Mysterium iniquitatis
19.5.2019
NOVÝ SVĚTOVÝ ŘÁD A GLOBÁLNÍ CHAOS
Referát prof. Roberta de Mattei na Rome Life Forum 2019
* * *
Mysterium iniquitatis podle Lva XIII.
Abychom získali trochu světla o mysterium iniquitatis, (tajemství nepravosti) je třeba se vrátit do prvních okamžiků všeobecných dějin.
Ve své encyklice Humanum genus z 20. dubna 1884 proti zednářům Lev XIII. říká:
»Poté, co pro nenávist Lucifera se lidský rod nešťastně vzepřel proti Bohu Stvořiteli a dárci nadpřirozených darů, rozdělil se na dvě rozdílná pole, která ustavičně mezi sebou bojují, jedno za triumf pravdy a dobra a druhé za triumf zla a bludu. První je královstvím Božím na zemi, tj. pravou církví Ježíše Krista, a kdo chce k ní upřímně náležet, jak se patří a náleží pro spásu, musí sloužit celou myslí a celým srdcem Bohu a jeho jedinému Synu. To druhé je královstvím Satana a jeho poddanými jsou ti, kteří následují hanebný příklad svého vůdce, a tak jako první prarodiče odmítají poslušnost vůči věčnému Božímu zákonu a podnikají mnoho věcí proti Bohu, nebo aniž by vůbec dbali na Boha.«
Lev XIII. tedy učí, že lidstvo je rozděleno do dvou polí, která spolu ustavičně zápasí: království Boží, představující Kristovu církev, a panství Satana, sestávající z následovníků démona. Tento boj není nějakou epizodou dějin, nýbrž stupňuje se od stvoření světa a potrvá až do konce časů.
Andělé byli stvořeni ve stejné době jako světlo, ale od doby, kdy Bůh oddělil světlo od tmy, někteří andělé se odloučili od světla, kterým je Bůh, a ponořili se do temnot.
To se v dějinách opakuje a představuje tak vlastní mysterium iniquitatis: toto mysterium je samo o sobě neproniknutelné, protože naše inteligence není schopná pochopit ani podstatu nejvyššího dobra, ani hlubokou podstatu zla, jemuž Bůh dovoluje existenci, aniž by je chtěl. Je to nedostupné světlo (1Tim, 6,16), kde Bůh přebývá, ale existuje také nedostupná tma, kterou božské světlo neosvěcuje. Proto říkáme, že Satan operuje v tajemství. Jako každé tajemství, i toto tajemství zla přesahuje náš rozum. Ale neprotiřečí mu. Rozumem osvíceným vírou můžeme pojmout určitou část tohoto mystéria, jak nás k tomu vyzýval svého času sv. Pavel (2 Sol 2, 6-8).
Jen Bůh je světlo a není v něm žádná temnota (1 Jan, 2,5).Aby nám vyložil toto tajemství, Lev XIII. se odvolává na dvě města, která ve svém stěžejním díle Město Boží sv. Augustin popisuje těmito slovy: Jedno je společenstvím lidí zbožných, druhé odbojných, každé se svými anděly, kteří k němu náležejí, přičemž v jedné části převažuje láska k Bohu, v druhé láska k sobě.
Přitažlivá síla a koherence, která ji tvoří a udržuje, je láska. »Dvě lásky vytvořily dvě města: ono pozemské, s láskou k sobě až k pohrdání Bohem, a láska k Bohu až k pohrdání sebou samým«. Rozhodující je volba mezi Bohem, k němuž se druží pokora srdce, a démonem, k němuž nás váže pýcha a sebeláska. Podstata tohoto střetu je morální a je zakotvena v lidské svobodě: je nutno volit podle gravitace, kterou vtiskuje našemu životu láska.
»Mystické tělo Satanovo«
Město Boží je církev ve svých třech stavech: bojující, trpící a vítězná. Duchovní pouto, které spojuje do jednoho těla Kristovy věřící, kteří bojují zde na zemi, duše, které trpí v očistci, a blažené, kteří se radují v nebi. Člověk je totiž společenská bytost nejen v řádu přirozeném, ale také v nadpřirozeném. Životní společenství nadpřirozeného dobra mezi údy církve představuje společenství svatých.
Intimní solidaritaexistuje také mezi syny temnot. Pouto, které je spojuje, je nenávist. Nenávidí se a hnusí se sobě navzájem. A spojují se v boji proti dobru, jak říká Žalm: ...spojili se v jedno proti Pánu a proti jeho Kristu (Ž 2,2).
Otec Sebastiano Tromp, jezuitský teolog, který spolupracoval v redakci encykliky Mystici corporis Pia XII. a který byl při 2VK poradcem kardinála Ottavianiho, věnuje ke svému pojednání Corpus Cristi quod est Ecclesia ( Tělo Krista, což je církev) dodatek De corpore diaboli (O těle dábla) a dokazuje na základě citátů z Písma a Otců, že Satanovo město je zvláštní forma mystického těla Satanova.
Svatý Řehoř Veliký ve svých knihách Moralium často mluví o tělu ďábla, které tvoří ďábel a jeho následovníci. Jako jsou světci údy Kristovými, tak jsou bezbožní nevěrci údy ďábla. Ďábel je otec všech ničemníků a všichni bezbožní jsou údy všech bludů a mravních perverzí, ale také organizovaná struktura. Ta má svá dogmata, svou hierarchii, protože představuje padělek pravé církve. Je to proti-církev, kterou Apokalypsa definuje jako synagogu Satanovu (Ap 2,9; 3,9).
Tertulián popisuje obřady, jaké se praktikovaly ve 2. století, a ukazuje, že již v oné době existovala ďábelská parodie na křesťanská tajemství. Svatý Irenej mluví o kainitech, kteří oslavovali jako osvoboditele velké odbojníky proti Bohu - Kaina, Esaua a Jidáše. Středověké gnostické sekty jako kataři, pokládali Kaina a stavitele babylonské věže za své předchůdce. Masonerie, která zdědila víru a zvyky gnosticismu, přestavuje po XVIII. století viditelný impulzivní motor civitas diaboli. Žádná jiná sekta neobdržela od církve v posledních třech staletích taková odsouzení, a encyklika Humanum genus Lva XIII. představuje jejich svého druhu kompendium.
Mystické Tělo Kristovo a Corpus diaboli jsou dvě království, která stojí proti sobě jako život a smrt, dobro a zlo, světlo a temnoty: jejich cílem je navzájem se zničit. Boj mezi oběma vojsky je ustavičný a nesmiřitelný a je obsahem těchto slov: A já ti pravím: Ty jsi Petr... a na této skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou (Mt 16,18). Na jedné straně církev, která je Kristovým Královstvím, a na druhé straně nepřítel, který je označen za „brány pekla“, a který vynakládá všechny své síly, aby církev přemohl.
Démon a peklo
Je důležité zdůraznit, že není možno mluvit o démonu, aniž bychom mluvili o pekle. Země, očistec a ráj jsou místa, která obývají duše tvořící Civitas Dei. Ale také Civitas diaboli obývá svá místa, jimiž je země a peklo, protože pro ně neexistuje očistec. Peklo podle katolické nauky znamená nejen stav zavržených, ale také místo, kde jsou navěky trestáni odbojní andělé a lidé, kteří zemřeli ve stavu smrtelného hříchu.
Proč údy z Civitas diaboli často mluví o ďáblu, ale nemluví o pekle, s výjimkou, že je popírají? Protože kdo miluje někoho, touží o něm mluvit v dobrém, a démon může mluvit svůdným způsobem, když se představuje jako oběť, jako padlý anděl, který si zachoval svou neblahou krásu a dláždí tak cestu svému kultu. Mluvit o pekle znamená naopak popisovat místo trápení, samo o sobě hrůzné a odporné, a připomínat tak spravedlnost Boha, který neklamně soudí a nezrušitelným způsobem odsuzuje. Proto dělníci zla ignorují peklo a mluví o něm jen tehdy, když je popírají nebo tvrdí, že je prázdné.
Otec Garrigou-Lagrange potvrzuje, že když masonerie popírá peklo, podává důkaz o jeho existenci. Strom se totiž pozná podle ovoce. Kdo nenávidí Boha, nejen připouští jeho existenci, protože kdyby ji neuznával, nebojoval by proti ní; ale se stejnou satanskou zvráceností popírá i existenci pekla. Co jiného jsou profanace Eucharistie, černé liturgie, které vrcholí rouháním proti všemu, co je božské, ne-li projevem nenávisti, kterou má peklo a démon za svůj zdroj?
Dědičný hřích
Zápas dvou měst se vysvětluje nejen působením Satana, ale také dědičným hříchem, který se přenáší z Adama na jeho potomky. Hřích je dědičná nemoc. Všichni po Adamovi se rodí ve hříchu, v každé době a na každém místě. Lidstvo je proto nemocné, nikoliv však mrtvé, protože hřích je náklonnost lidské přirozenosti ke zlu, ale tím není ještě její úplnou zkázou. Lidská přirozenost je nemocná, ale zlo nepředstavuje podstatu přirozenosti.
Dědičný hřích zranil duši a tělo člověka a způsobil zmatečnost mravní, která vrcholí hříchem, a zmatečnost fyzickou, která vrcholí smrtí. Nejtěžším důsledkem Adamova hříchu nebylo proto nastoupení smrti těl, nýbrž nástup smrti duše, zničení stavu, který spojoval Boha s jeho rozumným tvorem. Směr k nemoci, utrpení, úzkosti, bludy, pochybnosti a konflikty, to všechno jsou následky dědičného hříchu. Donoso Cortés napsal: »Hřích pokryl nebe smutky, peklo plameny a zemi křovím; přinesl na svět choroby a mor, hlad a smrt; vykopal hrob nejslavnějším a nejlidnatějším městům, předsedal pohřbu Babylonie, města visutých zahrad a pyšného Ninive, Persepole, města slunce. Menfidy hlubokých tajemství, smilné Sodomy, Athén, kolébky umění, nevděčného Jeruzalému, velikého Říma; pokud Bůh totiž chtěl tyto věci, chtěl je pouze jako trest a lék proti hříchu. Hřích je odpovědný za nářky, které vycházejí z lidské hrudi, a za slzy, které kapka po kapce se roní z lidských očí. Ale ještě těžším aspektem hříchu je, že žádný rozum nemůže pochopit, žádné slovo vyjádřit, jak je možné, že hřích mohl vytlačit slzy i z nejsvětějších očí Božího Syna, pokojného beránka, který vystoupil na kříž obtížen hříchy celého světa«. V zahradě olivové »poznal smutek a zmatek i hrůzu hříchu, který byl příčinou jeho strašného potu. Byl přibit na dřevo a byl to hřích, kdo ho tam přibil; byl to hřích, který způsobil jeho agonii, hřích mu způsobil smrt«.
Mysterium iniquitatis nemá proto svůj původ v hříchu Adama a Evy, ale v hříchu Lucifera. Neposlušnost Adama a Evy vyvolal hřích Satana, ale nikdo neovlivnil Satana, proto jeho hřích nezasloužil Boží odpuštění na rozdíl od hříchu prarodičů, jehož byl příčinou. Proto Kristus, nový Adam, je hlavou Božího města, a nikoliv Adam, ale Lucifer je hlavou Civitas diaboli.
Revoluce a Kontra-Revoluce
Jestliže svatý Augustin je orel myšlení, který s nesrovnatelnou hloubkou vykreslil antiteze mezi dvěma městy, nikdo nepopsal dějiny zápasu mezi Civitas Dei a Civitas Diaboli, v nejtěžším z posledních stoletích lépe než Plinio Corrêa de Oliveira ve svém syntetickém díle Revoluce a Kontra-Revoluce. Podle tohoto brazilského myslitele existuje revoluční proces, který má svůj vznik mezi IV. a XV. stoletím, kdy Evropa prožívá hlubokou změnu duchů. Humanistická filozofie rozkoše zplodila náboženskou protestantskou revoluci, která bez ohledu na zdánlivé rozdíly tvoří jeden koherentní blok s onou revolucí humanistickou. Francouzská revoluce přijala liberální tendence, egalitářské tendence humanismu a protestantismu a převedla je do roviny politické a sociální. Komunistická revoluce rozšířila a vnesla do světa všechny poslední důsledky egalitářské Francouzské revoluce.
Nová světová civilizace by měla nahraditi civilizaci křesťanskou. Během Francouzské revoluce, 17. června 1790 pruský revolucionář Anacharsis Clootz (1755-1794) se představil ve Shromáždění jako „mluvčí lidského rodu“, v čele deputace osob různých jazyků a národností a oznámil zřízení univerzální republiky, která by měla obejmout všechny národy země. Jiný protagonista Revoluce abbé Henri Gregoire (1750-1831) požadoval ve jménu všeobecné rovnosti zničení „aristokracie pleti“. 4. června 1793 byla uspořádána maškaráda a představila Shromáždění reprezentaci černých mužů a žen, kterou předcházel prapor, na kterém byli namalováni mulat a negr, ozbrojeni kopím, s frygickou čapkou, symbolem revoluce. Občané, oznámil Gregoire za jásotu deputátů ve Shromáždění, existuje ještě jedna aristokracie: aristokracie pleti. Vy ji odstraníte.
Utopie míšenectví přichází tedy z daleka jako výraz egalitářského panteismu Francouzské revoluce, která usilovala o zničení jakékoli nerovnosti nejen sociální, ale také přirozené, aby tak vytvořila protiklad středověké Respubblica christiana. Bylo to teprve po pádu rakouského impéria v roce 1918, kdy se zdálo, že utopie se stane realitou jakožto událost takřka současná s komunistickou diktaturou proletariátu, nacionalistickou Třetí říší a Společností národů, přetvořených pak na Organizaci spojených národů. Všechny tyto projekty uboze ztroskotaly. Sen zbudovat Novus ordo seclorum, který otevřel XX. století, byl nahrazen snem opačného znamení: královstvím chaosu.
Nový světový řád je ve skutečnosti světový chaos, který má dnes barvy Amazonie, šťastného ráje, ve kterém nám indiánské národy mají předat moudrost kultu přírody. Charta Země nahradí Prohlášení lidských práv, překonané kmenovou fází čtvrté a páté revoluce. Amazonie z fyzického teritoria vystoupí na místo geolatrie, kultu prokazovaného Matce Zemi, který absorbuje všechny oživené tvory do svého klína, kde koexistuje všechno a nic, protože jakmile je zrušena jakákoliv nerovnost, mění se všechno v nic - jako poslední tajemství vesmíru. Metafyzika nicoty je srdcem nového náboženství.
Ale i tento nihilistický sen přichází zdaleka. Ve stejných dnech, kdy Cloot a Gregoire vykládali své utopie, markýz de Sade (1740-1814), sekretář vykřičené jakobínské sekce delle Picche, ohlašoval skutečný předmět Revoluce ve svém pamfletu Français, encore un effort si vous voulez être républicains, ve kterém oslavuje apoteózu zločinu a zrušení všech mravních norem.
Ještě dříve než de Sade, teoretik této metafyziky rozpuštění, byl to dom Léger-Marie Deschamps (1716-1774), benediktinský mnich, který tajně ovlivňoval Diderota a francouzské encyklopedisty. Jeho rukopisy byly nalezeny asi 100 let po jeho smrti a zveřejněny v bolševickém Rusku v roce 1930. Ruský vědec Igor Safarevič a polský akademik Bronislaw Baczko vyložili význam těchto spisů, které zbožšťují zlo. Deschamps vyhlašoval univerzální rovnost, ve které se všechno schází s nicotou. Všechny bytosti se přelévají a slévají jedny v druhé a všichni jsou jen různé aspekty jediného univerzálního druhu. Panteismus se slévá s nihilismem, protože všechno je nic a všechno se má stát ničím. Nula je jedinou rigorózní antitezí bytí. Antikosmismus, který je negací a rozpuštěním jakékoliv reality, jeví se jako zrušení jakéhokoliv práva a každé společnosti, každé rodiny a každého vlastnictví.
Když aplikujeme na naše dny jednu slavnou stránku mons. Jean-Jacquese Gaumeho (1802-1879), můžeme říct: Když strhnete revoluci masku a zeptáte se jí: Kdo jsi?, Ona vám řekne: Já nejsem to, čemu věříte. Mnozí o mně mluví a málokdo mne zná. Nejsem ani finanční oligarchie, ani americký mondialismus, ani ruský Moloch, ani čínský drak. Nejsem ‚islámští migranti‘, kteří přepadají Evropu, aby ji dobyli, nejsem ‚sodomité‘, kteří manifestují proti rodině a chtějí ji zničit. Nejsem Marco Pammella ani Emma Bonino. Nejsem Obama ani Soros. Tito lidé jsou mými dětmi, ale nejsou já. Tyto věci jsou moje dílo, ale nejsou já. Tito lidé a tyto věci se stali pasažéři a já jsem permanentní stát.
Jsem nenávist ke každému náboženskému a sociálnímu řádu, který nestanovil člověk a ve kterém není zajedno král a Bůh. Jsem prohlášení lidských práv proti právům Božím. Jsem filozofie revolty, politikou revolty, náboženstvím revolty, jsem ozbrojené nic, jsem zakladatelka náboženského a sociálního státu podle vůle člověka místo vůle Boží. Jsem filozofie revolty, politika revolty, náboženství revolty, jsem ozbrojené nic, jsem základem sociálního a náboženského státu podle vůle člověka místo vůle Boží, jedním slovem: jsem anarchie, protože jsem sesazený Bůh a člověk na jeho místě. Hle, proč mě nazývají Revoluce, tj. naprostý zvrat.
Nihil armatum – (Ozbrojené nic) tato definice obsahuje podstatu Revoluce, která není ‚nic‘,protože kdyby byla ‚nic‘, neexistovala by. Je to však organizovaný pochod směrem k nicotě pod vedením oné temné moci, o které tak často mluví sv. Pavel ve svých listech (Ef. 6, 12; Kol. 1, 13; Lk. 22, 53).
Sebevražda revoluce
Hospodin o sobě prohlásil: Já jsem Ten, který je (Ex 3,14). Satan, hlava a duše Revoluce,huláká: Mimo mne nic není a já se nenávidím, protože jsem.
Démon by chtěl svrhnout stvoření do nicoty a sám se do nicoty vrhnout. Mysterium iniquitatis je tajemství napětí mezi zlem a nicotou, cílem, kterého nemůže dosáhnout. Kdyby se tato totální sebevražda mohla uskutečnit, Revoluce by od té chvíle přemohla Boha. Je-li zničení aktem svrchovaného panství, je možné pouze Bohu, protože zlo existuje pouze jako nedostatek dobra a bez dobra nemůže existovat, tak jako nemoc nemůže existovat bez nemocného těla, které napadla. Smrt znamená nejen konec nemocného, ale také nemoci.
Z toho důvodu cesta Revoluce nemůže dosáhnout svého cíle, kterým je radikální a definitivní zničení církve a křesťanské civilizace. Pro ono dobro, které zůstává a které Revoluce potřebuje, aby mohla přežít semeno porážky. Sledujme tento princip v dějinách, kde si Bůh vždy posluhuje malým zbytkem, který je integrálně věrný, aby způsobil návrat pravdy a dobra. Vynikající biblista Salvator Garofalo věnoval hlubokou pozornost studiu Prorocké zprávy o „Zbytku Izraele“, a ukazuje, jak je tento koncept stěžejním v prorocké tradici. Princip je vyjádřen ve formuli: residuum revertetur - Bůh si chce skutečně přednostně posluhovat slabými a malými, aby zmátl a porazil mocné.
Sebezničujícímu pochodu Revoluce je určeno, aby se střetl se zbytkem pravdy a dobra, a stanoví tak princip a předpoklad své porážky. Tam, kde hoří svíce, světlo září víceméně intenzivně podle plamene lásky, která ji stravuje. Tento třeba sebemenší zbytek světla září nocí a má v sobě nepřemožitelnou sílu svítání, potenciál nového dne a slunce, které vychází. Světlo proniká, osvěcuje a zahřívá, oživuje jako dobro, které je svou přirozeností sdělitelné, plodné a šíří se.
Zlo je svou povahou sterilní a neplodné. Drama zla spočívá v tomto: není schopné uhasit poslední zbytek dobra, které přežívá. Jistě, i zlo se může bránit; jeho síla proto není vnitřní, ale vnější. Šíří se skrze činnost zlých lidí a démonů, a usiluje s prohnaností a násilím, nikoliv pokojnou silou zvítězit nad pravdou a dobrem. A v tomto směru je nihil armatum (ozbrojené nic).
Ježíš říká: Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12). Démon chce uhasit světlo světa, chce ponořit svět do tmy podle obrazu svého království. Ale temnoty nemají v sobě sílu, aby definitivním způsobem světlo uhasily, protože i ony ze světla čerpají svou vlastní existenci.
Pekelný svět je světem temného chaosu, vyjádřeného deformovanými kreaturami vytesanými na vnějších zdech středověkých katedrál a v groteskních figurkách Hieronyma Bosche.
Obraz nebe nemůže být představen malbou. Snad jen gotická nebo románská katedrála může představovat jeho vzdálený odlesk. Jestliže katedrála hoří, má to znamenat, že do ní proniklo peklo, protože řeč symbolů se neztrácí a také v jednadvacátém století má svou vyjadřovací sílu.
Démon svůdce
Satanská Revoluce ve své podstatě je zaměřena k tomu, aby znehodnotila díla Stvoření a Vykoupení a zbudovala sociální království démonů, peklo na zemi, které předznamenává ono peklo věčné, tak jako sociální království Krista je předobrazem nebeského ráje.
Je pravdou víry: démoni existují, bojují proti lidem, pokoušejí je a často svádějí. Hlavní činnost Satana spočívá v pokušení. Démon ponouká, dráždí, navádí k hříchu. V tomto smyslu je alespoň nepřímo příčinou našich hříchů. Sám Ježíš zakusil jeho působení, když mu pokušitel řekl: Toto všechno ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět (Mt 4,98).
Mystické Tělo Kristovo spočívá na dvou pilířích: na své viditelné struktuře, na jejímž vrcholu je papež, Náměstek Kristův, a struktuře neviditelné složené ze světců, mezi nimiž Panna Maria představuje vzor a souhrn, takže může být označena za Náměstkyni Krista, pokud jde o neviditelnou autoritu jakou vykonává nad zbožnými jakožto srdcem církve.
Hlavní úsilí démona je zaměřeno k tomu, získat viditelné i neviditelné vrcholy mystického Těla Kristova: autority, které vedou církev, a světce, kteří vyznávají a žijí její Pravdu.
Pokušením pro lidi, kteří představují viditelnou církev, je moc. Démon jim našeptává, aby nesloužili církvi, ale vlastním ambicím a uspokojovali svou žádostivost. Ale duše, o které démon nejvíce usiluje, jsou ty, které jsou povolány ke svatosti. Satan hledá především ty, které přijaly od Boha nejvíce milostí. Svody spočívají v tom, že přesvědčuje tyto duše, že dobro, které konají, je plodem jejich úsilí a jejich zásluhoum, a dává jim zapomenout, že všechno, co konají, působí v nich Bůh. Těmto duším nabízí zalíbení v darech, které přijaly, a svádí je, aby neusilovaly o maximální dobro, ale spokojily se s menším, které je často spojeno se zlem, aby neschůdnou cestu kříže nahradily pohodlnou spiritualitou, která rezignuje na hrdinství.
Satan přednostně získává uvnitř církve ty, kteří mají nejvyšší povolání, chce přivést do záhuby nejšlechetnější duše, světce, biskupy, papeže, to je pro Satana největší zisk. K tomu je zapotřebí největšího možnéholákání, přičemž nabízí svým obětem nikoliv hrubé materiální statky, ale alternativní duchovní dobra a jako páku používá touhu po osvobození člověka. Lev XIII., jak dosvědčuje ve svém Exorcismu, jej viděl u trůnu nejblaženějšího Petra a katedry určené za světlo pravdy národům.
Brány pekla a brány nebes
Svatý Jan v Apokalypse mluví o propasti, jejímž králem je Satan (Zj 9,11), protože má od ní klíče a když ji otevře, aby vylil na svět své satelity, vyvalí se z ní dým jako z ohromné výhně a slunce i ovzduší se zatemní (tamtéž).
Démoni a pekelné dýmy vycházejí z pekla a šíří se po zemi, pronikají až dovnitř Božího chrámu. Satanův dým, dříve než způsobí smrt, vyvolává znecitlivění. Nicméně brány pekla nezvítězí, protože se otevírají také brány nebes, a z nich vycházejí proudy milosti, které očišťují vzduch a probouzejí spáče, dávají jim sílu k boji. Síly milosti se nám dostává skrze svátosti, prostřednictvím blahoslavené Panny Marie a skrze nesčetné aktuální milosti, které získáváme, když na ně odpovídáme. Z bran nebes dnes vyrážejí legie andělů do boje s démony. Je-li pravdou, co tvrdí sv. Tomáš, všechny fyzické věci jsou spravovány anděly, tzn. všechno, co nás obklopuje, co se děje, je řízeno anděly přítomnými v každém okamžiku na každém místě jakožto protagonisty Božích plánů, vůdci v boji proti tělu, světu a ďáblu, který je veden den co den.
Dvě města, složená z andělů a z lidí, jsou rozšířena po celé zemi a jejich střety jsou ustavičné a všeobecné. žádný kompromis není mezi nimi možný. Pokud neteče krev, myslíme si, že jsou v pokoji. Ve skutečnosti jsou stále v boji; ve svých Exerciciích nám sv. Ignác připomíná bojovou činnost křesťana, povolaného, aby si vybral ze dvou měst a ze dvou praporů, jimž jsou právě ona dvě města, o kterých hovoří sv. Augustin.
Sv. Ignác a sv. Augustin nedělají nic jiného, než že aplikují zásadu evangelia, podle níž nikdo nemůže sloužit dvěma pánům: buď bude jednoho zanedbávat a milovat druhého, nebo naopak (srov. Mt 6,24; Lk 16,13). Náš život je součástí tohoto boje a je historií nemilosrdné války mezi služebníky Božího řádu a příslušníky pekelného chaosu. Sv. Hildegarda z Bingenu správně uvádí, že nejvyšší výsada duchovních duší spočívá v možnosti volit mezi dvěma stranami, přičemž přijímají jednu a druhou odmítají, protože si nemohou současně zvolit dvě věci, které jsou v rozporu.
Království Antikrista, nebo Království Mariino?
Dnes se zdá, jakoby se vítězství přiklánělo k démonu, a můžeme se ptát, zda naše epocha nepatří do éry Antikrista a nejvyššího projevu zla v dějinách. Neboť kdyby tomu tak bylo, museli bychom učinit závěr, že se ocitáme na konci světa a prožíváme království démona, a nikoliv království Kristovo. Protestanti a modernisté a jejich předchůdci i následovníci sice připouštějí Krista, ale popírají církev, a pokud ji nepopírají, pokládají ji za neviditelnou, a proto odmítají její triumf. Mají svou koncepci Ecclesia spiritualis nebo invisibilis, redukovanou na sdružení předurčených, sdružení svatých, určených, aby byli pronásledováni, aniž by se stali vítězi dějin. Z toho vyplývá eschatologie katakomb a obětí, odmítající tzv. konstantinovskou církev a ideální království Kristovo. Dnes si mnoho katolíků osvojilo tuto protestantskou a modernistickou teologii dějin. Sekularizace se pokládá za nezvratnou a církev je redukována na menšinu věřících, která rezignuje z možnosti získat veřejný prostor. Odtud plyne pokušení k víře, že jsme už na konci světa, odkládáme zbraň a utápíme se v očekávání tohoto konce. Nevede se boj proti světu, protože zde už není víra v povinnost obnovit všechno v Kristu, obnovit křesťanskou civilizaci na troskách moderního světa podle velkého programu Pia X.
Bůh však nevkládá do lidského srdce neuskutečnitelné aspirace tolika katolíků oddaných Království Kristovu, kterému je určeno, aby se uskutečnilo před koncem časů. To znamená, že nežijeme v dobách Antikrista, ale jen v antikristovské epoše , o které sv. Jan říká: Nyní je mezi námi mnoho Antikristů (1 Jan 2,18). Základní zkouška tohoto období spočívá v boji, který vedeme proti Revoluci, abychom obnovili sociální Království Ježíše a Marie, které není nic jiného než triumf svaté církve ve společnosti a v lidských srdcích. Bojujeme, protože Bůh nám vložil do srdce lásku pro tento boj.
Předmět naší naděje
Náš boj nepostrádá naději. Kdo nemá naději, ustal v boji, a kdo pokračuje v boji, činí tak, protože žije nadějí. Naděje je ctnost, která osvěcuje temnoty noci. V noci nevidíme předmět naděje, a právě proto, že naše smysly nevidí, uplatňuje se naděje, kdy vidí jen ten, kdo doufá. Proto se cvičíme v naději zde na zemi: v nebi již budeme vlastnit to, v co doufáme. V tomto smyslu kdo doufá, podobá se tomu, kdo již vlastní. Protože doufá, vlastní již nedokonalým způsobem na zemi to, co bude vlastnit dokonale na věčnosti.
Tridentský koncil učí, že naděje je křesťanskou povinností: In Dei auxilio firmissimam spem collocare et respondere omnes debent. (Všichni jsou povinni vkládat do Boží pomoci tu nejpevnější naději a podle toho jednat). Proto, jak říkají teologové, není možno doufat bez víry. Hlavní ctností bojující církve je směs víry a naděje, která se nazývá důvěra a spočívá v tom, že věříme a doufáme v dobra, ať se našim smyslům jeví jakkoliv vzdálená.
Sv. Pavel definuje důvěru jako gloriam spei, radostnou naději hrdou na to, v co doufáme (Žid 3,6), a sv. Tomáš ji definuje naději jako důvěru posilovanou pevným přesvědčením.
Naděje nás posiluje v našem konání a činí účinnými naše modlitby. Je krásné bojovat za obranu církve, jejíž zářící krása je nám zatím zahalena, ale my ji milujme, protože v ni věříme a doufáme. Jestliže v nebi naděje nebude, je to proto, že již budeme vlastnit dobro, ve které jsme doufali; v pekle však bude věčné zoufalství, protože zde zatracení strádají nepřítomností dobra, kterému neuvěřili a ve které nedoufali. A to, čemu věříme, v co doufáme, není nic jiného než Bůh a všechna dobra, která nás k němu přivádějí. Proto se sv. Claude de la Colombière opakujme: Je Vous espère, Vous même de Vous même, ô mon Créateur”.( Důvěřuji ti, důvěřuji ti pro tebe samého, můj Stvořiteli).
Můžeme pozbýt všechno jen ne důvěru. Důvěřujeme nejen, že obdržíme odměnu za dobré skutky, ale také, jak říká sv. Augustin, že s Boží pomocí mnoho dobrých skutků vykonáme. Důvěřujeme, že budeme bojovat až do konečného vítězství, protože předmětem naší naděje je sám Bůh; doufáme, že ho budeme nejen vlastnit v nebi, ale budeme ho oslavovat již zde na zemi tím, že bojujeme za sociální království Ježíše a Marie, k jehož uskutečnění nám poskytují naději.
Pán probouzí naději v srdci toho, kdo v něho doufá, a kdo v něho důvěřuje, činí tak proto, že obdržel dar naděje. Nesmírná důvěra živená fatimskými přísliby oživuje náš pozemský zápas, v němž mají nebesa zalíbení.
Roberto de Mattei - Corrispondenza Romana
