Pokání, které nebe požaduje a svět nenávidí.
29. 1. 2016
Existuje-li pojem, který je radikálně cizí současné mentalitě, pak je to pokání. Termín a pojem pokání vyvolávají ideu utrpení, které způsobujeme sami sobě, abychom odčiňovali vlastní i cizí viny a spojili se tak se zásluhami vykupitelského umučení našeho Pána Ježíše Krista.
Moderní svět odmítá pojem pokání, protože je ponořen do hedonismu a protože vyznává relativismus, který je popřením jistého dobra, jaké má sebeobětování, tím spíše, že to není hledání potěšení. Jen tak je možno vysvětlit jevy, jako např. současný zlostný mediální útok proti františkánkám Neposkvrněné, jejichž kláštery jsou líčeny jako místa trýznění, a to jen proto, že se zde praktikuje přísný asketický život.
Používat žíněné roucho nebo si vyrýt na hruď monogram Ježíšova jména je pokládáno za barbarství, zatímco praktikovat masochismus a tetovat neodstranitelně vlastní tělo se pokládá za nezadatelné právo lidské osoby. Nepřátelé církve opakují se vší silou, jaké jsou média schopna, obvinění od antiklerikálů všech dob. To, co je zde nové, je chování těch církevních autorit, které místo aby bránily hanobené sestry, přenechávají je se skrytým zalíbením mediálnímu řeznictví. Zalíbení se rodí z nesrovnalosti, která existuje u řehole, podle které se řeholnice brání zařadit do nových standardů, jaké ukládá „dospělý katolicismus“.
Duch pokání patří od samých počátků ke katolické církvi, jak nám to připomínají postavy svatého Jana Křtitele a svaté Marie Magdalény; dnes však pro mnoho lidí církve je připomínka starých asketických praktik pokládána za nesnesitelnou. A přece neexistuje rozumnější nauka než ta, která stanoví nezbytnost tělesného umrtvování.
Jestliže tělo se vzpouzí proti duchu (Gal 516-25), není snad rozumné ho trestat? Žádný člověk není bez hříchu, ani „dospělí křesťané“. Kdo tedy odčiňuje vlastní hříchy pokáním, nejedná snad podle principu jak logického, tak uzdravujícího? Pokání umrtvuje „Já“, krotí vzpouzející se přirozenost, napravuje a usmiřuje hříchy vlastní i těch druhých. Když pak pomyslíme na duše, které milují Boha, které usilují o podobnost s Ukřižovaným, pak se pokání stává pro lásku nezbytností.
Existují slavné stránky De Laude flagellorum (O chvále bičování) od svatého PetraDamiána, velkého reformátora XI. století, jehož klášter ve Fonte Avellana se vyznačoval extrémně přísnou řeholí: Píše v ní: »Chtěl bych podstoupit utrpení Kristovo – ale nemám k tomu příležitost; ale tím, že se podrobuji ranám, projevuji vůli své horoucí duše« (Epist. VI, 27, 4416).
Každá reforma v dějinách církveseuskutečňovala se záměrem napravovat přísností a pokáním zlo dané doby.
V XVI. a XVII. století Nejmenší bratři svatého Františka z Pauly praktikují (a praktikovali až do roku 1975) slib postního života, který ukládá ustavičnou zdrženlivost nejen od masa, ale také od vajíček, mléka a všech podobných produktů. Poustevníci konsumují svůj pokrm na zemi, přidávají do jídla popel, lehají si před branou refektáře pod nohy řeholníků, kteří vstupují dovnitř. „Milosrdní bratři“ mají ve svých stanovách uloženo jíst na zemi, líbat nohy bratřím, podstupovat veřejné tresty a veřejně se obviňovat.
Podobné jsou řehole barnabitů, kalasantinů, Oratoře sv. Františka Neri, teatinů. Není řeholního institutu, jak dokumentuje Lukas Holste, který by ve svých stanovách nepočítal s praxí kapitul hříchů, s posty, zkracováním spánku a odpočinku (Codex regularum monasticarum et canonicarum, (1759) Akademische Druck und Verlaganstalt, Graz 1958).
K těmto skutkům pokání „de regula“ často připojovali řeholníci tzv. „supererogatoria“, skutky pokání přenechané osobnímu rozhodnutí. Např. sv. Albert Jeruzalémský v Řeholi pro karmelitány potvrzené papežem Honoriem III. v roce 1226 popisuje život řádu a praxi skutků pokání a uzavírá: »Jestliže někdo bude chtít darovat více, Pán při svém příchodu ho odmění«.
Benedikt XIV., který byl mírným a vyrovnaným papežem, svěřil přípravu Jubilejního roku 1750 dvěma velkým kajícníkům - sv. Leonardovi da Porto Maurizio a sv. Pavlu od Kříže. Fráter Diego z Florencie nám zanechal deník o misiích, které kázal na náměstí Navona od 13. do 25. července 1759 svatý Leonard da Porto Maurizio, který s těžkým řetězem na krku a korunou z trní na hlavě se před zástupem bičoval a volal: »Buďto pokání, nebo peklo«(San Leonardo da Porto Maurizio, Opere complete. Diario di Fra Diego, Benátky 1868, svazek V. str. 249).
Svatý Pavel od Kříže zakončoval svá kázání tím, že si zasadil tak kruté rány, až jeden z věřících vyskočil na pódium a snažil se zadržet jeho ruku i s rizikem, že bude sám zasažen. (I processi di beatificazione di canonizzazione di san Paolo della Croce, Postulazione generale dei PP. Passionisti, I, Řím 1969, str. 493).
Pokání bylo praktikováno bez přerušení po dvě tisíciletí osobami kanonizovanými i nekanonizovanými, které svým životem obohatily dějiny církve, od svaté Jany de Chantal a svaté Veroniky Giuliany, které si vyryly na hruď žhavým kovem IHS, až k svaté Terezii z Lisieux, která si napsala svou vlastní krví Credo do knížečky Svatá Evangelia, kterou nosila stále na srdci. (viz)
Tato velkodušnost není charakteristická pouze pro kontemplativní řeholnice. Ve dvacátém století ozařují římskou kurii dva světci diplomati: kardinál Rafael Merry del Val (1865 – 1930), sekretář svatého Pia X., a služebník Boží mons. Giuseppe Canoai (1904 – 1942), vyslanec Svatého stolce v Argentině a v Chile.
První z nich si oblékal pod kardinálský purpur košili s malými kovovými háčky. O druhém, autoru modlitby napsané krví, kardinál Siri píše: »... řetězy, žínice, strašná bičování a strašné rány způsobené břitvou, rány, jizvy hojících se ran nebyly počátkem, ale cílem vnitřního žáru, nikoliv příčinou, ale výmluvným a odhalujícím znamením jeho propuknutí. Jednalo se o jasnost, s jakou v každé věci spatřoval hodnotu pro lásku k Bohu, která upevňovala v trýznivé oběti krve upřímnost každého dalšího vnitřního odříkání.
V padesátých letech minulého století začaly asketické praktiky v církvi upadat. Otec Giovanni Battista Jansses, generál Tovaryšstva Ježíšova (1946-1964) několikrát vyzýval své spolubratry k návratu k duchu svatého Ignáce. V roce 1952 jim poslal list o »trvalém umrtvování«, ve kterém oponoval postojům nové teologie, která měla tendenci vylučovat nápravné pokání, onu vymoženost a psal, že konání bičování, žínice a další praktiky mají zůstat před lidmi skryté podle normy Kristova: (Mt 6, 16-19), ale je třeba jim učit a vštěpovat je mladým jezuitům až do třetího roku formace (Dizionario degli Istituti di Perfezione, vol. VII, col. 472). V průběhu času se mohou formy pokání měnit, ale nesmí se změnit duch, trvale odporující duchu tohoto světa.
Panna Maria ve Fatimě předvídala duchovní apostazi XX. století a zdůrazňovala nezbytnost pokání.
Pokání není nic jiného než odmítnutí falešných slov tohoto světa, boj proti mocnostem temna, které soupeří s mocnostmi andělskými o vládu nad dušemi a o ustavičné umrtvování sexuality a pýchy hluboce zakořeněných v naší bytosti.
Pouze když přijmeme tento boj proti světu, ďáblu a tělu (Ef 6,10-12), můžeme pochopit smysl zjevení, jehož sté výročí budeme slavit příští rok. Fatimští pasáčci viděli po levici Naší Paní o něco výše anděla s ohnivým mečem v levé ruce; metal plameny, které jakoby měly spálit celý svět; a zhášel je styk s jasem, který vycházel proti němu z její pravé ruky: Anděl ukazoval svou pravicí na zemi a silným hlasem volal: POKÁNÍ, POKÁNÍ!«
Roberto de Mattei Přeložil -lš-
