Neznámí čeští mučedníci
Pravdy každému přejte
Naše země byla hojně zavlažena krví mučedníků i v dávné minulosti. K těmto mučedníkům se však chováme ještě méně pozorně než k mučedníkům z doby nacismu a komunismu. Zatímco oni projevili svou statečnost až k prolití vlastní krve, my zbaběle couváme před pouhým ideologickým tlakem mystifikovaných dějin.
Pro většinu českých katolíků i nekatolíků je sotva známé, že máme celou řadu mučedníků z řad světských i řádových kněží i laiků, kteří položili svůj život za víru již v době předhusitské, jak tomu bylo například v Olomouci, kde markrabí Prokop dal zpustošit olomoucký sídelní chrám, kanovnickou rezidenci a mnoho kněží týral a umučil. Málokdo ví o útisku a obětech kartuziánů, kteří se jako první postavili od samého počátku proti šířícím se Wiklefovým bludům, které se pro naše dějiny i pro naši zemi nakonec staly tak osudnými. Stejně tak se mlčí o kněžích, kteří byli zbiti, zmrzačeni anebo usmrceni, protože odmítli za interdiktu vyhlášeného nad Prahou kvůli Husovi konat zapovězené bohoslužby.
Svátek apoštolů slovanských sv. Cyrila a Metoděje se dostal u nás v r. 1863 do sousedství výročního dne Husovy smrti.
Je to sousedství více než výmluvné. Poutníci, kteří v hojném počtu navštěvují velehradskou baziliku, mohou v její klenbě spatřit fresku z r. 1772, zobrazující umučení sedmi velehradských cisterciáků nedakonickými husity, k němuž došlo v únoru 1421. V původním hlavním oltáři velehradské baziliky je jako zvláštní relikvie zasazen kámen, na kterém byli uprostřed chrámu upáleni. Další cisterciácké kláštery posvěcené krví mučedníků jsou např. Zlatá Koruna, Osek a Zbraslav. Své mučedníky z doby husitské mají augustiniáni v Jaroměři, benediktini v Břevnově, dominikáni u Jaroměře a kartuziáni v Sedlci. Město Mohelnice leželo půl století v rozvalinách a v nich položilo za svou víru život 700 katolických křes anů. To není minulost, za kterou by se měli katolíci stydět a bázlivě ji skrývat, naopak, je to minulost, jejíž náležitá připomínka a úcta k těm, kteří vydali nejvyšší svědectví víry, by spolu s jejich přímluvami mohla výrazně přispět k rozkvětu a povzbuzení víry i řeholního života.
Když byli v říjnu 1926 blahořečeni mučedníci Velké francouzské revoluce, napsal pražský list »Čech« a po něm i »Naše listy«: »Mohou-li mít Francouzi své blahoslavené z doby Velké revoluce, proč by jich nemohli mít Čechové pro krvavou revoluci husitskou?« Český episkopát tehdy pověřil P. Augustina Neumanna OSA, aby sebral všechny potřebné doklady a ukázal tak katolické veřejnosti možnost přispět více k poznání mýty zatemněné minulosti i možnost zahájit beatifikační proces českých a moravských mučedníků XV. století. Neumannova dokumentační studie opatřená imprimatur opata Bařiny i biskupa Karla vyšla v Hradci Králové r. 1927 pod názvem Katoličtí mučedníci doby husitské.
Z lidského hlediska se může zdát, že připomínka těch, kteří v minulosti neváhali položit život za svou katolickou víru, může narušit ekumenické vztahy. Ale to je pohled spíše povrchní. Komu více záleží na odpuštění, smíření a pravé jednotě než těm, kteří si do běla vyprali roucho v Beránkově krvi? Nechybí nám právě jejich přímluva a veřejné uznání jejich oběti, abychom došli milosti u Boha a byli konečně jedno, jako Syn a Otec jsou jedno?
Když se podíváme věcně a bez předsudků na minulost i současnost, těžko najdeme někoho, kdo by se mohl oprávněně pokládat za dědice husitů. Jejich kult se stal spíše jen symbolem odporu proti katolické církvi a symbolem uměle vytvářené národní hrdosti. Ale jejich skutečnou ideologii nikdo nevyznává a ostatně málokdo ji vůbec po pravdě zná. To, co se doopravdy dělo u nás a v našem sousedství v 1. polovině 15. století, lze totiž stěží považovat za boj za pravdu a svobodu svědomí.
Návrh, aby se katolická církev omluvila za křižácké výpravy proti husitům, je tedy třeba řádně zvažovat z obou stran. Než by k tomu vůbec mělo dojít, musíme si s veškerou poctivostí vyjasnit celou historickou skutečnost a vypořádat se konečně upřímně a poctivě se všemi proticírkevními mýty z dob obrození, národního romantismu, meziválečného bezbožectví podle hesla »Los von Rom« (pryč od Říma) a nejnověji pak komunismu, jehož marxističtí historikové dali celé husitské revoluční legendě svou rádoby »vědeckou« korunu. Jestliže se o nás říká, že jsme národem švejků, který neví, čí je, není to také proto, že žijeme z mystifikací a deformací své vlastní minulosti?
-vu-
