Mezi falešnými reformami a pravou revolucí
Církev před zahájením II. vatikánského koncilu
V době, kdy znovu ožíval modernismus, nechybělo hlasů, které bily na poplach. Většina pastýřů církve byla sice věrná pravověrnosti, tíhla však k optimismu. V 50. letech nacházela se církev na historickém rozcestí: druhá světová válka byla tragickým koncem procesu, ve kterém se lidská společnost vzdálila od náboženského a mravního řádu, jak na to poukázal Pius XII. ve svých encyklikách a rozhlasových projevech. Velké alternativy, před kterými stál svět, byly návrat společnosti ke Kristu, nebo odkřesťanění, které by vyústilo do ještě větší katastrofy, než jakou byla druhá světová válka, protože by tím byla postižena nejen lidská těla, ale i duše. Pius XII. skutečně varovně připomínal, že na začátku cesty, která vedla do duchovní a morální bídy přítomné doby, neschází opovážlivé úsilí sesadit Krista z trůnu, tedy odloučit zákon pravdy, kterou hlásal, od zákona lásky, která je dechem života jeho království. Uznání svrchovaných práv Krista a návrat jak jednotlivců, tak společnosti k zákonům jeho pravdy a lásky jsou jedinou cestou k záchraně (Encyklika Summi Pontificatus AAS 31).
V církvi nebyla nouze o solidní nauku. Pontifikát Pia XII. vytvořil encyklopedický korpus, který obsahoval všechny oblasti víry a morálky a pojednával kompetentně o vědeckých, technických i odborně specifických otázkách. Papež Pacelli nařídil vydání Enciclopedia Cattolica s příspěvky nejlepších odborníků a nabídl tak takovou sumu nauky a informací, že mohla čestně obstát vedle Dictionnaire de Théologie Catholique. Této nauce, která se šířila z Katedry Petrovy do celého světa , propůjčovaly skvostné obřady dosud nikdy nevídaný lesk. Když lodí baziliky Svatého Petra zaznívaly liturgické zpěvy podle dávného římského ritu a papež vstupoval do baziliky na Sedia gestatoria pod pavími vějíři veden gardami v rudých uniformách, působila tato podívaná pravdy obklopené krásou hlubokým dojmem na lidského ducha.
Jenomže do nitra církve se vplížilo mnoho bludů. Modernismus, za pontifikátu Pia X. potřený, dále proudil v nitru církevního organismu jako určitý druh podzemní řeky. Hnutí biblické, liturgické, filozofické a ekumenické „reformy“, která se rozvíjela od 20. let, tvořila skrytého červa, který pod povrchem dále bujel.
V druhé poválečné době 20. století, po tragédii 2. světové války vtrhl do společnosti duch hedonistického materialismu, který se stále více šířil, a to i do církve. Protože po tolikerém utrpení si razila u některých církevních představitelů svou cestu jedna iluze: že nastal okamžik, kdy je možno odložit kříž, který jsme tak dlouho nesli a hledat útěchu ve slovech mír a blahobyt, jak to hlásá svět. Iluze, že můžeme uskutečnit společnost, která je inspirována hodnotami tohoto světa, byla tím hlavním pokušením pro klérus 50. let, když se pontifikát Pia XII. blížil ke svému konci. Kromě toho, i když pastýři církve zdůrazňovali tradiční principy víry a morálky, ne vždy se ve svém vlastní životě těmito principy řídili. Církev potřebovala koherentní a nenarušenou nauku a svatost svých členů, vlastní hierarchií počínaje. Jistě, bludy bylo třeba odsoudit, ale bylo třeba také volat duše opět k pokání, k modlitbě, častému přijímání svátostí a k úctě k Panně Marii. Nejzbožnější duše si byly této situace vědomy, jak to vyplývá z korespondence dvou řeholníků z těchto let, kteří jsou dnes pozdviženi k úctě oltáře. Jsou to Don Giovanni Calabria, zakladatel Chudých služebníků Boží Prozřetelnosti, a kardinál Ildefons Schuster, milánský arcibiskup.
Již několik let - psal Don Calabria kardinálu Schusterovi - slyším ve svém nitru s rostoucí naléhavostí zaznívat Ježíšův nářek: moje církev! (L¨Epistolario card. Schuster – don Calabria , NED Milán 1989, s. 30) Když v roce 1953 plakala Panna Maria v Syrakusách, komentoval to milánský arcibiskup po svém: ..také Nejsvětější Panna pláče nad zlem v církvi a nad trestem, který světu hrozí (tamt s. 60).
Svatý Giovanni Calabria dal najevo, že je o tom přesvědčen:
Klérus naší doby je povolán k tomu, aby vykonával mohutný vliv na národ, aby započal nové dílo duchovní, intelektuální a morální civilizace. To všechno vyžaduje sebezapření, heroismus, svatost, utrpení pro spravedlnost. Přesně k tomu jsme do Božích řad povoláni in sortem Domini vocati.
My kněží jsme buďto svatí – a můžeme tak zachránit celý svět – nebo jsme špatní – a můžeme ho na staletí vrhnout do trosek. Kdo daroval zemi křesťanství? Heroismus papežů, biskupů, svatých kněží. Kdo roztrhal šat církve? Arius, Fotius, Luther. „Tvůj národ a velekněží mně tě vydali (Jan 18,35), řekl Pilát zajatému Ježíši. To je věta, ze které mrazí.
To znamená, že jsme v roce 1790 měli jen v křesťanském světě více než 7000 františkánských klášterů se 120 000 mnichů, o mniškách ani nemluvě. K tomu přistupují řeholníci jiných řádů a kongregací a kněží, kteří tehdy představovali nejpočetnější světový klérus. Jak je možný při takovém počtu obránců útok francouzské revoluce, která propukla i proti církvi?
A Ježíš s pouhými dvanácti muži šel dobýt svět.- Ale to byli světci! (G. Calabria, Apostolica vivendi forma, Regnum Dei, Verona 1958, s. 61,113).
Tito dva řeholníci si byli hluboce vědomi, že v církvi je třeba se chopit zásadní reformy, která začíná u posvěcení kněží. Svatost života se požaduje od každého pokřtěného, ale především od těch, kteří přijali svatá svěcení a spravují to, co je svaté. Jsou to svatí biskupové a kněží, kteří vedou křesťanskou společnost ke svatosti. Jestliže však schází živé svědectví svatosti u kléru, duše se vzdalují a dochází k odkřesťanění zemí a národů.
V dějinách církve se pravá reformní hnutí, jako ono v 11. nebo v 16. století ( to bylo uměle rozděleno do dvou fází „katolické reformy“ a „protireformace“) vyznačovala na jedné straně obnovením role papežství a autority církve, na druhé straně rozvoje askeze a hlubokým životem pokání a modlitby. Cesta, kterou vytyčovali „novátoři“, byla jiná.
Ve své knize Vrai et fausse réforme představil P. Yves Congar pravou ‚reformu‘ církve jako skutečnou revoluci, která se vyklubala z pravé reformy. Tento dominikán jako první použil pojem „primát pastorace“, kterým zavedl rozdíl mezi dogmatem a jeho slovní formulací, jakoby se mohlo měnit vyjádření nauky, aniž by její obsah zůstal poškozen. Modernistická reforma ‚víry bez dogmat‘ byla nahrazena reformou nedogmatické formulace víry, která směřovala k tomu změnit samotnou víru, aniž bychom se dotkli nauky. Congar pěstoval virtualitu a základní ambivalenci inovativního myšlení. Zastával totiž názor, že neexistuje živá myšlenka, která by současně nebyla také nebezpečná, aže neexistuje žádný aktivní zárodek, na kterém by se nenacházely současně také mikroby. Protože usmrcení mikrobů by znamenalo současně usmrcení zárodku, musíme nechat růst jedno i druhé. Když církev odsuzuje bludy od středověkých herezí až po modernismus, zrušila i to pozitivní, co se v nich nacházelo: církev by udělala lépe, kdyby nechávala bludy žít a šířit se. Tímto duchovním postojem chtěl církev zevnitř změnit reformou bez schizmatu. Není třeba vytvořit novou církev – prohlašoval – musí se vytvořit církev jiné druhu.
Reforma, kterou potřebovala církev uprostřed 20. století, byla však zcela jiného druhu. Nelišila se od té, kterou formuloval Lev XIII. v ‚Zákonu restaurace‘, podle kterého když organické bytí chřadne a upadá, děje se tak v důsledku chybějícího působení příčin, které mu propůjčují formu a celistvost. Není nejmenších pochyb o tom, že k uzdravení a opětovnému rozkvětu musí nastoupit obnovení příčin životodárného působení (Lev XIII., ap. list Annum ingressi, 1911).
Svatý Pius X., který bývá představován jako ‚reakcionářský‘ a protireformátorský‘ papež, předložil ve své encyklice Editae saepe z 26. května 1910 plán autentické reformy podle vzoru svatého Karla Boromejského. Doporučil milánského arcibiskupa jako příklad pro stádo i pastýře v době moderny, jako neúnavného bojovníka a rádce pravé katolické reformy proti vystupujícím novátorům, jejichž požadavky spočívaly nikoliv v nové výstavbě, jako spíše v přestavbě a zničení víry a mravů. V 16. století trval na počátku podobně jako ve 20. století zarputilý boj proti bludům, lidská společnost se přikláněla k tomu nejhoršímu a zdálo se, že se hroutí do propasti. Uprostřed tohoto zla vystoupili odbojní lidé, nepřátelé Kristova kříže.... Nevěnovali se nápravě mravů, nýbrž popírali dogmata a zmnožovali nepořádek, povolovali sobě i druhým uzdu svévole nebo pohrdali směrodatnou vedoucí rolí církve. … Určitým druhem tyranie bourali její nauku, její ústavu a kázeň. Modernismus avizoval všeobecný odpad od víry a církevní kázně, odpad o to horší než onen, který přivedl Karlovu dobu do nebezpečí, protože jeho rafinované plížení proniklo do tepen samotné církve , pokračoval sv. Pius X. a prosazoval jako autentický cíl reformy, předávání katolické pravdy:
Vzhledem k množství druhů bludů, bohatství variant v podbízení neřestí, jímž se vedle toho či onoho dají zlákat i našinci, svedení zdánlivou novostí, učeností nebo iluzí, že se církev může spřátelit se zásadami současné doby, musíme všichni – to se týká vás, ctihodní bratři – klást silný odpor útokům nepřítele a porážet ho stejnými zbraněmi, jaké tehdy používal Boromejský. Především, protože oni útočí otevřeným popíráním a rouhavým popíráním nauky na samu skálu, kterou je víra, musíme si připomenout, co Karel často zdůrazňoval: „První velká starost pastýře se musí točit kolem úkolu zachovat katolickou víru čistou a neporušenou, onu víru, kterou svatá římská církev vyznává a učí a bez které není možno se líbit Pánu....Připomeňme si se svatým Karlem, jak velkou námahu a intenzivní, všechno překračující péči musí pastýř věnovat tomu, aby potřel těžký hřích hereze.
Církev neměla a nemá žádnou jinou možnost reformy kromě této naukové a morální integrity, ve které nachází myšlení a život svou klíčovou harmonii. Ovšem cesta, která byla nastoupena po smrti Pia XII., měla vést zcela jiným směrem.
R. De Mattei, Das Zweite Vatikanische Konzil s. 114 - 120
