Korunovace Karla Velikého
28. 12. 2019
Existuje-li okamžik milosti a obrácení srdce, pak jsou to svaté Vánoce, den Narození Páně, den, od kterého se počítají léta světa. Rodinná atmosféra obměkčuje i ta nejtvrdší srdce, ale především liturgická krása je schopná se jich dotknout, jak se to přihodilo francouzskému spisovateli Paulu Claudelovi (1868-1955) 25. prosince 1886.
Claudel byl osmnáctiletým studentem, který zcela zanechal náboženské praxe a toulal se pařížskými ulicemi, neklidný a nespokojený sám se sebou, když o vánočním večeru vstoupil do katedrály Notre Dame, zatímco sbor zpíval to, co později poznal jako Magnificat.
»Stál jsem – vypráví – v zástupu blízko druhého sloupu u vchodu na chór na straně sakristie. V onom okamžiku došlo náhle k události, která ovlivňuje celý můj život. V jediném okamžiku se dotkla mého srdce, a já jsem uvěřil. Uvěřil jsem se vší silou a naléhavostí, s takovým povznesením celé své bytosti, s tak pevným přesvědčením a jistotou, která nepřipouští nejmenší pochybnost a po které žádné rozumování, žádná okolnost mého života nemohla otřást mou vírou, ani se jí dotknout. Náhle jsem měl pocit drásající nevinnosti, věčného dětství Boha: nevýslovné zjevení! Když se snažím – jak to často dělám – rekonstruovat okamžiky, které následovávaly po této mimořádné chvíli, nacházím prvky, které tvořily jediný záblesk, jediný nástroj, kterým si posloužila Boží Prozřetelnost, aby konečně dosáhla otevření srdce ubohého zoufalého syna: 'Jak šťastné jsou ty osoby, které věří!'
Ale je to pravda? Byla to skutečně pravda! Bůh existuje a je zde! Je to někdo, kdo je bytostí jako já. Miluje mne a volá. Nastoupily slzy a vzdechy, zatímco emoce ještě narůstaly při něžné melodii „Adeste fideles“ (…)
Paul Claudel onoho večera v záblesku nepřekonatelné evidence pochopil, že život každého z nás se otevírá před nevyhnutelnou alternativou: nekonečnou láskou Boží, nebo věčným zavržením. Vzpomíná ještě: »Je pravdou – to vyznávám s římským setníkem - že Ježíš je Boží Syn. Byl u mne, Pavla, který se obrátil, a kterému sliboval svou lásku. Ale ve stejném okamžiku, kdybych ho nenásledoval, zanechal by mě ve věčném zavržení jako jediné alternativě. Ach, nepotřeboval jsem, aby mi vysvětloval, co je to peklo: vždyť tam jsem si pobyl. Těch několik hodin mi stačilo, abych pochopil, že peklo je všude, kde není Kristus. Co mi záleželo na zbytku světa, před touto novou a zázračnou Bytostí, která se mi zjevila!«
Život Paula Claudela se stal úsilím zůstat věrný milosti oněch Vánoc 1886, »dni Narození Páně, ve kterém se zrodila veškerá radost«, jak napsal ve slavném díle L’Annonce faite à Marie (1912).
Sociální aspekt Vánoc
Ale svátek Narození Páně nemá jen význam individuální a rodinný: má také význam dějinný, význam sociální. Velký opat ze Solesmes Dom Prosper Guéranger (1805-1875) ve svém díle Année liturgique nám připomíná tři momenty Vánoc spojené s dějinami Evropy, s nejhlubšími kořeny křesťanských tradic.
První z těchto momentů je křest Chlodvíka, ke kterému podle tradice došlo 25. prosince 496.
Chlodvík byl králem Francie, tehdy pohanského národa, zatímco křesťanství se šířilo v Evropě a přemáhalo chaos a anarchii po pádu římské říše na Západě, ke kterému došlo před několika lety. Oženil se s katolickou princeznou Klotildou z Burgundska. Byla to ona, která za přispění sv. Remigia, biskupa v Remeši, dovedla Chlodvíka ke katolickému náboženství a získala tak jeho srdce. Chlodvík se dal pokřtít o Svaté noci 496.
Franský historik Řehoř z Tours píše, že Chlodvík se přiblížil ke křtitelnici jako nový Konstantin, aby byl osvobozen od antického malomocenstvía smyl ve svěží vodě poskvrny vytvořené po dlouhou dobu. Když Chlodvík vstoupil do baptisteria, svatý Bůh pronesl tato slavnostní slova: »Skloň pokojně svou hlavu a pamatuj si: Klaněj se tomu, kterého jsi pálil, a spal toho, kterému ses klaněl«.
Chlodvíkův křest byl i křtem národa, který s ním vstoupil do dějin: národa Franků. Podle Guérangera nejvyšší Pán dějin chtěl, aby se království Franků zrodilo o svátku Vánoc, aby hluboce zdůraznil důležitost Vánoc a hluboce vštípil jejich význam do paměti evropských národů. Chlodvík, divoký barbar, se stal beránkem, byl v Remeši ponořen do křestního pramene spásy, ze kterého vyšel očištěn, aby založil první křesťanskou monarchii mezi monarchiemi, ono království Francie, nejkrásnější po nebi.
Obrácení Anglie
Od obrácení Chlodvíka uplynulo sto let. Na papežský trůn usedl velký papež Řehoř Veliký. Jak se vypráví, v roce 596 spatřil papež na trhu otroků v Římě skupinu světlovlasých mládenců, krásných jako andělé. Zeptal se, co jsou zač. Odpověděli mu: Anglové.
»Nikoliv Anglové, ale andělé«, odpověděl papež a rozhodl vyslat do Anglie benediktinské mnichy, aby zde zahájili evangelizaci. Skupina čtyřiceti mnichů vedená sv. Augustinem (pak zvaným z Canterbury) odjela do Anglie hlásat evangelium.
Augustin obrátil k pravé víře krále Etewireda a odebral se do tehdy již římského města York a začal zde hlásat slovo života. Celý národ se připojil ke králi a žádal si křest. Tak se také stalo. Křest krále byl křtem celého národa, který se spojil se svým vladařem nezrušitelnou věrností. Křest byl stanoven na den Vánoc, aby se tak zrodili noví Kristovi učedníci; řeka, která tekla pod hradbami města, posloužila jako křestní pramen, který pojal deset tisíc katechumenů, nečítaje ženy a děti. Vážnost této proměny se nezastavila a noví a noví učedníci betlémského Dítěte sestupovali do vod, aby očistili své duše. Z chladných vod vycházeli plní radosti a zářili nevinností jako armáda novokřtěnců; v tento den Narození připojil Ježíš nový národ do své říše«.
Sv. Augustin z Canterbury byl evangelizátorem Anglie. Z Anglie a Irska pak vzešel jiný velký misionář, svatý Bonifác s mnichy, kteří hlásali evangelium v Německu.
Korunovace Karla Velikého
A tak měla další slavná událost přispět k ozdobě Vánoc. O vánoční slavnosti roku 800 došlo ke korunovaci Karla Velikého, a tím ke zrození Svaté Římské Říše, jejímž posláním bylo přinést evangelium do barbarských končin severu a vytvořit tak jednotu pod vedením římského papeže.
Bylo to roku 800. V Římě do baziliky sv. Petra vstoupil majestátní muž asi šedesátiletý, jehož postava se tyčila jako postava nepřemožitelného bojovníka, jehož bílé vlasy a vousy prozrazovaly nevinnost a neobyčejnou vlídnost. Ale že to není obyčejný muž, je zřejmé na první pohled. Byl to Karel Veliký, král Franků, národa Chlodvíka povolaný do Říma, aby se chopil meče ve službách Kříže proti Longobardům.
Král Francie překročil v roce 800 Pyreneje, aby osvobodil Španělsko z hrozivé moci Arabů. Získal pro křesťanství Sasy a Bavory. Nyní se potýkal s Avary. Nebyl to jen válečník. Pod jeho vlivem se rozvíjely v celé Evropě věda a umění. Byl poddanými milován, ctěn od bojovníků a velmi rozšířil vliv římské říše a vliv katolického náboženství.
Nyní nadešla hodina, kdy dědic Chlodvíka vstupuje do baziliky Svatého Petra o vánoční noci za velmi kruté zimy, ale v bazilice panovala teplá atmosféra nadšení. Král Francie pokleká, sklání svou hlavu a klaní se Bohu, který se stal člověkem, a vzývá ho o milosrdenství pro své hříchy. Bije se v prsa a prosí o přímluvu Panny Marie, aniž by pozoroval, že se k němu někdo blíží v mlčenlivé úctě. Nebyl to kněz ani biskup, ale sám papež, papež světec. Kroniky připomínají, že v okamžiku, kdy se král pozvedl od modlitby během mše svaté před oltářem Konfese sv. Petra Apoštola, »papež Lev III. k němu přistoupil a vložil mu na čelo korunu. Korunu novou, nikoliv královskou, ale císařskou.«
Papež, sv. Lev III., vložil císařskou korunu na hlavu Karla Velikého; ohromená země v něm spatřovala Císaře, nikoliv však nástupce císařů pohanského Říma, ale císaře obdařeného slavnými tituly Nástupce toho, který je označován jako Král králů a Pán pánů. Římský lid ho aklamoval slovy: Karlu Velikému, korunovanému od Boha, velkému a mírovému císaři Římanů, života a vítězství, zatímco Frankové tloukli kopími o meče a provolávali: Vánoce, Vánoce, volání z dob Chlodvíka, které připomínalo národu jeho vstup do dějin.
Dva dny před korunovací mnich z hory Olivetské v Jeruzalémě věnoval králi Francie jako dar patriarchy klíče od Svatého Hrobu a Kalvárie a klíče onoho města a hory Sion s praporcem. Byla do symbolická oslava, nová aureola svatosti na čele krále, jehož ochrana patřila kromě moře křesťanům Palestiny, Sýrie, Egypta a Tunisu.
V oněch Vánocích se v bazilice Kristova Náměstka zrodilo Katolické Císařství Západu, pilíř středověkého křesťanství, jako před 800 lety, ve stejný den, kdy se narodilo Jezulátko a bylo položeno do jeslí.
Do založené Církve Katolické, Apoštolské a Římské Ježíš Kristus zasel semeno všech předpokladů pro zrození velké civilizace. Expanze církve a obrácení národů v období 800 let se semeno stalo konkrétní možností pro rozvoj impéria Karla Velikého, ratifikovaného rukou nástupce Petrova. Otevřela se tak epocha, o které píše Lev XIII. v encyklice Immortale Dei: »Kněžství a vláda byly spojeny šťastnou svorností a vzájemnou výměnou přátelských služeb a organizovány takovým způsobem, aby poskytovaly civilní společnosti plody, překračující všechna očekávání«.
Jiný papež, Jan Pavel II. v roce 1200. výročí korunovace Karla Velikého připomněl, že »velká postava císaře představuje podle těch, kteří je studují, epochu, která navzdory vždy přítomným lidským limitům byla charakterizována impozantním kulturním rozkvětem ve všech oblastech lidské zkušenosti. Při hledání své identity Evropa nemůže přehlížet energické úsilí o obnovu kulturního dědictví, které zanechal Karel Veliký po dobu více než jednoho tisíciletí«.
Karel Veliký byl velký nejen ve svých vítězných válkách za novou Evropu, ale především svým dílem právní, kulturní a umělecké obnovy inspirovaným principy Evangelia. V epoše úpadku a nepořádku může být pokládán za zakladatele křesťanské v Evropy. S prvním křesťanským vladařem Západu se poprvé rozvinulo křesťanské sebevědomí společnosti, která vystoupila na scénu s vědomím křesťanské římské jednoty.
Korunovace Karla Velikého je navíc veřejným a symbolickým aktem univerzální důležitosti: určovat a vyjadřovat po více než jedno tisíciletí koncepci křesťanské suverenity. Zdrojem autority je Boží přítomnost na zemi, protože – na zemi – neexistuje autorita, která nepochází od Boha. V tomto smyslu korunovace Karla Velikého může být pokládána za Vánoce Křesťanství.
To, co bylo ve své době křesťanstvím, je nyní v agonii pod útoky nepřátel vnějších i vnitřních a my s bázní očekáváme nový den Vánoc, den zrození a zmrtvýchvstání pro naše duše a pro celou společnost: den ohlášený ve Fatimě, den triumfu církve a obnovy křesťanské civilizace.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
