píše dom Pollien , vyžadují obránce, ale opravdové obránce, kteří nikdy neustoupí ani o krok; takové, kteří dokážou být věrní až k smrti; ty, kteří se formují s veškerou přísností a kázní, aby byli připraveni pro každé hrdinství a boj« (str. 162).
Mladé lidi XXI. století nemohou lákat pozvání ke kompromisům se světem, ale žádají od církve výzvu k heroismu. Ve středověku na stavbě každé katedrály se podíleli architekti, zedníci řemeslníci, tesaři, biskupové, knížata¨, slavné i neznámé osobnosti, všichni spojeni jedinou touhou vzdát slávu Bohu skrze kameny, které pozvedali k nebi.
Také my se účastníme velkého projektu. Každý z nás je dnes povolán budovat na troskách moderního světa nesmírnou katedrálu zasvěcenou Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, která není ničím jiným než jejím Královstvím v duších a ve společnosti. I naše srdce jsou kameny a náš hlas oznamuje světu sen, který bude uskutečněn.
Roberto de Mattei - Corrispondenza Romana
Bazilika Sacro Cuore v Římě
Oltář Panny Marie Pomocnice křesťanů
Pamětní deska na mši sv. Jana Bosca
