Holandský schizmatický koncil
Vřed pokoncilní sepse praskl v Holandsku, kde se v lednu 1969 sešel tzv. pastorační koncil. Bylo to velké reprezentativní shromáždění církve, ve kterém byly zastoupeny všechny stavy společnosti včetně holandského episkopátu. Při hlasování se toto shromáždění vyslovilo většinou 90%, aby:
- byl zrušen kněžský celibát,
- aby bývalí kněží mohli nadále pastoračně působit,
- ženy obdržely kněžské svěcení,
- aby biskupové spolurozhodovali v dekretech nejvyššího pastýře a laici spolu s biskupy, a to rozhodujícím hlasem.
Mnoho hlasů, které se okamžitě ptaly na postoj Svatého stolce, dostalo odpověď v OR 13. ledna 1970.
Reakce papeže Pavla VI. demonstruje podstatný rys tohoto pontifikátu: oko sice vidí vyvolané škody a bludy, ale ruka není schopna sáhnout po účinném léku nebo skalpelu, aby nádor odstranila:
Pavla VI. vyděsily zprávy o určitých projektech a podkladech a některých doktrinálních výrocích, které předložili k diskuzi a které podle jeho názoru zasluhují vážné výhrady. Papež vyjadřuje dokonce „vážné výhrady ke kritériu, podle kterého jsou katolíci na tomto shromáždění zastoupeni“. Je „bez sebe“ ze skutečnosti, že II. vatikánský koncil je zde jen velmi ojediněle citován, že smýšlení a plány holandského shromáždění nejsou vůbec v souladu s koncilními a papežskými dokumenty. Zvláště poslání církve je zde chápáno zcela pozemsky a kněžství jako úkol předávaný pouze společenstvím. Kněžství je zbavováno celibátu a přiznáváno ženám, o papeži je zde jen zmínka, aby jeho postavení a Kristem svěřené plné moci byly omezeny na minimum.
Po této stížnosti na bludy, které se z části týkají samé podstaty církve – výroky o kněžství a papežském primátu – používá papež v závěru tato slova: „Naše odpovědnost jako pastýře univerzální církve Nás zavazuje, zeptat se vás s plnou otevřeností: Co můžeme podle Vašeho učinit, abychom Vám pomohli upevnit Vaši autoritu?“
Stížnost papeže na útoky, které Holanďané učinili s tichým souhlasem biskupů na podstatné články katolické nauky a víry, měly vést k výzvě, aby biskupové zdůraznili a upevnili víru církve v řečených bodech. Místo toho, aby žádal toto upevnění, nabízí Pavel VI. holandským biskupům službu, že pomůže posilnit jejich autoritu, zatímco oni své autority hrubě zneužili. Zatímco chce papež podle svých slov pomáhat překonat potíže holandské církve, jedná se ve skutečnosti o těžkosti celosvětové církve. Slova, s nimiž se obrací na kardinála Alfrinka, by byla smysluplná, kdyby platila opravdovému protivníkovi schizmatu a nikoliv jeho původci. Zcela svérázně vyznívá, jak papež těší sám sebe, když poznamenává, že ho podporuje Mnoho spolubratří biskupů. Je to pro papeže spíše bolestná situace, že se nemůže spolehnout na podporu všech svých, nýbrž jen na velký počet, který v žádné kategorii morálních hodnot nemůže být základem (morální hodnoty vyžadují souhlas všech).
Kardinál Alfrink
Za čtrnáct dní nato řekl kardinál Alfrink v Corriere della sera, že tyto otázky nemohou být řešeny ústřední autoritou, nýbrž podle principu kolegiality širokým kolektivem biskupů, jehož je papež hlavou. Předseda holanské biskupské konference přitom zapomněl, že kolegium je sbor poradní a nikoliv sbor, který papežovu autoritu omezuje.
Pramen: Romano Amerio: Iota unum § 64)
