Proč se dát připravit o mši
Zatím co coronavirus vede v Itálii ke zrušení mnoha veřejných mší, ohlédněme se, jaké příklady přicházejí od lidí církve v minulosti, od Řehoře Velikého a moru v Miláně (1576-77), kdy se naopak rozmnožily mše a procesí pod širým nebem, až po choleru, která rozsévala smrt za časů sv. Jana Bosca: světci s epidemiemi bojovali a překonávali je modlitbou a důvěrou v Boží pomoc.
Jedním z opatření, které má omezit šíření coronaviru, je rušení mší svatých s účastí věřících. Jestliže je pravdou, že tento stav se má stát příležitostí k boji proti vlažnosti, zábavám a k růstu úcty a vděčnosti za nekonečný dar Nejsvětější Svátosti, pak je také pravdou, že snadný způsob, jakým byly zrušeny veřejné bohoslužby, nás doslova ohromil. A to tím spíše, že mimo dobré výjimky mnoho biskupských vyhlášení opominulo modlitbu a nezbytnost svěřit se také Boží Prozřetelnosti. Je to tedy problém víry!
Epidemie určitě nejsou v dějinách novinkou. Jaké příklady máme z minulosti? Připomeňme si některé.
Léta 589-590. Itálie byla postižena těžkými přírodními katastrofami i násilím ze strany Longobardů, událostmi, které mnoho věřících interpretovalo jako Boží tresty za rozmnožení hříchů. V Římě se rozvodnila Tibera a způsobila nesmírné škody, obětí se stal papež Pelagius II., který zemřel 7. února 590. Jeho nástupcem se stal svatý Řehoř Veliký, který se zdráhal volbu přijmout, protože toužil zůstat v klášteře. Je faktem, že 29. srpna, dříve než nastoupil na Petrův stolec, budoucí Řehoř měl kázání, ve kterém vyzýval věřící k pokání.
Tento světec žádal o Boží pomoc a nařídil slavnostní prosebné průvody. Nařídil modlitbu „sedmerých litanií“, nazvanou tak proto, že rozdělil věřící na sedm sborů (klérus, mnichy a mnišky, děti, dospělé muže, vdovy a vdané ženy. Během této modlitby zemřelo za hodinu osmdesát lidí, ale Řehoř vyzýval k vytrvalosti v modlitbě. Když průvod dospěl k dnešnímu Ponte Sant´Angelo, na vrcholu Hadriánova hradu papež spatřil archanděla Michaela, jak mečem hrozí moru, na znamení konce epidemie.
Se svatým Archandělem Michaelem je spojen také dýmějový mor r. 1656, který si jen v Království Neapolském vyžádal podle pramenů 240 až 400 tisíc obětí. Když epidemie dorazila do oblasti Gargano, arcibiskup z Manfredonie Jan Alfons Piccinelli začal intenzivně prosit o zásah svatého Archanděla. Ten se mu zjevil a řekl, že kdo bude uctívat zbožně kameny z jeho svatyně, bude od moru osvobozen. Puccinelli dal proto roztloukat na kousky některé kameny ze slavné svatyně a přikázal obyvatelům, aby je rozložili jako znamení u bran domů a paláců. Oblast Manfredonie tak byla ušetřena morové rány, jak píše Treccani, a to mělo také mezinárodní ohlas. Na památku události dal biskup postavit ke cti sv. Michaela obelisk s latinským nápisem: »Knížeti Archandělovi, vítězi nad morem, patronu a ochránci na památku věčné vděčnosti«.
Není možné opomenout tzv. »Mor sv. Karla«, při němž láska tohoto milánského arcibiskupa dosáhla svého vrcholu. Mor vypukl 1576, když se světec nacházel mimo Milán. Zatímco město opustil španělský gubernátor a další magnáti, sv. Karel se urychleně vrátil a dal k dispozici všechen svůj majetek a statky pro nemocné a potřebné. Sám chodil dům od domu a do lazaretu přinášel posilu. K doporučení, aby se zachovávala nezbytná hygienická opatření, se u sv. Karla pojilo vědomí, že jen Bůh může město osvobodit.
Povolal tedy kněze z okolní krajiny a vydal potřebná opatření. Aby věřícím nescházela svátostná posila, zavedl mnoho mší a modliteb pod širým nebem. Po ulicích dal umístit více než dvacet křížů, (některé z nich ještě existují, některé poručil odstranit císař Josef II.). U těchto křížů se sloužily mše svaté. Známé je procesí, které vedl sám Karel, kráčel bos a nesl kříž, ve kterém byla umístěna relikvie svatého hřebu. Mor skutečně ustoupil.
V těchto dnech jsme svědky pokusů ospravedlnit rušení veřejných mší svatých s odvoláním na ctih. Angela Romazzottiho, biskupa v Pavii v průběhu cholery 1854. Jedná se poněkud odlišnou situaci. Již jeho předchůdce zakázal v určitých situacích podávání sv. přijímání. Důvodem bylo, že s chorobou bylo spojeno nutkání k častému zvracení. Nikdo z nich však nezakázal veřejné mše svaté.
Tato choroba zasáhla 1854 také Turín. Svatý Jan Bosco kromě potřebných sanitárních opatření se staral především o duše svých chlapců v oratoriu a usiloval, aby žili ve stavu milosti posvěcující a nedopouštěli se smrtelných hříchů. Skutečnost je taková, že nikdo z jeho chlapců neonemocněl; 44 se jich se věnovalo péči o nemocné a žádný z nich se nenakazil.
Je třeba především obnovit tuto víru v Boží Prozřetelnost.
Ermes Dovico, Nuova Bussola Quotidiana
