Ovoce tridentského koncilu
Požehnané ovoce koncilu vedeného Duchem Svatým
Co se dělo v Církvi 50 let po Tridentu
V době, kdy si připomínáme 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, bude tomu 550 let, co skončil slavný tridentský koncil. Jeho třetí závěrečné období probíhalo v letech 1562–1563 za velmi pohnuté situace.
Všimněme si, které byly nedůležitější body těchto porad: Eucharistie a mešní oběť, svěcení kněžstva a svátostný charakter manželství; dále očistec, odpustky a úcta k světcům. Papež potvrdil bez výjimky všechny dekrety a reformní výnosy. Provádění bylo nadále záležitostí papežů, biskupů a celé církve. Zabývali se jimi několik dalších desetiletí (s neobyčejnými výsledky).
Tridentský koncil byl odpovědí nejvyššího učitelského úřadu církve na protestantskou reformaci (H. Jedin). Nebyla to odpověď teologicky kontroverzní, nýbrž jasné vymezení katolické věrouky, podané učitelským úřadem; bylo to vnitrocírkevní uvažování, pravá reforma.
Obnova po velkém koncilu
Nyní nastal ve všech zemích a biskupstvích nesmírně tuhý zápas proti zastaralým zlořádům. Přesto patří rozmach katolického života k nejpodivuhodnějším jevům církevních dějin. Rezignaci, která přepadla katolický lid jako poraženou armádu na ústupu, vystřídal pozvolna nový bojovný duch a znovu probuzené sebevědomí. Šokující účinek hromadného odpadání byl pomalu překonán a zbytek, který zůstal, se opět radoval ze své víry.
K opravdovému církevnímu reformátoru patří charizma světce. Jen světec má sílu snášet záplavu lidské ubohosti a nabízet ji v oběť Bohu. Život ve službách vnitřní reformy je těžká a opravdová dřina. Jen hluboká zbožnost, hrdinské ctnosti a neochvějná víry ve svatost církve dodávala osobám pracujícím na církevní obnově potřebnou sílu, aby vytrvale a se sebeovládáním léčili a nerozbíjeli, shromažďovali a nerozptylovali. Nebyli ušetřeni trpkých zklamání, neúspěchů a mnohdy i škodlivých pomluv. Tíseň doby je však pobízela a tak se stali velkými nositeli obratu.
Pro století po Tridentinu je příznačné, že se setkáváme s četnými velkými světci, takže toto období bývá označováno za období svatých. Většinou mají určitou konkrétní úlohu a stali se opravdovou Boží odpovědí na tíseň doby.
1. Papežství
Na papežském stolci byl po 300 letech poprvé opět světlem Pius V. (1566-1572). Bylo to velmi důležité, neboť touto reformatio in capite byla přesvědčivě a věrohodně ukázána opravdovost úsilí o obnovu v církvi. O jeho volbu se zasloužil svatý Karel Boromejský. Jako dominikán zůstal Pius V. i na papežském stolci asketou svatého způsobu života; mystické spojení s Bohem v modlitbě spojoval se žhavou reformní horlivostí. Za nejdůležitější úkol svého pontifikátu považoval vnitřní obnovu církve podle směrnic tridentského koncilu. Začal důslednou reformou kardinálského kolegia a doplnil je zbožnými a mravně vynikajícími muži a ty zapojil s plnou odpovědností do reformní práce. Přebudoval kongregaci pro výklad a zhodnocování Tridentina, kterou založil jeho předchůdce. Založil kongregaci pro šíření víry a další na ochranu víry (1568). Další kongregace dostala za úkol radit biskupům a církevním prelátům, ale také na ně dohlížet, což se v době velkého odpadu jevilo jako velmi důležité. Nařídil ihned, aby se v celé církvi konaly vizitace a synody, které měly zavádět církevní obnovu v jednotlivých diecézích. K poučení duchovních vydal ihned z podnětu koncilu Catechismus Romanus (1566!), dále římský breviář a misál (1570). Pro vnitřní fungování církevního života byla velmi důležitá obroda papežského dvora, kterou prováděl papež s rigorózní přísností, potíral sionismus a jiné zlořády kuriálního kléru. Pia V. právem považujeme za velkého reformního papeže po Tridentinu.
V Německu dosáhl toho, že císař a katoličtí stavové přijali 1566 tridentské dekrety a že se skutečně prováděly četné vizitace a scházely se provinciální synody, Největším triumfem jeho pontifikátu bylo vítězství nad Turky u Lepanta, kterého dosáhly papežské, španělské a benátské oddíly z papežovy iniciativy („svatá liga“) .
Piovi nástupci Řehoř XIII. (1572-1858) a Sixtus V. (1585-1590) i další úspěšně pokračovali v jeho díle.
2. Episkopát
V obnoveném episkopátu se brzy zaskvěly postavy biskupů, jako byl Matelo Gilbert ve Veroně (+1543), Gabriel Paleotti v Boloni (+1597) a především milánský arcibiskup sv. Karel Boromejský (1560-1584). Jako synovec papeže Pia IV. se stal již v 21 letech kardinálem a u svého strýce, kterému vedl korespondenci, posiloval odhodlání k reformě. Jako biskup prováděl tridentskou reformu u sebe a ve své diecézi tak důrazně, že v něm bylo možno vidět typ nového tridentského biskupa – duchovního pastýře. Jeho působení sahalo daleko mimo Milán. Reformní opatření, která vydal pod názvem Acta ecclesiae Mediolanensis (1582) a která byla několikrát vytištěna, působila jako podnět a vzor na veškerou reformní činnost biskupů v Itálii, Švýcarsku a Německu. Vedle něho je třeba vyzvednout zářivý vzor sv. Františka Saleského (1567–1622). Byl biskupem ženevským ( 1602–1622), ale sídlil v Annecy, protože Ženeva byla kalvínská.
3. Řeholní stav
Nejkrásnější plody přinesla reforma v řeholním stavu, který byl před reformací po vnitřní i vnější stránce nejvíce otřesen. Téměř ve všech starých řádech se rozvinulo reformní úsilí, které většinou navazovalo na úsilí 15. století; tak např. znovu vynikali benediktini, františkáni, dominikáni a augustiniáni; jen kartuziáni reformu nepotřebovali, protože se nikdy neodchýlili od své původní přísné řehole, ani v pozdním středověku, ani v renezanci.
Reformní odvětví starých řádů a zcela nové instituty, které vznikaly ve volnější formě řeholních společností nebo kongregací s prostými sliby, spojovaly s obnovou vnitřního duchovního života aktivní službu církevní reformě. Věnovaly se duchovní správě, výchově kněží, vyučování nebo péči o chudé a ošetřování nemocných. Rozkvétaly hlavně v Itálii, Španělsku a později ve Francii.
Opravdoví svatí jsou nutně opravdoví lidé. Lidskou laskavostí se liší od duchovně zmrzačených fanatiků. Humorný a veselý sv. Filip Neri (1515–1595) zakladatel Oratoria, se stal strhujícím apoštolem Říma a novými metodami duchovní péče se mu podařil zázrak přivést renezanční město k nábožensko mravní obnově. Mnoha tisícům přinesl nové duševní, tělesné i duchovní zdraví. Pro obnovený katolicismus je příznačné, že našel svůj výraz v radostném životním pocitu baroka.
Ve Španělsku žila velká světice Terezie z Avily (+1582), která svou hlubokou mystikou a nevyčerpatelnou křesťanskou láskou nejen obnovila karmelitánský řád, ale do značné míry určila i ducha aspiritualitu ve Španělsku a ve Francii. Po boku jí stál karmelitán sv. Jan od Kříže (+1591). Sv. Anděla Mericiová založila r. 1535 v Brescii kongregaci voršilek. Byly schváleny 1544 a 1582 přeměněny na ženskou kongregaci pro charitativní péči a výchovu dívek. Ze sdružení zbožných laiků, které založil sv. Jan z Boha (+1550) vznikl řád milosrdných bratří pro ošetřování nemocných. Sv. Karel Boromejský založil 1578 kongregaci světských kněží oblátů. Sv. Kamil de Lellis (+1614) založil kamiliány pro ošetřování těžce nemocných a umírajících. Sv. Jana Františka Fremiotová de Chantal (+1641) vytvořila 1610 řád Navštívení Panny Marie; podporoval ji při tom sv. František Saleský. Podle něho se později sestry nazývaly salesiánky. Jejich posláním byla péče o nemocné a výchova dívek.
Ve Francii založil Petr de Bérulle (+1629) 1610 francouzské oratorium, které se věnovalo výchově kléru. Novější bádání dokládá, že Bérulle měl na francouzské duchovenstvo neobyčejný vliv. Od něho se odvozuje tzv. francouzská škola; rozumí se tím určitý druh výchovy kněží, která se soustřeďuje na tajemství Kristova vtělení. Bérulle tak položil základ obnově francouzského kléru, která svou niterností dala celé katolické reformě ve Francii zvláštní ráz. École française dala francouzskému kléru vysokou duševní kulturu a vynikající teologické vzdělání. Brzy byla celá výchova teologů výlučně v rukou oratoriánů. V tomto duchu pokračovali Charles de Condren (+ 1641), generální představený oratoriánů a Jean-Jacques Olier (+1657), farář u sv. Sulpice v Paříži, které bylo jedním z nejdůležitějších teologických učilišť ve Francii. Bylo příkladem a normou pro všechny francouzské semináře a jeho vliv sahal až do Anglie a Ameriky. Je třeba také uvést sv. Jana Eudese (+1680). Roku 1643 vystoupil z oratoria a založil vlastní kongregaci světských kněží a zřizoval kněžské semináře. I on patřil k velkým obnovitelům náboženského života ve Francii v 17. století.
Péče o duchovní stav se ukázala pro Francii velmi užitečnou. Její vzestup na duchovní velmoc v 17. a 18. století byl do značné míry nesen obnoveným církevně náboženským duchem. Noví kněží byli též horlivými duchovními pastýři, kteří se ujímali lidu ve všech duchovních i tělesných potřebách. Jako se Eudes a eudisté kromě výchovy kněží věnovali horlivě také lidovým misiím, tak se stal sv. Vincenc z Pauly (+1660) velkým světcem křesťanské lásky k bližnímu. Spolu s Louisou de Gras založil společnost milosrdných sester (vincentky) ataké kongregaci kleriků pro lidové misie lazaristy (podle mateřského domu St. Lazare v Paříži. Měli za úkol péči o prostý lid.
V polovině 17. století vznikl řád trapistů, který založil cisterciácký opat ArmandJean Le Bouthilier de Rancé. V Nancy vznikly boromejky, které založily E. a J. Chauvenelovy jako světské společenství pro ošetřování nemocných a sv. Jan Křtitel La Salle založil kongregaci křesťanských škol.
Tak velký počet velkých světců a nových řádů svědčí o opravdu křesťanském duchu té doby. Nově probuzený katolický život, který v 16. století mnozí pokládali za zaniklý, zaskvěl se v novém rozkvětu.
K těmto řádům je třeba přičíst ještě Tovaryšstvo Ježíšovo, ale to by byla samostatná dlouhá kapitola.
Pramen: August Franzen, Malé církevní dějiny
