K "historickému" setkání
17.2.2016
K četným úspěchům, které masmédia připisují papeži Františkovi, patří také „historické setkání“ s moskevským patriarchou Kirillem I. 12. února v Havaně. Setkání, které mělo zbořit zeď, jaká existuje tisíc let mezi římskou církví a Východem.
Význam tohoto setkání podle vlastních slov Františka nespočívá v dokumentu, který má ryze pastorační charakter, nýbrž ve shodě pro společný, nikoliv politický nebo morální, ale náboženský cíl. Tradiční učitelský úřad, který je v dokumentu vyjádřen, jako by František chtěl nahradit neo- magistériem, které je vyjádřeno symbolickými událostmi.
Poselství, které chce papež sdělit, má být poselství o zvratu v církevních dějinách. Abychom význam události v Havaně pochopili, musíme vycházet právě z dějin. Je zde však mnoho historických nepřesností, které je nutno korigovat, protože doktrinální úchylky bývají často konstruovány na základě falšování dějin.
Předně není pravdou, že římská církev a moskevský patriarchát jsou 
odděleny tisíc let, protože tento patriarchát vznikl r. 1589. V pěti předcházejících staletích a ještě před nimi byl tento patriarchát pod Cařihradem východním partnerem Říma. Během 2. vatikánského koncilu setkal se Pavel VI. 6 ledna 1964 s jeruzalémským patriarchou Athenagorem z Cařihradu, aby zahájili „ekumenický dialog“ mezi katolickým a pravoslavným světem Tento dialog nedosáhl žádných pokroků kvůli tisícileté opozici pravoslavných vůči římskému primátu. Pavel VI. to sám potvrdil ve své řeči 28. dubna 1967 před tehdejším Sekretariátem pro podporu jednoty křesťanů, když řekl:„Jak víme, papež je nepochybně největší překážkou cesty ekumenismu (Pavel VI. Insegnamenti VI. s 192-193) .
Cařihradský patriarchát byl jedním z pěti hlavních sídel křesťanství ustanovených na koncilu Chalkedonu. Byzantští patriarchové však zastávali názor, že po zániku západní poloviny Římské říše je Cařihrad jako hlavní stolec Východu nadále hlavou západního světa a také hlavní náboženskou hlavou světa. V kánonu 28 chalkedonského koncilu, který zrušil svatý papež Lev Veliký (440-461), je již v jádru obsaženo celé byzantské schizma, protože svrchovanosti římského papeže byl připisován pouze politický a nikoli božský základ. Proto dal papež Hormisdas (514 – 523) r. 515 podepsat východním biskupům Formula Hormisdae, ve které uznali svou jednotu s Římem a primát katedry Petrovy ( Denz-H, n. 363)
Mezi 5. a 10. stoletím, kdy se upevňovalo na Západě rozlišení mezi duchovní autoritou a světskou mocí, rodil se naopak na Východě spontánní cézaropapismus, ve kterém byla církev prakticky podřízena císaři, který se – jako Boží vyslanec – pokládal za halvu jak v církevní tak světské oblasti hlavu. Cařihradští patriarchové byli prakticky podřízeni funkcionářům byzantské říše a podněcovali o to více radikální opor proti církvi v Římě.
Po první roztržce, kterou vyprovokoval v 9. století patriarcha Focius, následovalo 16. července 1054 oficiální schizma, když patriarcha Michal I. Kerularios (1043-1058) prohlásil, že Řím kvůli Filioque a jiným záminkám propadl herezi. Římští legáti proto položili na oltář v Hagia Sophia v Cařihradě exkomunikační rozsudek. Knížata Kyjevské Rusi a s nimi i moskevští, kteří přijali křesťanství 988 od svatého Vladimíra, a v důsledku toho i Moskva následovali Cařihrad ve schizmatu, protože uznali jeho náboženskou jurisdikci. Zdálo se, že roztržka je nevyhnutelná, ale 6. července 1439 se stala v katedrále Santa Maria del Fiore ve Florencii mimořádná událost, když papež Evžen IV. slavnostně vyhlásil bulu Laetentur coeli o překonání rozkolu a o společenství církví Východu i Západu.
V průběhu koncilu ve Florencii (1439), kterého se účastnil i východní císař Jan VII. Palaiologos a cařihradský patriarcha Joseph II., bylo nalezeno řešení všech problémů od Filoque až po primát. Papežská bula končila slavnostní dogmatickou definicí, kterou podepsali řečtí Otcové.
„Item diffinimus sanctam apostolicam sedem et Romanum pontificem in universum orbem tenere primatum, et ipsum pontificem Romanum successorem esse beati Petri principis apostolorum et verum Christi vicarium totiusque ecclesie caput et omnium christianorum patrem ac doctorem existere, et ipsi in beato Petro pascendi, regendi ac gubernandi universalem ecclesiam a domino nostro Iesu Christo plenam potestatem traditam esse, quemadmodum etiam in gestis oecumenicorum conciliorum et in sacris canonibus continetur.“ (Conciliorum Oecumenicorum Decreta, Centro Editoriale Dehoniano, Bologna 2013, pp. 523-528).
»Stanovíme rovněž, že Svatý Apoštolský stolec a římský papež má primát, který zahrnuje celý okrsek zemský a tento římský papež jako nástupce blaženého apoštolského knížete Petra a jako pravý Náměstek Kristův je hlavou celé církve, otec a učitel všech křesťanů a jemu byla od našeho Pána Ježíše Krista v blaženém Petrovi předána plná moc pást, vést a řídit celou církev, jak je to obsaženo v aktech a dokumentech svatých ekumenických koncilů a posvátných kánonů.«
To bylo jediné, skutečné historické objetí mezi oběma církvemi uplynulého tisíciletí.
K nejaktivnějším účastníkům koncilu ve Florencii a zastáncům církevní jednoty patřil Izidor, metropolita Kyjeva a celé Rusi. Metropolita sídlil již od 1326 v Moskvě. Jakmile se vrátil do Moskvy, dal Izidor vyhlásit smíření pod vedením římského papeže. Velkokníže Vasil II. Slepý , tehdy ještě vidoucí, prohlásil však Izidora 1441 za heretika, protože podepsal ve Florencii jednotu, sesadil ho a nahradil povolným metropolitou. To byl první krok k autokefalii, samostatnosti ruské pravoslavné církve, která byla nezávislá nejen na Římu, ale i na Cařihradu.
V Cařihradu byla dohoda o jednotě z Florencie tamním patriarchou slavnostně položena oltář v Hagia Sophia, aby bylo zdůrazněno překonání schizmatu z roku 1054. Ale brzy nato dobyli Cařihrad Turci a patriarcha byl sesazen. Nový vládce sultán Mehmed II. jmenoval patriarchou Genadia II. pro jeho nepřátelský postoj vůči Římu. Genadios byl účastníkem florentského koncilu a potvrdil tam jednotu svým podpisem. Po návratu do Cařihradu byl hlavním kritikem jednoty. Islámské obsazení patriarchálního stolce dosažení jednoty zabránilo.
Po islámském dobytí Cařihradu vznikla v Moskvě idea, že by se měla stát dědicem Byzance a novým centrem pravoslavné křesťanské církve. Po sňatku Sophie Palaiologiny, poslední neteře byzantského císaře, s velkoknížetem Ivanem III. dal si Ivan sám titul cara a zavedl dvojhlavého orla jako státní znak. 1589 byl zřízen patriarchát Moskvy a celé Rusi Rusové se stali novými obránci pravoslaví, Moskva byla prohlášena za třetí Řím. Římská církev podle jejich názoru odpadla od víry a byzantský Řím dobyl islám.
Po těchto událostech se shromáždili biskupové zakarpatské oblasti, tehdy zvané Rutenie, přibližně Ukrajiny a části Běloruska, na synodě v Brestu a vyhlásili jednotu s Římem, která prakticky odpovídá obnovení jednoty z Florencie. Nazývají se uniaté nebo řeckokatolická církev, protože se podřizují římskému primátu, ale používají byzantskou liturgii.
Ruští carové je začali systematicky pronásledovat. K jejich četným mučedníkům patří také mnich a polocký arcibiskup Josaphat Kuncevič, (1580-1623) a jezuita Ondřej Bobola, apoštol Piňska. (1592-1657). Oba byli zabiti z nenávisti ke katolické víře. Dnes jsou uctíváni jako světci. Kardinál Josyf Slipij (1892-1984) byl deportován a 18 let strádal v komunistických táborech jako jeden z dlouhé řady a zatím poslední velký a neohrožený obhájce ukrajinské řeckokatolické církve.
Josyp Slipyj
Dnes tvoří uniaté velkou skupinu katolíků východního ritu a vydávají svědectví o univerzalitě katolické církve. Je to tedy nečestné tvrdit, jak to dělají František a Kirril: »Dnes je zřejmé, že dřívější metoda „uniatismu“ pojatého jako sjednocení jednoho společenství s druhým odtržením od jeho církve, není způsob, který by umožňoval znovu nastolit jednotu.«
Cena, kterou musel zaplatit papež František za tato slova, požadovaná Kirillem, je příliš vysoká. Uniatní katolíci, kteří patří k nejvěrnějším příslušníkům Říma, obviňují Františka ze zrady.
Setkání Františka s patriarchou Moskvy jde ještě dále než ono Pavla VI. a s Athenagorem. Objetí Kyrilla platí především pravoslavnému principu synodality, který je potřebný pro „demokratizaci“ církve.
To, na co bude pomýšlet papež František při 500. výročí protestantské revoluce jako nejdůležitější symbolické události roku letos v říjnu ve švédském Lundu, bude se pravděpodobně týkat nikoliv struktury církve, ale podstaty její víry.
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
